Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Wendy Kakaduová v kraji divů a za zrcadlem

    Jiří Havelka a Karel František Tománek v Kakadu, poslední inscenaci Dejvického divadla, propojili téma autismu s vyprávěním v duchu magického realismu. Na první pohled to je pozoruhodné spojení – člověk přece jen očekává spíše kus poučný, dojemný i humorný (podobný třeba hře Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství), další realistické vyprávění o „nemocných“, „nenormálních“, kteří ovšem mají stejné touhy a trápení jako „zdraví“ a „normální“. Havelka však kouzlí i v této inscenaci, hledá nová spojení a možnosti divadelního jazyka. Jednoduše řečeno – zhmotňuje strach.

    Kakadu

    Režisér Jiří Havelka v inscenaci Kakadu kouzlí a zhmotňuje strach FOTO HYNEK GLOS

    Hlavní postavou Kakadu je autistická dívka Wendy, cílem ovšem není předvést sborník projevů mentálního postižení, tvůrci se pokusili ukázat jinakost, úzkost, snění, vzpomínání, zapomnění a především jiný časoprostor, který s tím naším sousedí a občas se i prolíná. Jistě lze zjednodušeně říci, že se tandem Havelka a Tománek snaží zobrazit také stejné touhy a trápení, jako máme všichni, ale činí tak neprvoplánově, nenávodně, s citem a především fantazií.

    Pozoruhodná je jejich paralela s Alenkou v kraji divů Lewise Carrolla. Jednak je logicky využita ve střetu dvou světů: Wendina a téměř všech ostatních. Nechybí poměrně známé situace – odpor k objetí i jiným citovým projevům, opakování slov (odtud také pochází přezdívka Kakadu), nepochopení a nerespektování konvencí. Tyto vzpomínky na dětství jsou inscenovány klipovitě – v rychlém sledu s výraznou ruchovou hudbou industriál muzikanta Kittchen. Později, v době jakési současnosti či spíše Wendina pokusu o samostatnost, se začne rozvíjet i určitá příběhovost (především vztahová a hodně bolestivá). Klipovitost sice nemizí, ale rozvolňuje se. Nejsilnější scénou je Wendin pokus o sebevraždu – stačí jen pohled do zrcadla a nůžky v ruce. Žádná popisnost a doslovnost. Poté – během psychoterapie Wendy lékařce vypráví o Carol v zrcadle, za kterou chtěla jít, a ohradí se, že není schizofrenička. Strach z odlišnosti a obava, že se „nezačlení“, ujišťování se, že není blázen, je vůbec leitmotivem inscenace.

    Hororovou atmosféru navozuje přítomnost malé holčičky (Stella Ginger Janáčková), která může být vzpomínkou – malou Wendy či fantazií – Alenkou i Carol. Pochmurnost navozuje také scéna Jana Hubínka – ošuntělá místnost, na zdech tapety s vzorem, který připomíná inkoustové skvrny z Rorschachova testu, zrcadlo. Havelka dům s tajemstvím umí „inscenovat“ – zdmi se dá procházet, skříň nabízí předměty, které tam při předchozím otevření nebyly (tento kouzelnický trik jsme sice již viděli v Havelkově Posledním triku Georgese Mélièse, ale funguje stále).

    Simona Babčáková jako Wendy má perfektně zvládnuté vnější projevy autismu, jako jsou například nutkavé pohyby, inscenátoři se však snaží spíše zdůrazňovat představivost a úzkostné stavy postavy. Herečka plynule přechází z komediálních rovin do nejniternějších projevů, vzniká tak symbióza legrace a mrazení. Jaroslav Plesl a David Novotný ztvárňují mužské postavy – otce, lékaře, baletního mistra, nepravé i opravdové lásky, kamarády. Řádku mužů, kteří ve vzpomínkách zanechali stopu a často i zraňující. Herci se snaží postavy odstiňovat a daří se jim to (především Novotnému v roli chápavého otce), ale pořád jsou spíše pomocníky ve vyprávění. Naopak Veronika Kubařová jako Trish, jediná kamarádka z dětství a Barbora Poláková jako lékařka Marry jsou i přes poměrně malý prostor nepřehlédnutelné – díky až samaritánskému rázu svých postav. Není to však nudné milosrdenství, jedná se o pochopení výlučnosti každého člověka.

    Dejvická inscenace Kakadu nese podtitul Hra ze života. A vypráví o barvách, rytmech, zvucích, šmouhách, vzorech na tapetách… O tom všem, v čem se podle vlastních slov chtěla Wendy Kakaduová rozplynout.

    Dejvické divadlo – Karel František Tománek, Jiří Havelka: Kakadu. Režie Jiří Havelka, dramaturgie Karel František Tománek, scéna Jan Hubínek, kostýmy Simona Rybáková, hudba Kittchen, asistentka režie Tereza Říhová. Premiéra 19. prosince 2014.


    Komentáře k článku: Wendy Kakaduová v kraji divů a za zrcadlem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,