Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Time Out Petra Pavlovského z TER HK (No. 26/8)
…
One man show o holocaustu
Čtvrtek, podvečerní představení ve Studiu Beseda – Oběť, autorský projekt Ivana Jurečky v režii Pavla Štourače.
Oběť Repro archiv
Při vstupu do halového variabilního prostoru, kde diváci ze tří stran obklopují až na bytelný stůl prázdné čtvercové jeviště, dostáváme jakýsi fiktivní lodní lístek na zaoceánský parník. Uvnitř je – vedle standardních náležitostí divadelního programu – několik důležitých vstupních informací: Jsme v roce 1949 (a ne třeba 1939), jsme v přístavní čekárně v italském Janově (a ne třeba v Lisabonu). Jakýsi němý paralyticky se pohybující policista, který nás vpustil, vpouští i sešle oděného muže středního věku (ke čtyřicítce) s laciným kufrem, kdosi – snad přímo on – si píská melodii z Vivaldiho Čtvero ročních období.
Muž se dovoluje sousedů a usedne na volné sedadlo v první řadě. Nikomu a všem sdělí, že míří do Ameriky (neřekne do které) a zdůvodňuje to tím, že Evropa je příliš malá na to množství národů, národností, náboženských vyznání atd., které se budou pořád navzájem vyvražďovat – proto do Ameriky. Osobně jsem se domníval, že jde o postavu Žida, v čemž mě utvrdily některé vstupní informace. Jeho monolog se totiž záhy změnil v jednu část dialogu. Pochopíme, že byl zadržen a že je vyslýchán. Dozvíme se jakési německy znějící jméno, že vystudoval medicínu v Mnichově, že je to lékař. Při svatbě měl jakési problémy s doložením árijství všech předků a jeho manželka snad také, ale nakonec povolení k sňatku dostali. Mezi spoustou dokladů, které vykládá na stůl, je i opis křestního listu. Ale to nic neznamená – může to být částečný Žid, jakých byly a jsou miliony – norimberské zákony je třídily pomocí zlomků.
Teprve po chvíli se dozvídáme, že dotyčný patřil k táborovým lékařům v Osvětimi, že se tam měl docela dobře, že vojáci dostávali zvláštní příděly za zvláštní akce (též pětinu litru vodky – proč ne lidsky dvě deci?). Znovu a znovu zdůrazňuje, že nikdy nikoho nezabil, že nikomu neublížil, pomáhal ze všech sil, komu jen trochu mohl, spoustě lidem zachránil život. Ovšem…. také dělal pokusy na dvojčatech! A tady je již věci znalý divák „doma“, v mysli mu vyvstane jméno Mengele.
Teprve po chvíli se dozvídáme, že dotyčný patřil k táborovým lékařům v Osvětimi. FOTO archiv Ivana Jurečky
O „konečném řešení“ jsem toho četl, viděl i slyšel opravdu hodně. U nás, v Německu i v Izraeli, zajímám se o to i z osobních důvodů, jakkoli narozen již koncem Protektorátu, a to v Praze. Viděl jsem i něco divadel, u kterých bychom si mohli obecně říci, že již z podstaty svého specifika nemohou přinést to, co film, obzvlášť používá-li autentické dokumenty. Přesto musím připustit, že tato one man show patří k tomu úplně nejsilnějšímu, co jsem na toto téma poznal.
Zdrojem jsou rovným dílem strhující, horečnatý herecký výkon I. Jurečky a pohybové aranžmá zkombinované s přinášením nových a nových kufrů, jejich vysypáváním na zem, s manipulacemi s jejich obsahem: boty, brýle, kabelky, vlasy, desinfekční vápno, prach. Vybraní vězňové, kterým přilepšoval, jej prý milovali, zvláště děti. Dělal pokusy, ale ti lidé by beztak zahynuli a za mnohem drastičtějších okolností.
Představení se začalo lámat asi ve třech čtvrtinách – přesně v momentu, kdy se ukáže, že muž je zřejmě antisemita a že se s vyhlazováním vězněných Židů, od kterého se až dosud úspěšně distancoval, vlastně plně ztotožňuje, že je považuje za dějinnou nutnost. Od té chvíle jej již sebeméně nemůžeme litovat, a tak se vlastně celá prezentovaná hrůza zeslabí: Před námi už nestojí zoufalý, přinejmenším subjektivně nevinný člověk, kterého okolnosti – byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě – zavlekly do strašlivého soukolí „továrny na smrt“. Kde chybí soucit, nemůže být tragédie! Před námi stojí nelidský vrah, jehož nelidskost spočívá především v tom, že některé lidi za lidi nepovažuje. V jakési futurolgické vizi říká, že po Židech přijdou katolíci, pak odboráři, atd. To už je, bohužel, mimo elementární pravděpodobnost. Žádný rasista nemůže začít místo taxonu rasa (národnost) začít najednou užívat taxon náboženství či organizovanost v té či oné organizaci. Tak by žádný Eichmann, Heydrich, Himmler, Goebels ani Hitler neuvažovali, a tím méně Mengele – profesí lékař. Očišťování lidstva mělo mít – dle jeho divadelních slov – antropologické základy, nikoli sociologické. (K zamyšlení dramaturgyni Janě Pilátové.) Estetickou účinnost představení posilovala hudební složka – mezi diváky seděla i dvojice akordeonistka a zpěvák, který zpíval písně v jidiš.
Závěr byl mrazivý, děkovačka se nekonala, publikum se rozcházelo v tichu. Jinak to snad ani nešlo!
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského z TER HK (No. 26/8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
