To by tedy Jan Balabán koukal
V rozmezí tří týdnů měly v Praze premiéru dvě komorní inscenace původních českých dramatických textů, jejichž základní situací je víceméně nechtěné setkání dospělých sourozenců. MeetFactory nasadila Finnmark Matěje Samce, následoval titul Dagmar Radové DIY: po tátovi v A studiu Rubín.
Unn Anity Krausové a Siss Zuzany Stavné se uprostřed mrazivé a opuštěné polární krajiny zmítají v návalech sesterské hassliebe FOTO ANDREA ČERNÁ
Našel jsem starou fotku z dětství, jsme na ní já a můj bratr. Stojíme u jakéhosi klavíru instalovaného jako umělecké dílo. Zjistil jsem, že přestože je krásná, dívám se na ni velice nerad. Na jejím základě jsem napsal text Finnmark, informuje v programu Matěj Samec, který v MeetFactory působí od roku 2013 jako dramaturg a umělecký šéf divadelní sekce. Spolu se scénografkou Janou Prekovou inscenaci rovněž režíroval.
Finnmark je nejsevernější částí Norska i pevninské Evropy; jde o řídce osídlené území větší než polovina rozlohy České republiky. Ve srubu, který na jevišti symbolizuje zadní členitá dřevěná stěna, nejde elektřina. Bytelným zimním oblečením odolává chladu vně i uvnitř stavení třicátnice Unn (Anita Krausová), za níž dorazí její městsky oblečená sestra Siss (Zuzana Stavná). Věkový rozdíl mezi nimi je nevelký, emoční vzdálenost téměř nekonečná, alespoň zpočátku. Samotou Finnmarku obestoupená Unn začne vést v podstatě monolog, Siss neví, co na sestřina slova říct. Venku sněží a sněží, Unn průběžně hlásí narůstající výšku sněhové pokrývky. Setkání ovšem nabere docela obligátní kurz: mezi ženami se rozvine komunikace, bariéra pozvolna rozmrzne a sestry k sobě najdou cestu i fyzicky. Sourozenecky se pohladí, ulehnou k sobě a povídají si, ačkoli vyvstávají některá vzájemná zranění (dělily se o jednoho muže), ale vždy zůstane u náznaků. Toť vše.
Napsal jsem hru pro svou nejmilejší herečku Anitu Krausovou, která má ráda zimu, píše dále v programu Matěj Samec. I já vyznávám herectví Anity Krausové, ale tentokrát jejímu výkonu chybí pro ni typická křehce pevná energie. Stejně tak Zuzana Stavná herecky odevzdá, co její jest, ale i ona působí ne snad nezúčastněně, ale jaksi svázaná nezodpovězenou otázkou, co Finnmark chce sdělit, nikoli jen předvést.
Evokovat na rozhraní pražských čtvrtí Smíchov a Hlubočepy, kde MeetFactory sídlí, prostorovou a emocionální dálavu severu se tvůrčímu týmu nedaří a jakákoli řekněme nadnárodní a humanistická „nadhodnota“ se v inscenaci nevyskytuje. Samec se v programu hlásí k divadlu, v němž existuje jen stoupání, které v určitém bodě přejde v klesání. Jinými slovy: k typu děl, v nichž se „vlastně nic nestalo“. Ale toto uchopení obyčejnosti, lapání situačních a vztahových záchvěvů (viz třeba filmy Érica Rohmera) vyžaduje jemnost a propracovanost, kterou Finnmark postrádá. Text šustí papírem, je to neškodné psaní sečtělého autora, jemuž nečiní problém nasimulovat určité literárně-dramatické výrazivo. V samém základu je to chladný kus, ze kterého ale nemrazí.
Jablko nepadá daleko od stromu, ale sourozenci z inscenace DIY: po tátovi by nemohli být odlišnější (zleva Pavel Neškudla, Kristýna Frejová a Halka Třešňáková) FOTO PATRIK BORECKÝ
V anotaci k inscenaci DIY: po tátovi tvůrčí tým hovoří o situační detektivce s prvky eseje, což je po jejím zhlédnutí charakteristika těžko pochopitelná. Detektivního ani esejistického se v textu Dagmar Radové nevyskytuje nic. V bytě po zesnulém otci se potkají sestry středního věku, jež se příliš nemusí: afektovaná, neurotická a sebestředná Kateřina (Kristýna Frejová) a uvolněnější, mírně praštěná Magdalena (Halka Třešňáková). Praktická domluva o vypořádání otcových věcí vázne: vracejí se vzpomínky, každá ze sester předkládá svůj pohled na otce, rodinu i na život jako takový. Celé se to ještě zkomplikuje, když do příbytku vstoupí o nějakých dvacet let mladší Hans (Pavel Neškudla), který se ukáže být jejich polovičním bratrem – a v kvartýru se orientuje lépe než ony. Dosavadní obraz otce, ale i matky, která vše věděla a nějak se s otcovým záletnictvím smířila, se sestrám rozpadá před očima.
Název hry podobně jako anotace nakládá se slovy víc efektně než adekvátně. „DIY“ je zkratkou anglického sousloví „do it yourself“ čili „udělej si sám“. Ale je to vhodné označení stavu, kdy člověka navždy opustí rodiče? Ze sémantické ležérnosti vyvěrá i stylová zmatenost inscenace. Režisérka Ewa Zembok ji rozjíždí jako říznou vztahovou konverzačku, v níž Frejovou vede k využívání prostředků dryáčnických řachand. Třešňáková si chvílemi drží od takové modelace odstup, vzápětí se i ona do dryáčnictví propadne, ale pak od něho zas odskočí. Když se objeví Neškudlův Hans, styl inscenace nabere groteskních rysů a zároveň i naprosté svévolnosti. Neškudla repliky strojově odsekává, jako kdyby byl Hans stižen mírným autismem či jakousi příčetnou asociálností. Navíc se do kvartýru dostaví ve stříbřité, umělohmotnými míčky nadité bundě, takže vyhlíží jako figura z komiksu. Proč? Neptejte se. (Snad na znamení toho, že je v očích sester monstrem, jež se před nimi náhle zjevilo?) Proč Hans vysype na podlahu z pytlů, které donese, stovky týchž růžových plastových míčků, jimiž měl naditou bundu? Neptejte se. Proč autorka kostýmů Petra Vlachynská navlékla Frejovou a Třešňákovou do příšerných obepínajících sportovních trikotů? Neptejte se. A už vůbec se neptejte, proč se Radová odvolává na posmrtně vydaný román Jana Balabána Zeptej se táty. Proto, že si z něj vypůjčila jména některých postav a situaci, kdy otec zemřel? To jsou pouhá mechanická převzetí. K povaze Balabánova duchovně vážného textu má DIY: po tátovi kosmicky daleko.
Titul v Rubínu naráží na stejné limity jako Finnmark: v textu samotném ani v inscenaci není nic bytostného; žádný moment, kdy cítíte, že právě tohle muselo být vysloveno. Nelze se neptat, z jaké jiné potřeby, než je provoz sám, tyhle dva kusy vznikly.
MeetFactory, Praha – Matěj Samec: Finnmark. Režie Matěj Samec a Jana Preková, dramaturgie Kateřina Šavlíková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 19. prosince 2019 (psáno z reprízy 9. ledna 2020).
A studio Rubín, Praha – Dagmar Radová: DIY: po tátovi. Režie Ewa Zembok, dramaturgie Lucie Ferenzová, scéna a kostýmy Petra Vlachynská, hudba zabiják nožem. Premiéra 10. ledna 2020.
Komentáře k článku: To by tedy Jan Balabán koukal
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
