Tomáš Vůjtek
(1967) V roce 1990 absolvoval Pedagogickou fakultu v Ostravě (kombinace český jazyk a dějepis) a o rok později s přáteli založil divadelní soubor Ostravská pohoda (název byl míněn jako oxymóron), se kterým inscenoval vlastní hry. Od konce devadesátých let autorsky spolupracuje s profesionálními divadly. V roce 2005 začal působit jako externí dramaturg v Komorní scéně Aréna, kde je od sezony 2007/2008 dramaturgem stálým.
Co vás přivedlo k divadlu
Patrně snaha něco podstatného světu sdělit. V pubertě jsem ty velké pravdy chtěl křičet do světa jako frontman rockové kapely, ale i když jsem se naučil ony tři pověstné akordy, na úspěšnou kariéru to nakonec nestačilo. Tak jsme s kamarády založili divadlo, a to byl teprve rokenrol! Baví mě dodnes.
Největší umělecký zážitek
Doufám, že ten největší ještě přijde, ale jinak jich byla pěkná řádka a některé mě zásadním způsobem formovaly. Třeba když jsem si poprvé přečetl Sofoklova Oidipa, naposlouchal Mahlerova Titana a na vlastní oči viděl Brueghelovy obrazy.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči
Jednoznačně pan režisér Josef Janík. Dával jsem mu číst všechny své hry a on je různě komentoval. Hodně jsi mě potěšil, řekl mi třeba jednou a já jsem si spokojeně zapálil. Do první půlky, dodal. Načež následoval výčet všech nedostatků a chyb, které text měl. Moc by mě zajímalo, co by řekl hrám, které už si během života nestačil přečíst.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat
Bavilo by mě zpracovat současné téma nadčasovými prostředky dobového divadla. Antika, středověk, baroko, klasicismus, to vše by se potkalo v jedné inscenaci. Divadelní stroje by vyráběly efekty, chór by tančil a zpíval, zněl by blankvers, oktosylab i alexandrín a scéna by byla tak velká, že by se na ní dalo jezdit i na koních. Zhruba stovka účinkujících by tak vytvořila opulentní metadivadelní slavnost. Samozřejmě bychom museli mít osvícené sponzory, kteří by zaplnili hlediště a bouřlivě by tleskali, protože oběma by se to moc líbilo.
Umění (výtvarné, literatura, film, hudba), které máte rád a kterému se naopak vyhýbáte a proč
Asi se nebudeme vzájemně unavovat výčtem, ale musím se přiznat, že jsem stále perverzně fascinován tím, jak nacistický estetický ideál splývá s tím socialistickorealistickým. Totalita moc dobře věděla, že umění musí být naprosto blbé, aby mohlo být přístupné masám. Naše konzumní totalita to dovedla k dokonalosti.
Historická či současná osobnost/divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Jeroným Pražský, který přijel do Kostnice, aby hájil mistra Jana Husa, pak „zbaběle“ odvolal a po roce odvolal své odvolání a šel statečně na tu nejhorší smrt, kterou jeho doba znala. Je to příběh typicky český, a snad proto se Češi k Jeronýmovi nikdy nijak zvlášť nehlásili.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Rozkvetlý ovocný strom a v něm hučící včely, jak si to pamatuju ze sadu mého dědečka.
Minda, která za mnou běhala jako pes, což nás oba přivádělo do rozpaků, neboť ona i já jsme věděli, že takhle se kočky nechovají (byla jediným kočkopsem, který kdy žil).
Skály v Dolomitech, které se cudně červenají, když zapadá slunce.
Planeta, na níž bydlí Malý princ, protože matně tuším, že ji každý z nás nosí v sobě.
Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel
Nikdy bych nechtěl ublížit, to by mě bolelo. Mám raději, když se lidé smějí, a pokud jim dojde, i čemu se smějí, pak jsem opravdu spokojený.
Divadelní sen
Někdy sním o tom, že v hledišti na té výše zmíněné metadivadelní slavnosti nesedí pouze dva diváci, ale třeba i tři. Chvíli se mi dokonce zdálo o čtyřech, ale hned nato jsem se samým štěstím probudil.
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu
Velitelem čety, učitelem, podporučíkem ve výslužbě, překladatelem, textařem, vysokohorským turistou, lesním běžcem, běžkařem, hospodským štamgastem, provinčním sommeliérem a gurmánem, rekreačním plavcem, mistrem parketu a odborníkem na luxusní zboží z Lidlu. Tím vším jsem byl rád a klidně budu zas. Stejně si u toho budu snít o divadle, jak jsem to celou tu dobu dělal.
Plus: Zajímá vás umělecká reflexe?
Ale to víte, že ano. S některými kritiky mám téměř celoživotní vztah. Když mi bylo třináct, zbožňoval jsem skupinu Katapult. Byli tak dobří, že kdyby odjeli na turné na Západ, stali by se nejlepší kapelou na světě, a proto je komunisti nechtěli nikam pustit. Tak jsme to všichni tenkrát chápali. V časopise Melodie, který mi v té době otevíral obzory, se kritik Jan Rejžek Katapultům nemilosrdně vysmál. Ta jeho nechápavost mě hluboce ranila. Odpustil jsem mu až před pár lety, kdy nám pochválil S nadějí, i bez ní. Jak je vidět, jsem schopen jistého vývoje. Ale někdy mám pocit, že kritikové velkoryse zapomínají, že inscenaci děláme především pro diváky, a pak se z recenze stává erudovaná esej o trendech současného divadla. Jindy zase chybí argumentace a vše se opírá o pouhé prožitky a dojmy. Nejhorší variantou je převyprávěný děj zakončený hodnocením v procentech. Ale chápu, že člověk se nějak živit musí. Naštěstí jsou i recenze, které dokážou věci pojmenovat. Baví mě blog Nadivadlo, kde se občas rozvíří diskuse, ne-li přímo polemika, která svědčí o tom, že česká divadelní kritika skutečně žije. Dobře nám tak!
Komentáře k článku: Tomáš Vůjtek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
