Divadelní noviny > Rozhovor

Tomáš Havlínek: Snil jsem o Amadeovi

Rozhovory s herci na počátku kariéry nebývají na stránkách Divadelních novin obvyklé. Neskýtají totiž možnost ohlédnutí, sčítání úspěchů či ztrát. Výkony Tomáše Havlínka (nar. 1992) v Jihočeském divadle mě přesto inspirovaly k tomu, abych mladého herce oslovil. Navzdory krátkému pobytu v Českých Budějovicích získal pověst jedné z nejvýraznějších osobností zdejší činohry. Svědčí o tom dvě ocenění Jihočeskou Thálií za role v inscenacích Přisámbůh a Kati.

Tomáši, při posledním předávání cen Jihočeské Thálie jste byl nejenom oceněn jako „muž činohry“, ale také jste ve slavnostním večeru účinkoval jako muzikant s jazzovou improvizací na elektrické housle. Jak jste mi tehdy prozradil, hudba je dost důležitou součástí vašeho života…

Moje maminka je profesí klavíristka, koncertuje a vyučuje na Základní umělecké škole v Karlových Varech, takže jsem byl k hudbě veden odmalička. Zároveň ovšem i k divadlu. Co se týče rozhodování o budoucí profesi, dělal jsem už ve čtrnácti zkoušky na herectví na Pražskou konzervatoř. Matka nebyla moc nadšená, že bych v tomhle věku opustil rodné hnízdo a šel do „nebezpečné“ Prahy. Tvrdila, že pokud to opravdu budu chtít dělat, mohu později zkusit zkoušky na DAMU. I když měla v podstatě pravdu, nic mi striktně nezakazovala, takže jsem na zkoušky jel. Vypadl jsem až ve třetím kole, byl jsem první pod čarou. Jeden přijatý to pak vzdal, takže bych býval mohl… Ale mezitím jsem se dostal na hudební gymnázium ve Varech, obor housle.

Co studium na takovém gymnáziu obnáší?

Má normální osnovy s rozšířenou výukou hudby, dost teorie, nástroj, školní orchestr, školní pěvecký sbor. Naše třída byla hudebně-výtvarná. V Karlových Varech by se třída specializovaná jen na jeden umělecký obor „neuživila“.

Talent v úhrnném výsledku hereckého umu činí asi padesát procent. Jde o to, co s ním uděláme, jak o něj pečujeme, jak ho kultivujeme. Jenom na něm opravdu stavět nelze.

No a houslím se věnujete dodneška…

Matka mě držela u cvičení, když jsem polevoval. Dodnes jsem jí za to vděčný. I v herecké profesi tato moje dovednost přijde ke slovu. Na DAMU se například dost snažili, aby se v inscenacích našeho ročníku objevovaly mužské postavy hrající na housle. Někdy mě to trochu i štvalo, protože je to kromě práce na roli činnost navíc. Hrál jsem na housle v Kabaretu i v Čechovovi na Jaltě a režisér Miky Tyc nebyl dalek od toho, aby to zabudoval i do Mayenburgova Mučedníka.

Jakou muziku rád posloucháte?

Jsem odkojen vážnou hudbou. Mám rád Dvořákovou Novosvětskou, ale i moderní Rusy, Prokofjeva a Šostakoviče. Na radost i na smutek je nejlepší klasická hudba. Zajímají mě ovšem i jiné žánry. I u houslí jsem si říkal, na co všechno se asi dají použít. Takže za první výdělek jsem si koupil elektrické housle a založili jsme ve Varech rockovou kapelu Holden, se kterou jsme jezdívali na turné po Čechách. Když jsem odešel do Prahy, karlovarská formace zanikla. Ale hudby jsem se nevzdal. Můj spolužák z DAMU William Valerián je výborný jazzový muzikant, tak jsem se od něj začal učit improvizaci. Hraní s ním mě posunulo k tomu, abych se nebál hrát „bez not“. Takže jsem na housle začal hrát jazz a funky, oboje v dost alternativní podobě.

A hrajete pořád…

Pořád. Jak jste mě viděl v Budějovicích, nejčastější podoba mého muzicírování je v tandemu s dýdžejem Jirkou. Moc nezkoušíme a netvoříme. Já totiž na zkoušení nemám moc trpělivost ani čas. Ale jsme na sebe muzikantsky napojeni, takže se sejdeme a „jedeme“. Je to všechno na bázi improvizace, každý z těch večerů vypadá jinak. Většinou nehraju v divadle v pátek a v sobotu, takže se mohu realizovat jako muzikant.

Z DAMU do Budějovic

Vraťme se teď k divadlu. Na DAMU to vyšlo hned napoprvé?

Ano. Nastoupil jsem do ročníku k Milanu Schejbalovi, herectví nás vyučovali Miroslava Pleštilová s Michalem Pavlatou.

Jak vzpomínáte na své pedagogy?

Nechtěl bych nikomu umenšovat pedagogické zásluhy, ale vysloveně štěstí jsem měl na pana Pavlatu, který nám byl – troufnu si říct – vším. Nejen velmi dobrým rádcem v otázkách herectví, ale mohli jsme za ním přijít i s osobními problémy. Sám děti neměl a choval se k nám vysloveně otcovsky. Když jsme se pokoušeli mimo výuku o nastudování hry Joe Penhalla Some Voices, docházel nás povzbudit s lahvemi stáčeného vína. V dobrém vzpomínám i na Milana Schejbala jako na férového vedoucího ročníku. Paní Pleštilová nás „dřela“, což jistě mělo pozitivní význam pro budoucí profesi.

To mě inspiruje k otázce, dá-li se herectví naučit. Přesněji řečeno, co kromě talentu je třeba?

Psal jsem diplomovou práci s názvem Talent jako důležitá složka hereckého projevu, takže jsem se nad tím už zamýšlel. Kdybych se pokusil o kvantifikaci, talent v úhrnném výsledku hereckého umu činí asi padesát procent. Jde o to, co s ním uděláme, jak o něj pečujeme, jak ho kultivujeme. Jenom na něm opravdu stavět nelze. Záleží i na osobnosti a psychice daného adepta umělecké disciplíny, jak dokáže vklad školy využít, jak si ho „přebere“. Měli jsme v ročníku docela talentovanou spolužačku, kterou to studium semlelo a školu opustila. Herectví pro ni asi nebylo to pravé. Hraní ji sice bavilo, ale chyběla jí patřičná ctižádost.

Jak daleko to dotáhli kolegové, s nimiž jste studoval?

Někteří ze spolužáků se po absolutoriu dostali brzy do Prahy, třeba Jacob Erftemeijer a Marta Dancingerová do Švandova divadla, Sandra Černodrinská do Činoherního klubu. Annette Nesvadbová je v Národním divadle v Brně a pár lidí se živí na volné noze.

A po vás sáhly České Budějovice. Jak k tomu došlo?

Režisérka Martina Schlegelová měla tehdy ještě jako host režírovat komedii Zavolejte Jeevese. Tehdejší umělecká šéfka Jana Kališová jí řekla, ať si do jedné vedlejší role vybere mladého kluka. Ona zvolila mě, takže jsem ještě před ukončením studia dostal nabídku na hostování v Jihočeském divadle. Předtím jsem zažil Martinu ve škole jako pedagožku, vyučovala předmět České divadlo. Zkoušku u ní jsem absolvoval s odřenýma ušima. Netušil jsem, že se někdy pracovně sejdeme. Při té nabídce jsem jí tuhle situaci připomněl a ona řekla: Jako student teoretických disciplín nic moc, ale hrát umíš. Na základě role Edwina mi potom v Budějovicích nabídli angažmá, takže jsem hned po absolutoriu nastoupil.

Jihočeští parťáci

Po třech sezonách na jihu Čech odcházíte do Prahy, do Městských divadel pražských. Kolik jste toho v Budějovicích stačil sehrát?

To nebude tak těžké spočítat. Osm novinek a pár záskoků. Mezi těmi kousky byl například dvakrát Shakespeare, ne však klasikův text, ale hra Shakespeare v Hollywoodu Kena Ludwiga a Shakespeare ve 120 minutách. Nejdůležitějšími tituly pro mě byly hry Don Juan, Kati a Přisámbůh. Měl jsem hrát ještě hlavní roli v Nebezpečném experimentu podle povídky Arthura Conana Doyla, ale zlomil jsem si nohu. K mým koníčkům totiž patří také fotbal, hraju malou kopanou. Statečně a v krátké době za mě roli nastudoval Pavel Oubram. Vystupoval jsem také v několika inscenacích „na otáčku“ v Českém Krumlově. Tam jsem ovšem většinou naskakoval už do rozjetého vlaku, přebíral jsem role a alternoval. Od začátku jsem zkoušel jenom letošní krumlovskou novinku, Draculu. V těch prostorách se dá v činoherním žánru dělat buď horor, nebo komedie a s tím má režisér Martin Glaser velké zkušenosti. Když se ohlédnu za těmi třemi léty, nejvíc mě asi bavila práce na hře Přisámbůh, v níž jsem ztvárnil autistického kluka.

To vás tolik zaujalo téma?

Do jisté míry… ale nejdůležitější pro mou pozitivní vazbu na tuto inscenaci bylo zkoušení s režisérem Januszem Klimszou, který v Budějovicích hostoval. Nenechá vás cokoli jen tak říct, při zkoušce se o textu společně přemýšlí a hledají se cesty k co nejpravdivějšímu vyjádření. Byla to moje první nekomediální role. Bál jsem se, že po dvou vcelku úspěšných Shakespearech budu zaškatulkován. A najednou přišla postava vážná, navíc na Malé scéně. Tu jsem si jako herecký prostor doslova zamiloval.

Já většinu vašich „vážnějších“ inscenací v Jihočeském divadle viděl a přiznám se, že některé ponory do hlubin postav, jako třeba v Katech, na mě působily velmi znepokojivě. Jak pracujete? Necháte se raději vést režisérem, nebo kutáte ve vlastním nitru?

Pro mě je důležité režisérovi věřit. U Katů konkrétně jsme s Martinou Schlegelovou rozebírali spíše to, o co mé postavě vlastně jde, než to, jak ji hrát. Mooneyho z Katů během celé hry obestírá tajemství, zda spáchal zločin nebo ne. Snažil jsem se ji hrát tak, aby publikum nepoznalo, je-li to tak, či naopak. Rozhodli jsme se, že po celou dobu budeme diváka napínat, jak to vlastně s tím Mooneym je.

Přestože se to nakonec dozvíme, motivace chování vaší postavy mi přišla nejednoznačná, tajemná. Což míním jako pochvalu. Váš Mooney mi připadal komplikovanější než táž postava v interpretaci vašich kolegů v Činoherním klubu a v Klicperově divadle v Hradci…

Samolibý chlapík si svoje mindráky z dětství – v textu je drobná, ale důležitá zmínka o vztahu s matkou – jezdí léčit z Londýna na venkov. A na svoji samolibost nakonec „dojede“.

Myslím, že v té postavě bylo ještě něco víc, ale tak už funguje zázrak zvaný divadlo. Dalším výrazným úkolem byl bezpochyby Sganarell v Donu Juanovi…

Já myslím, že Sganarell je ve hře ta nejlepší postava, co se možností herecké interpretace týče. Juanova figura je tak trochu danajský dar. I když kolega Tomáš Drápela se s ním vyrovnal náramně!

Jak se těšíte na nové angažmá?

Velice, jsem nedočkavý čím dál víc. Prvním titulem, kde si zahraju, bude nová komedie Davida Drábka. Jeho tvorbu, přiznám se, příliš neznám, ale těším se.

A co soubor Městských divadel pražských?

Budoucí kolegové jsou pro mě prozatím také velká neznámá. S Michaelem Vykusem, který hrál v Budějovicích, jsme se setkali v angažmá. Znám ještě Aleše Bílíka a trochu Viktora Dvořáka. Ale víceméně nastoupím jako nepopsaný list, i co se týče vztahů s kolegy.

Do angažmá v Městských divadlech pražských nastupujete teprve od nové sezony, ale v Praze jste se zabydlel už v minulé sezoně. Hrajete ve třech pražských inscenacích.

V inscenaci seskupení Spektákl vystupuji nejnověji se svou přítelkyní Beátou Kaňokovou a paní Miluší Hradskou v Topolově Hodině lásky, kterou režíroval Štěpán Pácl. S takovým typem textu jsem zatím zkušenost neměl. Štěpán hodně lpí na jeho pravdivém vyznění. Podstatu této hry tvoří slova, takže žádné vnější efekty nelze přidat. Tahle zkušenost pro mě byla hodně důležitá. Upozornil mě na nešvary, ke kterým jsem trochu rutinně inklinoval, vracel mě k podstatě. Myslím, že mě práce na této inscenaci hodně posunula. Při tomto zkoušení bylo během pauz nesmírně inspirativní vyprávění paní Hradské, která se s námi mladými dělila o zkušenosti ze své dlouholeté herecké cesty.

Prolomená tabu

Na další pražské scéně, v Divadle Broadway, vystupujete ve hře Patricka Marbera Na dotek. Jak se stalo, že najednou hrajete v tak velkém, muzikálovém prostoru?

Producent pan Dušek oslovil filmového režiséra Dana Pánka, s nímž jsem předtím natáčel pilotní díl jednoho sitcomu. Divadlo Broadway nechce, aby se u nich hrály pouze muzikály, takže po projektu Zatmění zvolili tuto Marberovu hru a Dan si vybral čtyři herce. Původně jsem nabídku odmítl z časových důvodů, protože jsme měli v Budějovicích zkoušet s Lukášem Brutovským. Z chystané inscenace však sešlo, a tak jsem se znovu ozval a začal zkoušet.

V souvislosti s Marberovou hrou mě napadají otázky spojené s různými tabu. Například, co se Marberovy hry týká, slovník používaný především ve slavné chatovací scéně je velmi, velmi peprný. A vzpomínám, že už během studií vás čekal nesnadný úkol. Titulní postava ve hře Mučedník, kterou jste hrál v DISKu, se objevila na jevišti nahá. Jak jste se s těmito úkoly vyrovnával?

Ve chvíli, kdy to vyplývá přirozeně z fabule, s nahotou problém v zásadě nemám. Když jsme začali zkoušet studentskou inscenaci Mayenburgova Mučedníka, zjistil jsem, že moje postava má být na jevišti po nějakou dobu obnažená. Režisér Miky Tyc poznamenal, že uvidíme, půjde-li to, a pokud nastane problém, nějak to zakamuflujeme. Takže jsem skoro do konce zkoušel v trenýrkách a asi týden před premiérou Mikoláš řekl: „Tak teď to zkus bez nich.“ Největší problém byl „dát to“ poprvé před spolužáky. Jakmile se otrkáte v akci na jevišti před nimi, není už problém zahrát to před publikem neznámých lidí. Za celou dobu jsem nezažil žádnou „netaktní“ diváckou reakci kromě jedné reprízy pro brněnské středoškoláky. Začal se ozývat smích a vypukla volná zábava. Ale člověk to skousne a jede dál.

A co ty verbální pikanterie v broadwayském Marberovi? Já sám zažil na repríze poměrně decentní publikum, pochechtávalo se spíš o přestávce…

Tam už jsem zažil reakce velice bouřlivé. Částečně to asi vyplývá z toho, že publikum přichází nepřipravené. Čím méně zkušeností má s návštěvou divadla, tím více si dovolí projevovat své emoce způsobem, který je při představení považován za nepřípustný. Právě při chatovací scéně, jejíž slovník je obscénní, se stává, že se některé divačky zvednou a demonstrativně opustí sál. Na jedné straně je chápu, ale vždy se mi chce vykřiknout: Čtěte anotace! V nich je naznačeno, že se jedná o skandální pojednání o milostných vztazích.

Hrál jste v hodně v nových hrách, mimo jiné v Mayenburgovi, McDonaghovi, ale neminula vás ani klasika. Baví vás současná dramatika víc?

Takhle rozdělené to nemám. Ale co se jevištních zkušeností týče, na setkání s Martinem McDonaghem vzpomínám s uspokojením. Rád si ovšem připomenu našeho klauzurního Racka, kde jsem hrál Trigorina. A těším se, až si zahraju i ve hrách velkých klasiků, které se často realizují v současných reáliích.

Záliba v dokumentu

Na protikladu klasika kontra moderní tvorba se zkusme zastavit u otázky, co rád čtete.

Mám v oblibě historické příběhy či literaturu faktu. Čili zpracování toho, co se doopravdy stalo.

Takže velcí spisovatelé, kteří si příběhy vyfabulovali sami, u vás neobstojí?

To se nedá říct. Když čtu román napsaný tak, že se příběh s velkou pravděpodobností mohl stát, dostane mě. V reálných rekonstrukcích mě zajímají i ty nejtemnější kousky, třeba příběhy sériových vrahů a pokusy o vystižení jejich motivace. Mám rád knihy opírající se o dokumenty. Z beletrie čtu rád ruskou literaturu, klasickou i moderní.

Vraťme se ještě k fenoménu i u nás velmi populárního Martina McDonagha. Znáte jeho filmy V Bruggách a Tři billboardy kousek za Ebbingem?

Nejenom je. Viděl jsem i Sedm psychopatů, které natočil rok po Bruggách, a taky jeho raný studentský asi třicetiminutový snímek Six Shooter. McDonagh mě hodně zajímá, i když jsem zatím hrál jenom v Katech. Pana Polštáře jsme zkusili s Michalem Pavlatou na klauzurách. On v tom účinkoval v Činoherním klubu, a tak nám text přinesl. Nedělali jsme to úplně celé, já ztvárnil zlého policajta, hodného policajta spolužačka Marta Dancingerová. Došlo tam k zajímavé interpretaci, kdy pár žena–muž profesně spolupracuje a vzájemně se ovlivňuje. Hra Pan Polštář u mě stojí hodně vysoko, ale za ještě silnější považuji Osiřelý západ.

Sny a vzory

Máte nějakou vysněnou roli?

Vlastně už ne. Snil jsem o Amadeovi, ale jen do doby, než jsem viděl na vinohradském jevišti Ondřeje Brouska. Líbila se mi celá inscenace a zároveň myslím, že to nejde zahrát líp, než to zahrál on. Je navíc muzikant a na klavír zvládne všechno. Viděl jsem tuhle hru v Olomouci, kde muzika zněla z lóže a herec markýroval. Nic proti protagonistům, ale nebylo to ono. Brousek naproti tomu může drobné repliky typu Má to být tak, anebo tak? okamžitě doplnit živou hrou, takže to působí autenticky. Já bych na klavír sice něco svedl, ale zdaleka ne tak dobře jako on. Takže dnes se spíš než na konkrétní role těším na setkání a práci s lidmi, s nimiž to bude mít smysl. Nemám ani konkrétní tužbu po nějakém divadle. Každé má svého ducha a svou historii. Pro mě je důležitý pracovní kolektiv. Jeden skvělý opouštím, a najdu-li podobný, budu spokojený. Chci hrát s kolegy, kterým jde o umělecký výsledek. Vadilo mi vždycky, když jsem cítil, že se při zkoušení někdo spokojí s málem. Je pořád možné jít někam dál. Ideální je, máte-li „parťáka“, který vás žene dopředu. V Budějovicích jsem měl takové kolegy, Tomáše Drápelu a Pavla Oubrama. Jsou zhruba o patnáct let starší, přesto dodávají energii i druhým, nespokojí se s polovičatým výsledkem.

Máte mezi herci nějaký vzor, někoho, ke komu s obdivem vzhlížíte?

Je to pro mě pan Vladimír Javorský. Měl jsem tu čest dvakrát s ním natáčet. Hrál jsem po jeho boku menší role. Z obou projektů je známější televizní seriál Bohéma, kde jsme spolu vedli krátký dialog, já coby komunistický kádr, který přijde za Vlastou Burianem. Obdivuji minimalistické herectví, které ovšem ukáže lépe kamera. Na velké jeviště s ním nemůžete. Bylo fascinující sledovat, jak hraje očima, jak se jen neznatelně usměje…

Napadlo vás někdy, že byste si zahrál i v zahraničí?

Takové touhy pochopitelně souvisejí s jazykovou vybaveností. Studoval jsem sice dost intenzivně němčinu, ale stoupnout si na jeviště před německy mluvící diváky bych si netroufl. Možná po dalším drilu… Asi by to šlo spíš v angličtině. Studoval jsem ji sice méně intenzivně, ale tím jazykem je dnes člověk pořád obklopen, může často slyšet autentickou výslovnost i intonaci. Nicméně bych musel projít velkou průpravou. Něco jiného je přijatelně vyslovovat i intonovat a něco jiného herecky sdělit to, co chcete.

Jste dost vytížen svou současnou českobudějovickou i pražskou aktivitou. Máte čas na divadlo jako divák?

Do divadla chodím, jsem zvědavý na lidi, které znám. To znamená na spolužáky. Navštěvuji dost často Švandovo divadlo, Jacob Erftemeijer tam teď dokonce režíroval. A rád chodím do Činoherního klubu. Michal Pavlata nás na představení vždycky dostal, když tam hrával.

Připomněli jsme, že kromě hereckého talentu disponujete i umem muzikantským. Cítíte se podobně „rozpolcen“ jako vaši slavnější kolegové, například Vojtěch Dyk, Richard Krajčo nebo vycházející hvězda Anna Fialová?

O kolegyni vím, dokonce jsme s některými hudebně činnými druhy koketovali s myšlenkou, že bychom se s Aničkou propojili. Ale pro mě je herectví na prvním místě. Muziku provozuji jako vedlejší činnost, spíš zálibu. Já hraju jenom pro radost, ale jsem pochopitelně rád, když za to dostanu nějakou korunu. Nemám ambice nějak „promluvit“ do spektra zdejší hudební produkce. Přiznám se, že mým snem je rallye, závodění v rychlých autech.

Takže jste adrenalinový typ?

Ne ve všem. Bungee jumping ani skákání s padákem mě neláká, ale kdybych byl hodně bohatý, tak v motokáře na okruhu bych asi ambice měl.

Něco o Tomášovi

Zkoušela jsem s ním pořádně jen jednou. A v Jihočeském divadle se míjíme, já jsem nastoupila v únoru a on v srpnu odcházel do Městských divadel pražských. Takže jen pár letmých postřehů.

Postřeh číslo jedna: Tomáš se za několik let v Jihočeském divadle krásně rozehrál. Dostal tady několik pěkných rolí a využil jejich potenciál tak, že v jihočeském kontextu nešel přehlédnout. Však o tom svědčí i dvě Jihočeské Thálie. Přála bych mu, aby měl štěstí na role i v Praze. Protože jsou věci, které herec úplně neovlivní, a tenhle přechod do velkoměsta je vždycky boj. Ale věřím, že Tom ho zvládne.

Postřeh číslo dva: Tomáš je velmi oblíbený v kolektivu. A to nejen u dámské části (vzhledem k tomu, že Divadelní noviny nejsou Rytmus života, o téhle jinak zajímavé kapitole diskrétně pomlčím), ale i u pánské. Ba co víc, i u technických složek. Není sebestředným chrličem vtipů, který si pro sebe nárokuje veškerou pozornost, ale je s ním zábava a je tak nějak přirozeně v centru všeho mimopracovního dění. To je moc fajn povahový rys a doufám, že i to mu vydrží.

Postřeh číslo tři: Tomáš umí kromě hraní a společenské komunikace i jiné věci. Například hraje velmi dobře na housle, většinou electro swing. Hraje také fotbal, badminton. Jednou jsem s ním byla na bowlingu a taky mu šel. Kromě toho vaří. Poměrně vášnivě. Tím pádem rád chodí do dobrých restaurací. Takže pokud potřebujete tip, kam večer zajít, Tom vám něco poradí.

Už mám skoro normostránku, takže postřehy o Tomášově studiu (zejména o jeho traumatizujících zážitcích při zkouškách z dějin divadla a jeho velmi rozsáhlé diplomové práci) si nechám na jindy, nebo se mě zeptejte, až se uvidíme…

Martina Schlegelová

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 16. září 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tomáš Havlínek: Snil jsem o Amadeovi

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ