Tma, světlo a Ilona Svobodová
Z loňského roku mi zbývá jeden rest, Červenec Divadelního spolku Kašpar, o kterém by však rozhodně byla škoda nenapsat. Monodrama Ivana Vyrypajeva, současného ruského dramatika hojně uváděného po celé Evropě, zpracoval ředitel divadla Jakub Špalek umírněnými, avšak účinnými prostředky, s důrazem na autorův křehký básnický jazyk a citlivé herectví Ilony Svobodové.
Hraje se kousek od Václavského náměstí v Klubovně v Jindřišské, v útulném komorním prostoru pro (odhadem) sotva třicet diváků, který koncem roku 2017 nahradil původní Bytové divadlo Ferdinanda Vaňka ve Vodičkově ulici. Nevím, zda nešlo pouze o specifikum mé reprízy, ale hned poté, co jsme sestoupili po strmých schodech do maličkého foyer (či spíše předsíňky), nás uvítala sama Ilona Svobodová, nasměrovala nás k šatně a pobídla nás, ať si dáme na baru něco k pití – zkrátka ať se chováme jako doma. Tipuji, že sympatické uvítání spíše patří ke konceptu inscenace: už před jejím začátkem se tak herečce daří vytvořit si s diváky jisté pouto.
Na pocitu sounáležitosti je totiž Vyrypajevova hra postavena: nežádá si odstup, ale totální vcítění, které intimní prostor Klubovny umožňuje. Jen tak lze dosáhnout katarze, jejíž potenciál se v textu, myslím, ukrývá – a Špalkovi se jej daří probudit k životu. Požadavek vcítění je přitom paradoxní, neřku-li provokativní. Vždyť hrdinou hry je stárnoucí podivín, či přímo asociál a psychopat, který na sklonku života putuje do blázince, kde by po požáru svého domu mohl dožít, a po cestě impulsivně, brutálně a nepochopitelně zavraždí několik lidí. To jsou objektivní fakta, jenže monodrama zároveň nahlíží do vrahovy duše a v ní lze nalézt nejen zlo, ale také krásu, naději a touhu po vysvobození… Není divu, že si Vyrypajev přeje, aby text interpretovala žena: jen v tomto kontrastu povstane z událostí popsaných ve stylu in-yer-face dramatiky kýžená křehkost a delikátnost duše, kterou opustil bůh. Místy totiž dojde dokonce i na metafyzično.
Ženskost herečky se Špalek naštěstí nesnaží nikterak potlačit a naopak s ní vědomě pracuje: kostým, totiž obyčejná flanelová košile pánského střihu a volné kalhoty, její křehkost jedině zdůrazňují. Svobodová si místy dovoluje i jemný nadhled – nikoliv odstup od postavy, spíše jako by se sám hrdina dokázal povznést nad svůj osud, jako by všechno lidské pachtění za láskou a pochopením bylo jen pouhým vtipem. Ale krásným. V momentech, v nichž vystupuje více postav, se do nich herečka plavně převtěluje pomocí subtilní, ale stále ještě rozpoznatelné proměny hlasu i držení těla. Podobně nenápadné, ale účinné jsou i světelné proměny: nasvěcováním různých částí malé, holé scény tvůrci odlišují jednotlivá dějiště a ta se vždy zjeví ze tmy spolu s jedinou účinkující. Vždyť o světle a tmě v lidské duši je hra především.
V Cenách Divadelních novin za sezonu 2017-18 zaznamenalo úspěch jiné monodrama založené na stejném principu: Jasno lepo podstín zhyna podle románu Sary Baume v režii Viktorie Čermákové, uváděné v MeetFactory. Eva Salzmannová, rovněž představitelka poněkud narušeného mužského hrdiny, byla nominována v kategorii Herecký výkon sezony bez ohledu na žánry. Doufám, že ani Červenec s Ilonou Svobodovou letos neunikne pozornosti, už jen proto, že se jeho tvůrcům záměr s obsazením ženy do mužské role povedlo naplnit lépe. Text se nesnaží ozvláštnit nadbytečnými akcemi, protože věří Vyrypajevově poezii, a nestylizují herečku do bezpohlavní bytosti – naopak nechávají vyniknout její ženskost, což je klíčem k úspěchu.
Divadlo v Celetné – Ivan Vyrypajev: Červenec. Překlad: Kateřina Sýkorová, režie: Jakub Špalek, dramaturgie: Lenka Bočková, výprava: Karel Čapek, hudba: Petr Malásek. Hraje: Ilona Svobodová. Premiéra 7. října 2018 v Klubovně v Jindřišské ulici. Psáno z reprízy 3. prosince 2018.
Komentáře k článku: Tma, světlo a Ilona Svobodová
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)