Divadelní noviny >

Tomáš Dastlík: Zatím jsem to vždy ubrzdil

Tomáš Dastlík je v angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče již sedm let. K jeho nejvýraznějším rolím patří především ty „klasické“ – Macbeth, Cyrano a Evžen Oněgin. Pro mnohé diváky (i pro mne) bylo překvapením, když si ho před čtyřmi lety režisér Jan Mikulášek vybral právě do role Puškinova tragického milovníka. Nevypadá totiž jako správný dandy. Je menší, svalnatý, s vyholenou hlavou. Což potvrzují i jeho menší role ve filmu – téměř vždy hrál zločince nebo skinheady. Jako Oněgin obstál ale na výbornou a inscenace je dnes již kultovní. Hercem se však málem nestal. Nejprve vystudoval Ekonomicko-správní fakultu v Pardubicích. Na JAMU pak nastoupil až v pětadvaceti letech. Nyní je tedy inženýrem ekonomie i magistrem umění. A při osobním setkání působí kultivovaně, mile a otevřeně.

Proč jste se stal inženýrem?

V devadesátých letech ekonomie frčela a mně to na gymnáziu přišlo jako dobrý nápad. Navíc se mi nechtělo opustit Pardubice. Stal jsem se tedy inženýrem, byť s odřenýma ušima. Často jsem na zkoušku uměl sotva polovinu otázek. Štěstí mě zradilo jedinkrát, a zrovna u státnic. Ostatní už zpívali študovaní inženýři, já musel naklusat před porotu ještě jednou na podzim.

Herectví jako povyražení

A jak se inženýr stane hercem?

Dneska si uvědomuji, že být hercem byl můj dětský sen. Ale po herectví jako profesi jsem začal pokukovat až ve čtvrťáku na vysoké. Ekonomie mě sice bavila, ale došlo mi, že bych musel pracovat, zatímco herectví jsem bral jako takové povyražení. Tehdy.

Co na vaši konverzi říkala rodina?

Rodiče se divili velmi, nakonec se ale s mojí touhou smířili. Co jim také zbývalo jiného? Akorát jedna z mých babiček se nikdy vnitřně nevyrovnala s tím, že jsem od lukrativní ekonomie utekl k nelukrativnímu herectví. Babička, podobně jako většina lidí, nebere herce vážně, pokud neúčinkují v seriálech.

Na JAMU vás přijali napoprvé. Jak jste se připravoval?

Poprosil jsem o pomoc herečku z Východočeského divadla Janu Rubášovou. Při první návštěvě u ní doma konstatovala, že nemám řečovou vadu, takže to se mnou zkusí. Hlásil jsem se také na DAMU, ale od přijímací komise jsem se ústy Borise Rösnera dověděl, že už jsem moc starý.

Jako absolvent jedné vysoké školy jste se na studium herectví nejspíš moc neupínal?

Právě naopak, až mě maminka musela brzdit, bála se, že budu zklamaný. Od Josefa Karlíka jsem ale u přijímaček cítil zájem. Samozřejmě mě motivovala i vidina slávy, jak už to tak u mladých lidí bývá.

Abychom si to ještě jednou ujasnili: Nechtělo se vám pracovat, a tak jste se rozhodl být slavný?

Ano, tak nějak.

Jak jste se s takovými představami dostal do Divadla Petra Bezruče?

Studium jsem skončil dost pozdě, v devětadvaceti! Bál jsem se, že mě nikam nevezmou a začal psát dopisy do divadel. Kupodivu nabídky přišly! Z brněnského Národního, ze zlínského divadla, z Jihočeského a od Bezručů. Rozhodl jsem se pro Bezruče, protože byli nejvíce v kurzu. A jsem tady již sedm let, protože jsou v kurzu dodneška.

Ostravská lekce

Jak na vás zapůsobila černá Ostrava?

Poprvé jsem dorazil vlakem, projížděli jsme krajinou šachet a komínů. Depresivně pršelo. Zhrozil jsem se. Nikdy jsem v Ostravě nebyl a teď tohle ošuntělé vlakové nádraží. Oproti Pardubicím, kde je všude zeleň a čisto, to byl šok. Podruhé jsem přijel i s batohem a taškami – už jsem nastupoval do divadla. Jednu tašku jsem si v tramvaji odložil na sedadlo. Přistoupil dvoumetrový chlap, tašku mi hodil na zem a sedl si. Přitom kolem bylo dalších deset volných míst. Prozíravě jsem nic neříkal, abych nedostal přes hubu. Až v divadle jsem zjistil, že ten, kdo mi dal první ostravskou lekci, je náš zvukař. Přitom takový submisivní, hodný člověk…

Už jste si zvykl?

Na Ostravu jsem si zvykal dlouho. První rok jsem byl vyloženě nešťastný. Kvůli inverzím jsem vůbec neotvíral okno. Nikoho jsem tu neznal. Upadal jsem do depresivních nálad. Naštěstí mě v divadle dostatečně zaměstnali. Vlastně ani nevím, jestli jsem si už zvykl. Pravdou je, že už vnímám tu ostravskou, specifickou krásu, současně ale musím vzpomínat na Pardubice.

Zajímal byste se o angažmá v pardubickém divadle?

Rodina mě láká zpátky. Mám Pardubice moc rád, ale nedělám si iluze o tamním divadle. To nemyslím nijak urážlivě, jen mi je jasné, že v jediném divadle pro statisícové město se musí dělat jiná, divácky vyváženější dramaturgie než u Bezručů.

Praha vás neláká?

Určitě ano. Nejlepší divadla jsou podle mě v Praze a v Ostravě. Zamrzí, že odborná veřejnost do Ostravy tolik nejezdí. Po Evženu Oněginovi jsem vícekrát slyšel: škoda, že jsme inscenaci neviděli dříve, nominovali bychom ji na všechny divadelní ceny… Zkrátka pořád zůstáváme oblastním, jakkoli skvělým divadlem. Stále častěji si uvědomuji, že divadelní ideály může mít člověk ve dvaceti, pak zapluje do reality, jejíž ne nepodstatnou součástí jsou finance. A co si budeme povídat, Praha samozřejmě skýtá i daleko více mimodivadelních hereckých příležitostí.

Čím jsou pro vás Bezruči přitažliví i po sedmi letech?

Vyhovují mi malé scény – pro jejich atmosféru a blízký kontakt s publikem. Rád improvizuji a role si dále dotvářím. Nikdy neskončím s prací na roli na premiéře. Dám totiž hodně na reakci publika. Premiéry moc nemusím. Člověk je svázaný trémou a nemůže adekvátně reagovat. Vlastně je rád, když zahraje nazkoušené. Naopak na první reprízu se těším. Třeba premiéra Cyrana byla strašná. Měli jsme na zkoušení neúměrně málo času, a tak jsme byli rádi, že jsme téměř všechno řekli. První repríza byla perfektní a při závěrečném potlesku vstalo celé divadlo.

Srdcová záležitost

Přemýšlíte nad postavami i poté, co představení skončí a vy vyjdete z divadla na noční vzduch?

Ano, patřím mezi ty blbce, kteří nad nimi přemýšlejí pořád. V tramvaji pak trpím samomluvou, mimika pracuje na plné obrátky a lidé se mě děsí. Svému okolí bývám nebezpečný i v autě, ale zatím jsem to vždy ubrzdil. Jednou jsem po zkoušce vyrazil na velký nákup, hlava mi zničehonic přepnula a já si začal strkat věci do kapes, aniž bych si to uvědomoval. U pokladen mě zastavila ochranka, co mám v kapsách. Bylo toho dost. Nejhorší je ale ten trapas. Měl jsem intenzivní pocit, že se do obchodu nahrnulo celé publikum od Bezručů a přihlíží.

Všimla jsem si, že poměrně často hrajete nalíčený. Pomáhá vám to?

Mám šminky rád. V divadle se mi smějí, když se hned jdu zkoumat před zrcadlo. Patrně si kolegové myslí, že se kochám, jak mi nalíčení sluší, ale tak tomu není. Zajímá mě, co mi nový zjev může napovědět. Podobně je tomu s kostýmem. Například v Cyranovi mám plášť, který mi zpočátku dost překážel. Jednou mi však při souboji spadnul a já jsem se cítil nesvůj. Kostým prostě k Cyranovi patří.

Jaká vlastně byla vaše první role v Ostravě?

První role, ne přezkoušená po jiném herci, byla menší role producenta Karla v Popcornu. Měl jsem jako nahá mrtvola ležet na jevišti půl hodiny. Vzbouřil jsem se, jakkoli konflikty nesnáším. Nakonec jsem nafasoval krajková dámská tanga a roli jsem s pokorou přijal. Režijně se na inscenaci podílel Tomáš Svoboda, který byl v té době ještě mladý a cholerický. Od těch časů už asi dozrál. Máme teď za sebou první zkoušení Kolečkovy hry Láska, vole.

Jakou roli budete hrát?

Pudla, takže určitě skončím jako pes naháč. Aspoň vím, že z něho vytáhnu minimálně dámské kalhotky. Navíc věřím, že opravdu zmoudřel.

Po jaké roli ještě toužíte?

Nechci se rouhat, ale po Oněginovi, Macbethovi a Cyranovi bych si přál nějakou výraznou roli, která nemluví ve verších.

Stalo se vám někdy, že jste už neměl sílu představení dohrát, protože publikum špatně reagovalo?

Takto ne. Hráli jsme jednou na festivalu v Českém Těšíně Oněgina na mnohem větším jevišti, než jsme zvyklí z Bezručů. Oněgin je komorní inscenace, koncentrovaná do poměrně úzkých kulis, založená na drobných detailech – pohybech a pohledech. Tady nic z toho nedošlo ani na rampu. Cítili jsme, že se diváci ošívají. S Terezou Vilišovou, která hraje Taťánu, jsme se nemohli dočkat konce. Přitom jsem ještě ten večer dostal cenu od studentské poroty za herecký výkon. To mě hodně překvapilo.

Vnímáte Evžena Oněgina jako svou životní roli?

Doposud ano, ale jako všichni herci doufám, že přijdou i další. Projeli jsme s inscenací celou republiku a všude měla vřelé přijetí. Přesáhla už sedmdesát repríz a stále vyprodává hlediště. Ano, Oněgin je moje srdcová záležitost. Pro mě je zásadní i skutečnost, že jsem roli zkoušel v době, kdy mi umírala maminka. Premiéra se uskutečnila dva dny před tím, než nadobro odešla. Ještě jsem jí stačil přivézt plakát k inscenaci. Na profesionálním jevišti mě však nikdy neviděla. Nešťastné období, kdy kvůli zaneprázdněnosti v divadle jsem si v plné míře neuvědomoval, co se doma děje. Proto jsem vděčný sestře a taťkovi, jak o maminku do posledních chvil pečovali.

Lokální sláva

Mimo Bezruče jste hrál v projektu Miroslava Bambuška a Ewana McLarena Zdař Bůh! Co vám ta zkušenost dala?

Pro mě to bylo vítané zpestření. Setkal jsem se s novými divadelníky a se stylem jejich práce. Projekt mě přitahoval i kvůli prostoru Dolu Michal. Podíval jsem se do strojoven na dolech a konečně jsem dal za pravdu všem, kteří tvrdili, že ostravský industriál má své kouzlo. Nejvíce mě však zaujalo téma. Předtím jsem o komunistických monstrprocesech s hornickými předáky nic nevěděl, podobně jako spousta místních obyvatel. K divadlu patří i tato poloha nemilosrdné reflexe minulosti a já si považoval, že jsem toho součástí.

Letos uvedlo Divadlo Petra Bezruče inscenaci Pestré vrstvy, také v dole. Dají se tyto dvě inscenace srovnat?

Pestré vrstvy jsou čistě činoherní, Zdař Bůh! byla pro mě alternativní inscenace. V obou se objevuje hornická tematika a obě se hrály v bývalém dole. Dramatizaci Landsmanovy knihy tam divadlo uvedlo proto, jelikož se naše budova rekonstruuje a v kulturáku jsme hrát nechtěli.

Pestré vrstvy ale byly určitě komičtější.

Byly. Ale nejednalo se o bezduchou legraci. Jeden horník byl na představení a manželka se ho pořád ptala, zda to tak opravdu bylo. On přikyvoval a na konci představení se rozplakal.

Také se zde objevuje, v souladu s Landsmannovou prózou, velké množství vulgárních slov. Zvykli jste si na ně snadno?

Ano. Na začátku zkoušení jsme jich dokonce používali mnohem víc. Myslím, že nám pomáhaly přiblížit se syrovosti textu. Později jsme je radši ubrali. Ale je pravda, že některé diváky zaskočily. Občas se stávalo, že se jim hystericky smáli.

Možná je to dáno tím, že do Divadla Petra Bezruče chodí spíše mladší diváci.

Převážně ano. Proto také musíme dělat nábory. Chodíme po středních školách a lákáme studenty, aby si koupili předplatné. Ze začátku, když mě ještě v Ostravě nikdo neznal, jsem ze sebe dělal suplujícího učitele. Nevím, jak se tady vyučuje, ale po zvonění nikdy ve třídě nebyl pedagog. Rád jsem se jím tedy stával. Jednou jsem studentům i cosi diktoval, trochu se divili, jaké jim říkám nesmysly, ale zapisovali si je poctivě. Popularita tedy přináší i nevýhody – nemůžu učit.

Toužíte po ještě větší slávě?

Ještě větší než té lokální? Kdysi jsem po slávě toužil a i dneska samozřejmě chci, aby mě diváci znali. To je doklad úspěšnosti herce, ne? Před pár lety by mi lichotilo, kdyby mě oslovil novinář z bulváru a dělal se mnou rozhovor jako s mediální hvězdičkou. Dnes mám daleko větší radost z tohoto do Divadelních novin. Vnímám ho jako potvrzení, že svou práci dělám dobře.

6:3 a 6:1

To je první, co mě napadá, když si vzpomenu na Tomáše Dastlíka. Jedná se o skóre našeho posledního zápasu v tenise. Prohrál jsem. Jinak ho však považuji za velmi roztomilou bytost. Jistě je sám překvapený, že má dlouhodobé angažmá v ostravském činoherním divadle. Když někdo vypadá jako on, tak by přeci měl očekávat spíše nabídku z Divadla Spejbla a Hurvínka…

Navíc je velmi vtipný. Měli jsme teď kostýmovou zkoušku a on své nejmenované kolegyni se soucitem řekl: To je hrůza, co na tebe narvali. Ona mu odvětila: Já jsem se ještě nepřevlíkla, takhle jsem už přišla. Já si ho za tyto momenty velmi vážím. Tak bezprostřední dokáže být jenom on.

V poslední inscenaci – Láska, vole, kterou v Ostravě režíruji, hraje Pudla. Nechci tím nic naznačovat, víme, že už to dotáhl i na lidi. Ale je fajn, že se vrací zpět ke kořenům. Uvažovali jsme o Body Artu a Tomáš se ptal, zda se bude malovat každý večer. Ujistili jsme ho, že jen pokud bude představení. Ale u Tomáše je všechno možné. Je obdivuhodně pracovitý člověk, takže si vlastně umím představit, že by se líčil i ve dny, kdy představení není. Dvě hodiny by přečkal v kostýmu a pak se odstrojil a umyl. Není však jedním z těch herců, kteří talent nahrazují prací. On je talentovaný i pracovitý, a proto nikdy nezačíná na nule. A téměř vždy skončí se stoprocentním výsledkem.

Tomáš Svoboda

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 2. října 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tomáš Dastlík: Zatím jsem to vždy ubrzdil

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ