To je ten, co se nebojí zmrznout
V pondělí 15. června zemřel Josef Topol (* 1. dubna 1935 v Poříčí nad Sázavou). Dramatik, překladatel, režisér, korektor, archivář, dělník. Signatář Charty 77. Vyšel z okruhu E. F. Buriana, Otomar Krejča s Karlem Krausem ho přizvali do dramaturgické dílny Národního divadla a posléze spolu založili Divadlo za branou, uzavřené v roce 1972. Do veřejného života se mohl vrátit až v roce 1989. RED
Josef Topol, Jan Tříska a Václav Havel FOTO ONDŘEJ NĚMEC
Vážený pane Topole,
s ostychem Vám píšu, ale je to jediné, co teď zbývá. Nepodařilo se, abych se s Vámi mohl setkat osobně, ale dvakrát jsem se k Vám blížil, k Vašim slovům. Konec masopustu a Kočka na kolejích.
Ještě letos v dubnu jsem s radostí četl Váš rozhovor s Terezií Pokornou a Barborou Mazáčovou, který jste vedl pro Revolver Revue zkraje devadesátých let. S radostí, protože jste tam poodkrýval tajemství svých slov. Vaši touhu po divadle, která rostla u Buriana v Déčku, pak s Krausem a Krejčou. Četl jsem ten rozhovor a říkal jsem si, jaká krásně zaznamenaná stopa to je, o Vás a o českém divadle. Hned jsem chtěl ten rozhovor odnést na konzervatoř a dát ho svým studentům, aby věděli, kdo je Josef Topol a že dávné věky českého divadla vlastně vůbec nejsou dávné, ale jsou živé a stále inspirativní. Pro jiné jsem na to tehdy zapomněl.
Ten rozhovor byl osobní a osobitý, stejně jako jsou osobní a osobité Vaše hry. Když dramaturgyně Tereza Marečková přinesla těsně po škole Konec masopustu, abychom ho stůj co stůj uvedli, hned jsem pochopil, proč tak naléhá. Nešlo o to, že by ta hra byla „velice aktuální“, jak se často každý titul dramaturgicky zaklíná, aby se ozřejmil jeho smysl na jevišti. Nikoli. Vaše slova, která jste po krajině své hry rozesel, sama provokovala, ba sváděla k tomu, aby opět zazněla na jevišti.
Magdalena Borová jako Marie a Miloslav König jako Rafael. Začínáme zkoušet. Čteme si Půlnoční vítr, hru, co jste jako první psal u Buriana, abychom začali společně s Vámi od začátku. Hledáme prostor pro hru, hledáme, kde vůbec budeme hrát, zkoušíme po nocích, jsme unavení, ale napájíme se silou Vašich slov. Maškary řádí, podlaha posypaná rozcupovaným molitanem se pomalu mění v zasněžené spící pole Františka Krále, je začátek února, je zima a nad polem letí skřivan. Jdi dolů, hloupej, tam zmrzneš! řekne každej rozumnej Cihlář. Skřivan křičí, řve, sotva slyšitelně, chce žít, i v té strašné zimě okolo. Holý nerozum. Stejně jako hrát Konec masopustu, hru o slově a se slovem. Tak jen zatajte dech! (Všichni se zaposlouchají) To je ten, co se nebojí zmrznout.
Trápíme se s těmi Vašimi slovy, přemlouváme je v těch nočních hodinách nekonečných zkoušek, pak z únavy přestaneme mluvit a začneme poslouchat a Vaše slova nás vedou. Slova Vašich her dokážou léčit, dá se jimi taky uřknout, jsou nebezpečná svou magickou silou. Promlouvat jimi, na to je třeba odvahy. Odvaha snad stála na samém začátku téhle hry. Odvaha k důvěře, se kterou jste se svěřil Karlu Krausovi a Otomaru Krejčovi a kterou oni dali Vám. A vznikla Hra.
Pak Magdaléna Borová a Miloslav König opět s Vámi. Kočka na kolejích pro rozhlas. Zužujeme si manévrovací prostor pouze na sluch. A žasneme. Co si dva lidé dokážou říct a co na sebe dokážou říct! Z ničeho se stane tragédie dvou lidí, kde se rozhoduje o jejich (spolu)bytí a ne(spolu)bytí. Vaše slova jsou tentokrát ještě hutnější, je to báseň, je to sonet, brutální, nenávistný a plný touhy po lásce. Godotovské čekání tu přerůstá v očistec. Snad jsme Vám Kočku v rozhlase moc nepokazili.
Když jsem v době Vašich osmdesátin četl zmíněný rozhovor z Revolver Revue, říkal jsem si, jaká škoda, že je „toho Topola“ tak málo. Ale vlastně není? Konec masopustu se nyní znovu hrál v Národním divadle v Praze i Ostravě, Kočka na kolejích ještě mrouská na Vinohradech. Ale i tak Vás je málo. Milan Šotek mi nedávno ještě podstrčil Vaše Stěhování duší. To je nádhera. Stará ženská a takový život! A pere se, sama se sebou, je na sebe úplně sama a jenom slova jí zbyla. To není monolog pro zábavu a jako exhibice. Tenhle příběh se jinak než takhle prostě napsat nedá. Ale ještě jsme nestačili vymyslet, co s tím. Je Vás málo, protože jsme možná zapomněli, jaké to je prát se slovem na jevišti, jaké to je na jevišti se o slovo opřít, jaké to je nechat žít Vaši „brutální lyriku“.
Jdu na konzervatoř, odevzdat studentům Vaši stopu.
Děkuji.
Maškara s trubkou
Máme po masopustě.
Maškara s bubnem
Tak zase napřesrok. (Odchází)
Maškara s trubkou
(vzdychne) Člověče!
Komentáře k článku: To je ten, co se nebojí zmrznout
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
