Divadelní noviny > Názory – Glosy
Tlustokožec
Jsem člověk na úrovni. Jak bych vám to jenom ilustroval… Představte si mne jako člověka povznášeného uměním. Na ulici mě poznáte podle toho, že z tramvaje vystoupím a nevystoupím, kteroužto absurditou nechce se říct nic jiného než tolik, že vystoupím z tramvaje a zůstanu na stejné úrovni, ve vzduchu, řečeno na plnou hubu. No a takový člověk bývá hladový jako pes, musí se sytit, a tak vláčí se městem a tuhle trhá tlamou svazky knihkupecké, tamhle napadne ho divadlo.
A vůbec není od věci zajít si do divadla občas na pořádnou flákotu absurdního dramatu. Tedy, aby jeden byl přesný, ono to samozřejmě je od věci, proto se na absurdní dramata přece chodí, což však není výtka, naopak, člověku to přináší jen samá staromódní potěšení. Ono totiž v dnešní době… absurdní drama… upřímně řečeno… a fakt, že zajímají se o něj převážně lidé úplně mlaďouncí (studenti herectví?), neznamená, že to není staromódní, naopak, řekl bych, a v tomhle sloupku si podobné veletoče výjimečně můžu dovolit; třeba francouzský spisovatel rumunského původu (takhle a ne jinak se to má psát!) Eugéne Ionesco dělá z lidí nosorožce, tak co. A právě Nosorožce, Ionescovu hru, jež měla premiéru roku 1960 v německém Düsseldorfu, rozhodli se dát v Národním divadle, a člověku hned přijde na mysl, že debata před uvedením probíhala následovně: „Dáme to… To dáme…“ A nakonec… dali to na Novou scénu, tedy v tomto případě tak trochu na odkladiště, pardon, na scénu „pro experiment“, a pro jistotu dali to do rukou Rumunům (režie, scéna, kostýmy). Což je postup, jenž v byznysu v zásadě odpovídá „trejdmarku“: podle této rovnice byli by Češi experty na Kafku, neb ten taktéž psal v cizím, Čechům nevlastním jazyce. Pořád sem leze ta absurdita! Takže je třeba přejít k věci (K věci! tluču kladivem): jak se mi ta pražská inscenace líbila? Inu, připadal jsem si na Nové scéně jako ve škole: Probíráme absurdní drama, pí učitelko, můžete nám to nějak ilustrovat, pěkně prosíme?! A už to tady je… Už to vypadá, že se to člověku nelíbilo. Takže znovu: naopak. Na člověka z toho dýchla staromódnost a člověku se to líbilo tak moc, že si doma pustil ještě i staromódní větráček a nechal se ovívat Ionescovými úvahami, jako jsou tyhle: Literatura… je nutná. Většina vědeckých pracovníků jistého stupně si to uvědomuje. Cítí, že je přitahuje, potřebují číst romány nebo eseje, chodit do divadla, na koncerty, žít s obrazy. Literatura napomáhá tomu, aby inženýři a politikové nezdivočeli. No tak to posuďte sami! Není to… absurdní… Ne, vlastně není. Sníh taje, to je logika. A tak je jen logické, když loňské sněhy roztají. A kdeže ty loňské sněhy jsou, ptá se pak jenom trumbera.
Jedna věta tady však přece jen musí zaznít: Nosorožec je stále aktuální; je to věta sice úplně odporná, ale taková už je cena za pravdu. Hra o zdivočení, o proměně člověka ve zvíře, o stádnosti, ale i o tom, že se člověk často necítí ve své kůži; a k čemu to pak vede. Aplikovatelná je na všechny ideologie: na fašismus (s tím měl Ionesco zkušenost již na počátku třicátých let v Bukurešti), na komunismus (proti „levým“ vystupoval v šedesátých letech v Paříži), ale i na ten nebohý konzumerismus, na toho otloukánka všech maloměšťáků.
Ionesca se nemusíte bát, milé děti. Žijete v tak komplikovaném světě, že Ionesco bude pro vás hračka. Hračka… Znáte přece hračky Karla Čapka. No vidíte… A teď mi ukažte, kdo si troufne přirovnat Nosorožce třeba k R.U.R. nebo Bílé nemoci. Já to tedy určitě nebudu!
Co říct na závěr… Inženýři a politikové zdivočeli, kdyby to náhodou ještě někdo z vás nevěděl; a z nás zbylých činí stádo fakt, že používáme mobilní telefony. A tudíž… domluveno jest, tlustokožci!
Komentáře k článku: Tlustokožec
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
