Divadelní noviny > Názory – Glosy
Na Heydricha s Golemem
Tomáš Dianiška, vystudovaný herec, se do širšího povědomí zapsal mnohem zásadněji coby autor a nejnověji také režisér – a dnes platí za jednoho z nejvýraznějších českých divadelních tvůrců (v Cenách divadelní kritiky získal v roce 2016 titul Talent roku a jeho loňský počin Transky, body, vteřiny z ostravského Divadla Petra Bezruče byl oceněn v kategoriích Nejlepší inscenace a Hra roku 2019). Jeho jméno je ovšem spjato především s Divadlem pod Palmovkou, od roku 2014 je členem hereckého souboru a pro tamní malou podkrovní scénu Studio PalmOFF vytvořil se svým původně libereckým uskupením Divadlo F. X. Kalby už osm inscenací. Dvě z nich byly pro velký úspěch převedeny na velkou scénu, ovšem teprve nyní Dianiška nazkoušel titul přímo určený pro tento prostor. Do poslední chvíle přitom nebylo jisté, zda se premiéra uskuteční, a to kvůli nákaze nemocí COVID-19 v hereckém souboru – negativní výsledky druhého kola testů u všech účinkujících byly známy teprve ráno v den slavnostního uvedení. Diváci svou sounáležitost se souborem dali najevo nejen zodpovědným dodržováním ochranných opatření, ale především dlouhotrvajícím potleskem vestoje.
Aťa Moravec (Denis Šafařík) vyvolává Golema FOTO ROMAN DOBEŠ
Hru 294 statečných napsal Dianiška na motivy operace Anthropoid. Jak ovšem název napovídá, parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš pověření úkolem zabít říšského protektora Reinharda Heydricha v ní vystupují pouze okrajově a mnohem více prostoru dostávají neznámé osobnosti domácího odboje. Ačkoli Dianiška nakládá s historickými fakty volně a ve svém stylu je prošpikovává popkulturními odkazy tak, aby vytvořil divácky přitažlivou show, naplňuje v tomto případě i rozměr edukativní, neboť libeňskému publiku přibližuje historii jeho čtvrti. Vždyť kolik lidí dnes ví, že k atentátu došlo právě na rozhraní Libně a Kobylis, v dnes již neexistující zatáčce ze Zenklovy ulice směrem do Holešovic? A že si prchající Kubiš opřel kolo na konci této dlouhé tramvajové ulice, v blízkosti dnešního Divadla pod Palmovkou? A pakliže to vědí, nejspíš si doplní vzdělání alespoň zjištěním, čí jména nese řada libeňských, vysočanských a žižkovských ulic: Vosmíkovi, Moravcovi, Novákovi či Zelenka-Hajský – všichni tito lidé nasazovali vlastní život, když parašutisty schovávali. A také o něj coby jedni z „294 statečných“ přišli.
Dianiška se nesnaží konkurovat četným filmovým zpracováním a některé výrazné body příběhu, které vyžadují na divadle těžko dosažitelný realismus, spíše odbyde (například scénu, v níž nacisté ukážou mučenému Aťovi hlavu mrtvé matky). Mnohem více se zaměřuje na méně známé či zcela smyšlené situace s komickým potenciálem, do nichž zapojuje zejména svou již dvorní herečku Barboru Kubátovou v roli několika epizodních, vesměs pronacisticky orientovaných postav. Inscenace se chvílemi zdá být jejím hereckým sólem, které vygraduje ve chvíli, kdy se herečka v roli doktorky postrádající brýle snaží stetoskopem vyšetřit raněného Heydricha a při poslechu jeho chodidel prohlásí: Tak se mi zdá, že nám tu nastalo hluché místo…
Překvapivě vyrovnané herecké výkony ovšem podává celý soubor, ostatně Dianiškův text nabízí vcelku srovnatelné příležitosti. Je-li vůbec možné určit hlavní roli, bude jí sedmnáctiletý Aťa, jehož očima autor celou situaci převážně nahlíží. Parašutisty vnímá coby hrdiny akčního filmu, pročež je scénografka Lenka Odvárková vybavila nafukovacími svaly, červenou čelenkou či samopalem ve stylu Ramba, a když zavěšeni na lanech létají vzduchem, hraje jim k tomu píseň Blaze of Glory Jona Bon Joviho. Denis Šafařík (alternuje ho Vojtěch Fülep) na premiéře v roli Ati rovněž vynikal – díky kostýmu, postoji i sestřihu vlasů vypadal jako Hurvínek a tento dojem korunovalo dojemné finále, v němž v závěsu na laně líbezným hlasem zazpíval píseň Nekonečný valčík Jiřího Bulise.
Trochu odbytě paradoxně působí samotný atentát. Je sice zobrazen nápaditě za pomoci světla, které sleduje pomyslnou trajektorii granátu směrem do hlediště, v porovnání s ostatními situacemi je to ovšem moment značně nevýrazný. Přitom jde o ústřední čin a dochází k němu přesně v polovině příběhu, takže by byla žádoucí jistá gradace. Podobně se tempo zpomaluje také v závěru, kdy atmosféra zvážní – jako by si Dianiška v komických scénách vystřílel nápady a teď už chtěl příběh prostě jen dovyprávět. Důležité ovšem je, že dokázal udržet černý humor v rovnováze s pietou tak, aby byla patrná jeho snaha vzdát hold hrdinům odboje.
Dianiška touto atraktivní a zároveň poučnou inscenací nejen že zaplnil velké jeviště, ale také si jeho výhody patřičně užil – na premiéře dokonce i herecky, neboť zaskočil za Martina Němce v roli Heydricha. Obávaného kata, přezdívaného Smrtihlav, představil nejen jako plamenného řečníka, ale také coby elegantního houslistu a zdatného sportovce, který si rozcvičuje paže kmitáním ve tvaru hákového kříže. Na rudých vlajkách byl ovšem tento symbol nahrazen jiným, drze jednoduchým vzkazem a podobné uličnictví čišelo i z četných hlášek připodobňujících přísné restrikce za heydrichiády k současným koronavirovým opatřením. Po zhlédnutí řady filmů o operaci Anthropoid mě napadlo, že teď už zbývá prostor jen pro verzi Quentina Tarantina. A kdo jiný by měl největší hrdinský čin našich dějin zpracovat na divadle než právě Tomáš Dianiška, který k historické látce přistupuje s podobnou hravostí: zatímco Tarantino ve snímku Hanebný pancharti dovolil židovské dívce zabít Hitlera, Dianiška si na pomoc s „nácky“ přivolal Golema se samopalem…
Divadlo pod Palmovkou, Praha – Tomáš Dianiška: 294 statečných. Režie Tomáš Dianiška, dramaturgie Ladislav Stýblo, výprava Lenka Odvárková, hudba Matej Štesko. Premiéra 18. září 2020.
Komentáře k článku: Na Heydricha s Golemem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
