To dobré z Tyla, to aktuální od nás

Patrně každá divadelní kultura obsahuje dramatické texty, které lze sotva označit jako „velké drama“, a přitom se na národní jeviště vracejí znova a znova. U nás je takovou hrou první český singšpíl – Tylova Fidlovačka – a důvod jeho občasných návratů je zřejmý. Neodmyslitelně patří k naší divadelní tradici, která je úzce spjata se společenským pohybem, a co víc: vzešla z něj naše státní hymna. Připusťme, že tento dobový políček biedermeierskému publiku má životné postavy, jenže jeho téma je hermeticky uzavřeno v čase emancipace české společnosti první třetiny 19. století a říká nám už málo.

Jak tedy Fidlovačku hrát dnes, aby byla živá? Jako travestii? S úsměvným naivistickým nadhledem? Anebo ji rozcupovat na kusy a z nich potom složit vlastní (současnou) inscenační vizi? Poslední varianta je ovšem velmi riskantní, zvláště když nepostupuji důsledně a zachovám „to dobré z Tyla“ (v podstatě tak, jak bylo napsáno) a přidám k němu „to své aktuální“ (dopíši jej).

A právě tuto nepříliš šťastnou cestu zvolili v Divadle na Vinohradech režisér Jiří Havelka a dramaturgyně Klára Novotná, která je spoluautorkou vinohradské adaptace. Inscenaci nazvali Fidlovačka aneb Kde domov můj? – a už tento titul jako by vymezoval hrací pole. Inscenátory otázka češství zajímá podobně jako kdysi Tyla, ale na rozdíl od něho, který dobře věděl, co je, či měl by být „domov můj“ (jazyk, řeč), si ničím „postmoderně“ nejsou jisti a zkoumají českou problematiku rovnou v soudobém evropském kontextu. A tak celou hloubku vinohradského jeviště zastavěli konferenčním nábytkem, u něhož zasedají zástupci zemí Evropské unie. Řeší evropskou hymnu a symboly EU. Postoje jednotlivých delegátů jsou očekávané: umírněně euroskeptická Britka (Hana Maciuchová), konsensuální Španěl (Jiří Plachý), euronadšenec Němec (Jiří Žák), excentrická Švédka (Jana Malá), která nikdy neopomene vystrčit růžky svého feminismu a lesbické sexuální orientace – a samozřejmě Čech (Michal Novotný), ze všech nejvíc karikovaný, řečnící v duchu nejhrubšího euroskepticismu. Je to tak hrubý typ, že bychom ho spíš potkali na nějakém hokejovém stadionu než v distinguovaném bruselském prostředí. Však se také, nemýlím-li se, na chvíli promění v hokejistu Jágra. To vše řídí vědoucí a moudrá Předsedající (Jiřina Jirásková).

Ponechme stranou, že spor o evropskou hymnu a symboly – tak jak je napsán – je konflikt stěží na jednu dramatickou situaci a my jej musíme v nekonečných variantách sledovat po celé představení. Pomiňme i to, že připsaný text je složen jen z mírně literárně zpracovaných mediálních floskulí, frází a anekdot – ano, dokonce i z nich. Mnohem problematičtější je, že Tylova fraška se pak odehrává na forbíně jako doplněk tomuto rádoby důležitému zasedání. Jako kabaretní, mile folklórní výstupy mezi projevy evropských schůzovníků. Co naplat, že samotná „lokální fraška“ je rozehrávána svěže, vkusně, s jemně konturovanými hereckými výkony – kupříkladu Svatopluka Skopala (Kroutil), Zlaty Adamovské (Mastílková) či Jaroslava Satoranského (Živeles), kteří odolali pokušení komického sólování – když po jednom dvou obrazech jsme opět uvrženi do evropské kongresové nudy. Že je to kritika evropského mlácení prázdné slámy? Ani nápad! Má to být spojnice mezi Tylem a dneškem, kontrapunkt vidění národní identity tehdy a teď. Potíž je v tom, že oba tyto světy jsou svojí povahou tak disparátní, že je lze sloučit jen mechanicky, z vůle inscenátorů, organicky srůst nikdy nemohou.

A aby toho nebylo dost, vložili tvůrci do svého projektu ještě další významovou rovinu – linii tlumočnickou, která představení (i po přestávce) otevírá a šlusuje. Všichni ti mladí překladatelé jsou sympatičtí kluci a holky, kteří hravě přecházejí z jazyka do jazyka, otázka národních totožností je dávno netrápí, oproti „mastodontům“, kterým slouží, jsou opravdoví Evropané. Zářná budoucnost našeho kontinentu – z estetického hlediska ovšem kýč.

V druhé polovině inscenace nabývá na dynamice, okrojovaní vlastenci, odrodilci, šejdíři i milenci pronikají z forbíny do prostoru velkého jeviště, proplétají se s eurodiskutéry, reagují spolu navzájem, málem si vyměňují role. Je to mnohem zábavnější podívaná než v první půlce, oddělující sekvence 19. a 21. století rigorózně podle režisérova mustru. Je to ale stejná vnějškovost, jenom méně průhledná. Dojemná je a sílu pravdy má až situace, v níž Jiřina Jirásková, už jako slepý Mareš, zpívá Kde domov můj?. Díky přirozené hereččině noblese a nepřítomnosti jakéhokoliv nepravého patosu. To už ale představení pomalu končí…

Divadlo na Vinohradech Praha – Josef Kajetán Tyl, Jiří Havelka a Klára Novotná: Fidlovačka aneb Kde domov můj? Hudba František Škroup a Michal Nejtek. Režie Jiří Havelka, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Michaela Hořejší. Premiéra 21. září 2010.