Touha letět předaleko aneb Pičung
Před nějakými patnácti lety jsem napsal o představení bratislavského divadla Stoka, jehož název si už nepamatuji, do česko-slovenského týdeníku Mosty, že se v představení herci předháněli, kdo řekne víckrát kokot nebo piča. Frekvence těchto a podobných slov mi tehdy přišla nadbytečná. Starosvětsky prudérní šéfredaktorka časopisu Soňa Čechová, dej jí Pánbůh nebe, můj text tehdy ovšem zcenzurovala, a tak se čtenáři mohli dočíst, že se herci předháněli v tom, kdo víckrát řekne nějaké neslušné slovo. Chtěl jsem paní redaktorce odpovědět výrokem Jakuba Demla, který zaznamenal Ladislav Jehlička: Důstojnosti, vy se děsíte, že jsem řekl: Stojí to za hovno. Ale toho, že to stojí za hovno, toho se neděsíte? Ale s pocitem marnosti jsem svou odpověď na cenzorskou křivdu uložil k ledu.
Filip Čapka v projektu Nakrm hada na své hrudi FOTO PATRIK BORECKÝ
Tento malý incident se mi vybavil při sledování performance slovenského dramatika Eduarda Kudláče Nakrm hada na své hrudi, již v české verzi připravil a s herci Klárou Cibulkovou a Filipem Čapkou nastudoval pro cyklus Švandova divadla Hyde Park. Nejenže je v minimálně v pěti ze šesti samostatných částí zvláštního představení „neslušných slov“ priam neúrekom, ale autor z nich, resp. z jejich spojení nebo spontánně vzniklých neologismů vytváří jednotlivé monology podobnou cestou, jako výtvarný umělec své artefakty z plastového odpadu. Nejde však pouze o slova a slovní spojení, ale o části většinou anonymních monologů převzatých z diskusí probíhajících v internetovém podpalubí. Zde se mezitím – tj. během patnácti let uběhnuvších od představení uhlárovských trochu prvoplánových průkopníků ze Stoky – vyvinul styl, nebo přímo režim řeči zvaný pičung, jazyk mladých rozhněvaných lidí. Pičujem, závidím a kritizujem… samozrejme objektívne, můžeme číst na jedné adrese zmíněného podpalubí. S dodatkem: nesmiete to brať vážne. Nebrat to vážně by však byla chyba. Nejde totiž jen o varovné signály živelného vzdoru, ale také o (hodně paradoxní) nové cesty poezie. Klára Cibulková a Filip Čapka zvládli své zčásti hrané monology s cudností a noblesou, ale i bez rušivého „odstupu“, který by prozrazoval, že všechno je pro ně jakoby jen jako. To platí i o těch nejexpresivnějších: ve výstupu „Zajebanej Japonec“ líčí ženská postava svůj nejen verbální konflikt s Asiaty kolem místa u počítače, v monologu „Lidi, co mě jebaj“ slyšíme v Čapkově podání strhující filipiku divokého nepoddajného zvířete, které by někdo chtěl ochočit, a dokonce ustájit v kleci zvané rodinka. Že se pod drsnými slupkami vypovídajících skrývají citlivá jádra, že se, řečeno slovy Czesława Miłosze, v nich ozývá touha letět odsud předaleko,/ navždy a svobodně,/ nepočítat týdny, roky/ ztěžklé chůze po dně, o tom svědčí v závěrečné části citovaná báseň o houpacím koníčkovi s andělskými křidélky. Ale pozitivní výpovědi jsou výrazně slabší než ty výsměšné či popíračské.
Považuji za velkou škodu, že se toto pozoruhodné představení hrálo ve Švandově divadle pouze třikrát – že by v pozadí stálo nějaké tajemné „třikrát a dost“? Obecenstvo reagovalo velice živě, tleskalo často i během představení. Nemohu nikomu nic doporučovat, ale produkce by mohla být ozdobou tuzemských festivalů.
Švandovo divadlo, Praha – Eduard Kudláč: Nakrm hada na své hrudi. Inscenace z cyklu Hyde Park. Režie Eduard Kudláč. Premiéra 28. března 2011. (Psáno z první reprízy 29. března 2011.)
Komentáře k článku: Touha letět předaleko aneb Pičung
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
