Divadelní noviny > Kritika

Tisíc otázek a žádná odpověď

Bytová krize. Migrační krize. Válka na Ukrajině. Zbrojení v Evropě. Status umělce. Podcastová éra. Urbanistický potenciál Olomouce. Život obyvatel obce Libavá, kde se nachází i vojenský újezd. Souboj militarismu s pacifismem. Problematika genderových rolí. Obavy z případného jaderného útoku. To je jen malý výčet témat a motivů, které obsáhne hutná site-specific inscenace Vstup zakázán režiséra Tomáše Loužného v Divadle na cucky.

Kritická doba si žádá mimořádná opatření. Žádá si více lesů, ideálně lužních, více praturů, ideálně roztomilých a také více vojenských újezdů, jako je Libavá – ideálně bez hranic, píše se v anotaci. O Libavé jsem během studií v Olomouci slyšela mnohé a byť mě vždy fascinovala, nikdy jsem se tam nevydala. Když jsem zjistila, že Divadlo na cucky o ní připravuje inscenaci, napjatě jsem vyčkávala. Konečně poznám tohle mýtické místo aspoň na divadle! Mé očekávání však naplněno nebylo. Libavá se stala pouhou kulisou pro sondu do velmi podstatných aktuálních témat.

Při vstupu do sálu Divadla na cucky dostávám do ruky kulku. Beru to jako signál, že se interakci s herci nevyhnu. Scéně vládne minimalismus. Jeviště je rozděleno na dva hrací plány poloprůsvitným plátnem s působivým motivem lesa. V popředí si herci Pavla Dostálová a Viktor Kuzník ve vojenských kombinézách staví z lega, zároveň pozorně sledují příchozí diváky. Zpoza plátna brnká Martin Dytko na kytaru. Jakmile se zhasne světlo, aktéři představí publiku nejen sebe, ale i koncepci inscenace. Vyjádří se i k interaktivnímu rozměru představení: Nikoho nutit k zapojení nebudou, sami to nemají rádi. Ale čtvrtá stěna musí zmizet. Vždyť diskutovaná témata se týkají nás všech. Padají například otázky, co je to národ nebo jak se stavět ke zbrojení v Evropě.

Performeři vystupují jakoby za sebe, prozrazují mnohé z procesu příprav a odkrývají svůj vztah k armádě, přičemž mezi nimi pomalu začne vznikat konflikt. Ona je odpůrkyní armády, on k ní zaujímá pragmatický postoj. Kdyby přeci oba pracovali jako vojáci, vydělali by si víc peněz než jako herci. Umění a kultura lidi příliš nezajímají, poznamenávají ironicky. Náhle padne otázka, jak by mělo vypadat ideální bydlení. Představy herců i diváků se liší. Globální krize sen o snovém bydlení i míru beztak rozfoukala jako domeček z karet… Musíme se vydat na cestu a hledat řešení, ale existuje vůbec? Pavla Dostálová usedá na dřevěného růžového koně na kolečkách, kolega ji odstrkuje a společně vyhání publikum ze sálu. Hurá ven!

Dáte si mošt nebo svařené víno? ptá se u vchodu do divadla jedna z jeho zaměstnankyň, zatímco druhá roznáší noty a Martin Dytko opět hraje na kytaru. Jakmile jsou všichni připraveni, vydáváme se přes Dolní náměstí směrem k bývalému krytu civilní obrany, jenž nyní slouží jako pobočka Institutu Paměti národa. Někteří diváci společně s herci zpívají písně, jiní si mezi sebou povídají. V našem hloučku vládne přátelská atmosféra. Jakmile dorazíme k cíli, vracíme zpět kulku, kterou jsme dostali na začátku. Ptám se sama sebe, proč nám tu zbytečnou rekvizitu vůbec dávali. Vcházím do krytu, kde dostávám plánek několika stanovišť, atmosféra je tu přece jen stísněnější až ponurá. Povšimnu si hodin, které nám odpočítávají čas na obhlídku stanovišť. Na jednom z nich ze záznamu hovoří starostka obce Libavá, na druhém například zase vysoce postavený zaměstnanec tamního vojenského újezdu, na třetím je na zeď promítán rozhovor s vojáky České armády. Konečně je tématem i oblast Libavá.

Dozvíme se třeba, jak vojenská cvičení narušují život zdejších obyvatel. Reakce místních spojuje potřeba izolovat vojenský sektor mimo jejich běžný život. Jako by každý chtěl vytěsnit z hlavy myšlenku, že armáda potřebuje prostor k přípravě na potenciální hrozbu – tedy vlastně myšlenku na válku. A toto vytěsňování se stává leitmotivem inscenace. Tvůrci tak reagují na někdejší iluzi současné – nejen – české společnosti, že válečný konflikt v Evropě nehrozí. Nejvíce mě zaujme stanoviště související s tímto tématem, na kterém se na zeď promítají odpovědi anonymních respondentů na otázku, zda by položili život za vlast. Ve chvíli, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu, totiž přestala být tato otázka hypotetickou. Vždyť pouhých několik stovek kilometrů na východ od nás umírají lidé ve jménu vlasti. Z odpovědí číší obavy. Přiznám se, že sama nedokážu jasně říct ano či ne. Nikdo však není souzen, jak záhy potvrdí i závěrečná část inscenace.

Jakmile odezní odpočet, usedáme na připravené židle a pozorujeme, jak Dostálová v roli moderátorky podcastu Mně se neodmlouvá vyzpovídává jednoho z vrcholných politiků v sektoru národní obrany, jehož hraje Kuzník. Formát nápadně připomíná podcast Marie Bastlové na Seznam Zprávách Ptám se já. Postavy rozebírají opatření, které se politik chystá zavést: celý Olomoucký kraj se má změnit ve vojenský újezd a všichni obyvatelé, tedy i diváci, narukovat do armády. Tvůrci zde výstižně reflektují mediální bouři, kterou vzbudil válečný konflikt na Ukrajině. Když moderátorka konstatuje, že žijeme ve vizuální době, tudíž musí podcast nejen nahrávat, ale i natáčet, vybaví se mi debaty nad autentickými videi z ukrajinských bojišť. Dostálová i Kuzník ztvárňují postavy s citelnou nadsázkou. Zatímco moderátorčin pacifismus hraničí s hysterií, za politikovou militantní optikou vězí populismus. Oba postoje v sobě mají cosi pokryteckého. Do debaty nečekaně vstoupí Martin Dytko, jenž se záměrně ani o herecký výraz nesnaží, jasně dává najevo, že je hudebník a ne herec. Vystupuje coby pacifista, svůj postoj se snaží věcně a racionálně obhájit, avšak ani on rozepři nerozetne a vyvolá jen další vlnu otázek. Vzpomenu si na stanoviště s otázkou: Položil/a bys život za vlast? Dovedeme se nejen dívat, ale i konat? Kdo ví.

Vstup zakázán je smrští myšlenek, úvah a názorů, jež se vymkla kontrole a postrádá jakékoliv vyústění. Pojednává o všem a zároveň o ničem. Jako jiné inscenace z repertoáru Divadla na cucky i tato trpí absencí dramaturga. Škoda, protože doba si žádá údernou sociální sondu do strachu a úzkostí, které válečný konflikt v Evropě vyvolal.

///

Divadlo na cucky, Olomouc – Tomáš Loužný: Vstup zakázán. Režie a text Tomáš Loužný, výprava Ján Tereba, hudba Martin Dytko. Premiéra 29. října 2022 (psáno z reprízy 26. února 2023).

• Autor: Petra Kupcová
• Publikováno: 20. dubna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tisíc otázek a žádná odpověď

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ