Time Out Petra Pavlovského z Theatrum Kuks (No. 35/2)

Den druhý – pátek 25. srpna – započal osvěžujícím deštěm. Ale již před polednem se vyčasilo, takže ani open air akce nebyly ohroženy. Na programu byl dvakrát Molière.

Lékařem proti své vůli

Jedna z masek souboru Masks On Stage. FOTO archiv Masks On Stage

Odpolední představení mělo zřejmě poněkud přiblížit barokní divadlo, jaké bavilo Sporckovy hosty. Upravená hra Lékařem proti své vůli se hrála jako commedia dell´arte, tedy italsky. Však také v osmičlenném souboru Masks On Stage nebyl žádný Čech, pouze jeden česky bez akcentu hovořící Slovák (slovakismus: strýko místo strýc). Principál a nejlepší mužský herec (Meandro) byl samozřejmě Ital, jeho manželka („komická stará“, jakkoli v reálu mladá a hezká) je Španělka, krasavice dámské šatny, představitelka Isabelly, je Francouzka, Colombina Němka. Poměr mužů a žen 3:5 – v historii to bylo opačně.

Naposledy jsem viděl komedii dell´arte cca před 15 lety – Zdeněk Dušek (a kolektiv): Commedia dell’arte aneb Konec šejků v Čechách, Spolek sešlých Brno (pokud si dobře pamatuji, byli tam herci z Ha-Divadla a pražského Rokoka). Hráli v rámci festivalu Divadlo, na plzeňském náměstí na pódiu přilepeném k zadní zdi kostela; bylo psí počasí, ale představení bylo přesto velice zdařilé. (Ještě předtím to byla, rovněž zdařilá, Komedie o skříni – Ctibor Turba a jeho studenti!)

Všichni hráli s úžasným nasazením, ve vysoké, dokonale sjednocené stylizaci. FOTO archiv Masks On Stage

Hrálo se nahoře v refektáři kláštera. Před třemi řadami židlí pro cca 50 diváků široký prostor na stejné úrovni, v něm do V otevřeného k publiku dvě řady židlí 4+5. Jako horizont pojízdný věšák na kostýmy (se zavěšovanými oděvy), který výtečně fungoval jako posuvný paraván (chvíli se nad ním i hrálo s maňásky). Jinak žádná scénografie. Oproti historické komedii dell´arte žádné rekvizity (jenom váček s „penězi“, jinak rekvizity „imaginární“) a pouze tři polomasky. To do jisté míry kompenzovalo úplnou neznalost jazyka u většiny diváků – místo významů slov bylo možné sledovat „artikulovanou“ mimiku herců – nabílené tváře, líčené masky.

Představení bylo zarámováno do nijak originální „story“ o tom, že kdesi před hranicemi (snad i zákrokem celníků?) přišli o zavazadla s výpravou (jestli jsem dobře rozuměl), a že tedy vlastně nemohou hrát – ale pak „přece jenom hráli“ a vše nahrazovali improvizačně. Nedávno jsem viděl v DRAKU úplně stejně zarámovanou, nádherně hranou pohádku Hrnečku vař! (srov. můj blog No 26), k čemuž mi jedna z mých nejlepších, nejchytřejších a nejmilejších absolventek vytrvale namítala, že je to už ohrané, nepůvodní (používají to i amatéři!), že je to prostě vada na kráse. (Též „divadlo, hrané dětmi“, tzv. dvoreček.) Marně jsem ji přesvědčoval, že je to sice ještě nepůvodnější, než tuší, ale že to na kráse představení nic neubírá, protože veškerá originalita je v divadle pro kočku, resp. není podstatná. Nejde o to, jak je který postup originální, ale zda je funkční!

Soubor Masky na jevišti bude hrát ve středu 29. a ve čtvrtek 30. srpna v Praze. FOTO archiv Masks On Stage

Všichni hráli s úžasným nasazením, ve vysoké, dokonale sjednocené stylizaci. Představení nemělo zjevnou vadu, kontakt s publikem byl navzdory jazykové přehradě vynikající („rampa“ činila sotva 3 metry prostoru).

Soubor Masky na jevišti bude prý hrát ve středu 29. a ve čtvrtek 30. srpna v Praze, kdesi v okolí vinárny Monmartre. Kdo jste ve svém neštěstí v rozpáleném městě uvázán, dopřejte si toto osvěžení ducha!

Lakomec

Geisslers Hofcomoedianten: Lakomec. FOTO DÁDA NĚMEČEK

V podvečer hráli Geisslers Hofcomoedianten v prostoru stodoly, zvané Comoedianten-Haus komedii Lakomec, označovanou jimi právem jako „retro-byznysová muzikálová“. Molièrův text (1668) upravil režisér Petr Hašek, nedávný absolvent KALD DAMU. Opět: žádná třeskutá originalita, Molièr si „vypůjčoval“, kam jeho oko dohlédlo, především u Plauta (slavný monolog Co, u čerta, hledal na té galéře…?, též u Cyrana de Bergerac, jak známo ze stejnojmenné Rostandovy hry) a samozřejmě i v komedii dell´arte (ne naopak, neb commedia dell´arte je starší než jeho divadlo). Klasicistické „dramatické jednoty“ dodrženy, aristotelská katarse se koná rovněž, protože, nemylme se: ačkoli je to komedie, jde o život/y/, a ne že ne! Jde o to, jaký bude či nebude další život prakticky všech postav! To se pak v závěrečném doubletwistu překvapivě a vskutku originálně zhoupne!

Muži a ženy 2:4 – taková už je dnes u divadla doba, „nejsou lidi“. (Nečilte se, dámy, to je jen fór, jsem starý feminista.)

Jestliže se v refektáři hrálo opravdu chudé divadlo, bez nábytku, svícení a elektřiny vůbec, prostě kočovníci s jedním zavazadlem, toto bylo divadlo sofistikované, jakkoli skromné. Svícení sice málozdrojové, ale o to důkladněji využívané, trocha reprodukovaného swingu z 20. let, na jevišti několik stolků, sedací nábytek a rozhlasový přijímač na 2,5 m vysokém, mobilním (při změnách k podlaze znovu z novu přišroubovávaném) sloupku – rekvizita svým umístěním velice ireálná a na sebe záměrně upozorňující. Jinak ovšem nic. Spousta imaginárních dveří důsledně autenticky, antiiluzívně „ozvučovaných“ (vrz – vrz), stejně jako desítky imaginárních rekvizit: psací stroj, lahev s pitím a sklenice (ozvučeno i nalévání a pití), telefony, revolver, automobil a – vrchol všeho – „metaforická scénografie“: herečka zahrála kůži z vypreparovaného ledního medvěda s hlavou – před krbem. Reálné rekvizity – znaky – jsou cennosti, jako prsten, náramek a peníze a – last, not least – reálný je i falešný Harpagonův žluťoučký vous.

Toto bylo divadlo sofistikované, jakkoli skromné. FOTO OLDŘICH NERMUŤ

Již z tohoto výčtu – ale ještě daleko více z kostýmů – plynulo, že jsme ve 20. letech minulého století. A capella se zpívají dobové šlágry (Bei mir bist du shön – svého času krásně otextoval Jiří Suchý jako Tak už to často v životě chodí), do děje včleněno několik čistě muzikálových tanečně-pěveckých „čísel“ zpívaných anglicky. Někdy jsou to i „miničísla“, jako třeba když dohazovačka manipuluje s prstenem a pobrukuje si Vstup gladiátorů od českého krále pochodů Julia Fučíka sen.

Nádherné divadlo se mi těžko popisuje, nemám srovnání, nikdy jsem nic podobného neviděl. Radio Jerevan: Něco jako němá filmová groteska, ale není to ani němé ani filmové ani černobílé. Permanentní klauniáda, řada black outů, ostré „filmové“ střihy, změny dějiště, bleskové „nájezdy na detail“. Herci jsou pohybově, mluvně i pěvecky perfektní, ale já je neznám. Výjimkou je Václav Chalupa (titulní role), kterého jsem kdysi viděl na pražském Výstavišti ve špatné „replice“ Globu ve zdařilém Morávkově Richardu III. Největší zážitek mi ovšem připravila Vendula Štíchová v roli dohazovačky Rosiny – komindu této ráže jsem na českém divadle nezaznamenal od doby, kdy jsem před cca 30 lety uviděl ve školním přestavení Pavlu Tomicovou. V předminulém století bych byl v hloučku těch, kteří by jí vypřáhli koně z kočáru a vlastnoručně jí odvezli z divadla do hotelu a pak pili šampaňské z jejího střevíčku!

Traumatická otázka:

Ačkoli se letos pohybuji v profesi právě 40 let a pár kritik jsem publikoval ještě před absolutoriem (1972) v týdeníku Student, o tomto souboru jsem nikdy neslyšel ani nečetl. Příznačné: Na jejich webovkách www.geisslers.cz nenajdete zveřejněnou jedinou standardní kritiku, v tištěném programu o souboru ani slůvka. Přitom je prý už mnozí kritici viděli a chválili. I ptám se: kde, prosím? Kolega Just prý v již zaniklém kritickém klubu na ČRo 6 – neposlouchal jsem jej úplně pokaždé. Leč: řeči se vedou a voda teče. Kde je o nich něco písemně? V DN? Prý pár glos, především v anketních tipech. V LN? Nic. Prý jednou v AS, 2010. Sorry, ale to je smutně málo. Tím spíš, že amatéři to opravdu nejsou! Světlá výjimka – na iDN loni 26. a 27. 8. – kolega Zahálka. Ovšem ke „dvornímu“ kritikovi Dvorních komediantů, jak o sobě s nadsázkou píše, to má ještě pořád hodně daleko. Standardní kritika divadelního představení ani jediná. Když o nich nevím já, profesionál, pak kdo? Není v /ne/systému naší divadelní medializace nějaká esenciální chyba?

Je oblačno, bude příjemný chládek, Geissleři hrají večer Gozziho Lásku ke třem pomerančům. Už teď se nemohu dočkat! Odpoledne ale budou loutkáři, a ti také jistě potěší okoralé srdce starce.

Zítra ráno na shledanou. Večer pak naposledy!

Autor: Petr Pavlovský
Publikováno: 25. srpna 2012

Blogy Festivaly

Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského z Theatrum Kuks (No. 35/2)

Michal Zahálka

Je-li nebo není
nějaká esenciální chyba v systému naší divadelní medializace, to je samozřejmě na delší debatu, ale u Geisslers to zas tak hrozné a bídné nebude.
Že si jich řada kolegů ještě chvíli nejspíš všímat nebude, za to si Geisslers můžou asi tak trochu sami – tím, jak se věrně hlásí ke svým amatérským kořenům. Ale řada si už všimla, a napsáno toho o nich bylo podstatně víc, než uvádíte: psali o nich (jen co si namátkou vzpomínám) Vladimír Hulec, Alena Zemančíková, Jana Soprová, Jan Císař a Radmila Hrdinová, vždy pravda v souvislosti s nějakým festivalem (a pro pořádek – já sám jsem o nich psal přinejmenším pětkrát na iDN, dvakrát v tištěné AS a několikrát ve východočeském divadelnickém bulletinu Hromada). A samostatná recenzní pozornost jistě přijde také. První vlaštovka: moje Pomeranče by měly vyjít příští týden v HN.

A herce znát sice nemusíte, ale potkat jste se s nimi už mohl – s Vendulou Štíchovou třeba v Ypsilonce nebo ve dvou znamenitých projektech Boca Loca Lab Jiřího Adámka (Evropané, Požár).

25.08.2012 (23.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Petře,
nemyslím, že by Geisslers byli až tak neznámí a nereflektovaní, jak uvádíš ve své traumatické otázce. Podstatnější texty citují sami na svých internetových stránkách, které zmiňuješ. Zvláště ten Aleny Zemančíkové z června letošního roku je dokladem hlubší (a kritické) znalosti a pochopení jejich práce. Skupinu řada kritiků zná z jejího působení v amatérském divadelním prostředí, vždyť mnohokrát se dostala až na Jiráskův Hronov. Je tedy bohatě (včetně např. prof. Císaře) reflektována jak v Amatérské scéně tak ve festivalových Zpravodajích. Jistě ne náhodou jsou již několik let rezidenční skupinou v pražském Divadle ABC. I pocta loňského festivalu …příští vlna/next wave… dr. Stanislavu Bohadlovi není jen oceněním jeho zakladatelské a vůdčí role ve festivalu Theatrum Kuks, ale i podpoře a činnosti Geisslers, které vedou a založili jeho potomci a jejich přátelé.
V Česku je dnes řada jedinečných, perspektivních nebo někdy i umělecky zralých jedinců a divadelních uskupení, o kterých se ví v odborných kruzích málo, často i míň než o Geisslers. A zasluhovali by kritickou reflexi a sledování. Namátkou Divadlo Kámen, Seconhand Women, Petr Krušelnický, Tomáš Žižka, Jan Komárek, Jan Mocek (FKK), Spitfire Company… V podstatě i známější a sledovanější Nejhodnější medvídci, Boca Loca Lab, DNO, Feste či Vosto5, ale to už bych se pouštěl vůbec do možností psaní o „novém“ divadle u nás.
Tvá výtka: „Když o nich nevím já, profesionál, pak kdo?“ neplatí. Ostatně jsi se o tom mohl přesvědčit na letošním Open Air v HK. Řada inscenací měla jistě velký divácký ohlas, aniž bys – předpokládám – každou skupinu či jedince znal. Všichni zmiňovaní jsou v jistém „zasvěceném“ okruhu často velmi známí a uznávaní (nezávislá scéna, amatérský svět, tanečníci, loutkáři, 4+4 dny v pohybu, …příští vlna/next wave…). Problém je prosadit se do povědomí „vážných“ kritiků. Na tak široce rozvinuté prostředí jich je myslím málo, včetně různě zaměřených (vyhraněných) divadelních periodik a možností publikovat v denících, což je téměř jediná možnost, jak do obecného povědomí vstupovat.

25.08.2012 (23.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Vladimíre a Michale, kolegové!
Jistě uznáte, že mediální reflexi skupiny GH jsem ve svém textu nijak nepopíral, naopak, sám jsem jí připomněl. Ona košatě existuje, to je mimo jakoukoli pochybnost. Leč:
Oni už dlouho nejsou amatéři, mají profesionální kvalifikaci a divadlem se živí – jsou to profesionálové.
Jistě uznáte, že zdrcující většina českých profesionálních kritiků (např. z těch, kteří hlasují o Radoky), amatérské divadelnictví moc nesleduje a nepíše o nich – vy dva jste výjimky, o amatérských loutkářích píši i já – také v tomto ohledu výjimka.
Shodneme-li se na tom, že produkce GH má profesionální parametry – a zřejmě již řadu let – musím se legitimně zeptat: Jaký „vakl“ brání tomu, abych si o nich mohl přečíst standardní kritiku, takovou, jaké se běžně píší i o jejich kolezích, o ostatních profesionálích divadlech premiéru co premiéru?
Navíc, jak jistě sami víte, o amatérech se píší většinou kritiky poněkud jiné než o profesionálech, je tu jiný standard.
S kolegou Zahálkou jsem tu před třemi měsíci polemizoval na podobné téma ohledně Divadlka Tramtarie. To je ale soubor skutečně co do kvalifikovanosti svých herců poloamatérský a navíc je handícapovaný tím, že hraje pro děti. GH mají ale příslušnou vysokoškolskou kvalifikaci všichni a hrají pro dospělé!
Chápu, že se o nich píše v souvislodti se „smíšenými“ přehlídkami, jichž se zůčastní – podobně se píše pravidelně třeba o svitavském Céčku u příležitosti podzimního Přeletu….
Jenže: oni opravdu nejsou amatéři a hrají už dlouho na stálém místě v kamenném divadle v Praze. Proč o nich zatím nikdo nepublikoval standardní, obyčejnou kritiku?
Možná, že se na něco podobného chystá Michal? „Moje Pomeranče by měly vyjít příští týden v HN.“ Leč: Jak ty Pomeranče pro HN v příštím týdnu napíše, když premiéra byla na Kuksu DNES a Zahálku jsem tu neviděl?

26.08.2012 (1.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka

Neviděl jste mě, pane kolego,
nejspíš proto, že nevíte, jak vypadám
🙂

26.08.2012 (5.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Pravda,
neznáme se a nikdo mi Vás neprozradil, ačkoli jsem např. s Bohadlovými i s P. Haškem o Vás mluvil – neřekli, že tu jste! Nebo to nevěděli?
Tím spíš Vás prosím o zaslání Vaší kritiky – já se k HN na venkově nedostanu.

26.08.2012 (7.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka

Petr Hašek i Bohadlovi
o mně jistě věděli, ale letos jsem byl v Kuksu jenom na otočku na sobotní odpoledne a večer – tak patrně nebyl čas. Recenzi každopádně rád pošlu.

Ještě si dovolím jeden debatní příspěvek:
Dávno přece neplatí, že by se psalo o všech profesionálních divadlech „premiéru co premiéru“ – na to prostě není dost mediálního prostoru, a popravdě si ani nemyslím, že by to bylo nějak špatně. Jasným důsledkem ale je, že občas něco zajímavého úplně proklouzne, a není to jen v téhle nezávislé sféře – dost zřídkavě se píše třeba i o Komorní činohře, která by si čas od času už jen pro svou dramaturgii prostor zasloužila. Potom už je na každém z nás, aby psal o tom, o čem by se podle něj psát mělo – já se snažím vedle těch již „zavedených“ zaměřovat i na soubory, které jsou mi tak či onak sympatické a generačně blízké; vedle Geisslerů to jsou třeba Športniki, o nichž už jsem v HN psal.

26.08.2012 (9.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Jírová

http://www.i-divadlo.cz/hodnoceni/soubory-regiony/geisslers-hofcomoedianten/#seznam-divadel
Pokud pan šéfredaktor i-DN usoudí, že se jedná o nežádoucí reklamu, nechť s odkazem patřičně naloží.

26.08.2012 (10.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky

Zajímavé.
S divadelní kritikou to má společný moment hodnocení. Jinak ale, bohužel, nic.
Někdy mám dojem, že celá lidská komunikace se scvrkává už jen na čísla a fotografie, viz facebook. Trochu delší lidské povídání aby jeden hledal za bílého dne se svíčkou. Lidé jsou ukecaní (do mobilu), ale líní psát!

26.08.2012 (16.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Dušan Hübl

Přihřeji si také polívčičku,
ač se nemohu považovat ani za dvorního, ani za profesionálního, tím méně kritika. Geisslerům jsem již věnoval několik delších lidských povídání. Nebudu to nazývat recenze ani kritiky, ale snažil jsem se reflektovat obě jejich „nekukské“ inscenace:
http://www.i-divadlo.cz/blogy/dusan-hbl/molire–la-geisslers
http://www.i-divadlo.cz/blogy/dusan-hbl/strassliwi-hodowani-u-geisslers.
Volil jsem médium, které bylo v té chvíli nejdostupnější. A i na i-DN vyšel článek k loňskému zahájení jejich jubilejní sezóny s jakýmsi historickým přehledem:
http://www.divadelni-noviny.cz/strasliva-hodovani-geisslers-hofcomoedianten/.
Uznávám, že asi patřím do toho „zasvěceného“ okruhu, jak píše Vladimír.

26.08.2012 (17.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Dokud nebude ve standardních denících
standardně místa pro standardní kritiku, bude nestandardně chybět řada standardních inscenací a souborů, které by si ji zasloužily. Divadelní noviny – mohu-li si i já přihrát redakční polívčičku – (ani SaD ani Loutkář či Taneční zóna) to nespasí. Jednou za 14 dnů 4-5 stran kritiky v DN znamená 1 velká esejistická kritika (str. 4) a cca 7-10 standardních recenzí (plus festivaly). Stačí se podívat, kolik je v Česku profesionálních divadel, festivalů a souborů, a je jasné, že se v dostatečné míře nedostane ani na ta „renomovaná“. Nicméně snažíme se věnovat všem, jakož i nezávislé scéně. I proto vznikly i-DN. Lámeme si však hlavu, kde sehnat peníze na honoráře recenzentům.

26.08.2012 (22.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,