Továrna na sny?
Komedii Shakespeare v Hollywoodu amerického dramatika a tvůrce zápletkových komedií Kena Ludwiga (Tenor na roztrhání, Cyrano v Buffalu), uvedlo Moravské divadlo Olomouc jako svou druhou činoherní premiéru sezóny v režii hostujícího Michala Przebindy.
Je libo Ludwiga či raději Shakespeara?
Inscenace je rámována scénou premiéry filmu Sen noci svatojánské. Jevišti dominuje obrovský reklamní poutač s projekcí fotografií herců, kteří vzápětí stoupají nahoru po červeném koberci z orchestřiště. Za zvuků jásotu jsou uváděni reportérkou (Vlasta Hartlová) k mikrofonu. Nejvýraznější scénografický prvek tak čeká diváka hned v úvodu.
Ze zástupu se vyčleňuje režisér filmu Max Reinhardt (Karol Suszka j.h.), jenž následně vystupuje nejen jako jedna z hlavních postav, ale také jako vypravěč a průvodce dějem. V inscenaci však tyto dvě polohy nejsou v rovnováze a přechody mezi nimi působí zejména v úvodu poněkud násilným dojmem. Reinhardt nás přivádí do výroben filmového studia Warner Brothers, kde nakonec shodou náhod dostává od Jacka Warnera (Jiří Nebenführ) posvěcení k tomu, aby mohl začít natáčet svůj připravovaný projekt Sen noci svatojánské.
Ludwigův doslov (citovaný v programu inscenace) zmiňuje Reinhardtův význam coby jednoho z nejvýraznějších divadelních režisérů své generace, ale rozchází se s tím, jak ve své hře protagonistův charakter zplošťuje. Reinhardt se zde stává pouhou figurkou, která primárně touží po slávě a výdělku. Je ale symbolické, že mu není nikdy umožněno, aby o důvodech svojí emigrace z Rakouska před nastupujícím nacismem mohl více veřejně promluvit. Vždyť jsme v Hollywoodu a je třeba se hlavně bavit. Podobně se to má i s reflexí tohoto tématu ve filmu, který zde natáčí. V olomoucké inscenaci Reinhardt postrádá větší rozměr a neobstojí ani jako průvodce, jenž by „prostupoval“ celou inscenací. Hostující Karol Suszka (ředitel Těšínského divadla) s plochostí své postavy zápasí podobně jako s německým přízvukem, který jí vtisknul.
Do započatého natáčení zasáhnou svým nenadálým zjevením král Oberon a jeho sluha Puk. Ludwig propojuje svou komedii se Snem noci svatojánské nejen použitím Shakespearových postav, ale také z hlediska dějového. Zmatky poťouchlého skřítka totiž podobně jako u Shakespeara zapříčiní, že květina, jež dokáže vyvolat lásku, začne nekontrolovaně putovat v celém štábu (jejich ryze pohádkovému vypodobnění dopomáhají zvukové efekty evokující českou televizní pohádkovou tvorbu). Oberon Jiřího Krejčího ve stříbřitě tmavém kostýmu s dlouhým pláštěm, svítící korunou, noblesními gesty a sametovým hlasem krále elfů, a Puk Ivany Plíhalové se špičatýma ušima a důsledným hereckým výrazem spojujícím posluhovačství s rošťáctvím, ční svým soustředěným výkonem nad zbytkem souboru. Ač je mytologický rozměr postav vynechán, vyvolávají oba herci spíše chuť vidět v tomto obsazení raději skutečný Shakespearův Sen noci svatojánské.
Co v ateliéru opomněli…
Scéna je vystavěna jako jedna velká kovová konstrukce se dvěma postranními schodišti a horní plošinou s otevřeným předním plánem, na nějž jsou spouštěny ze stropu vertikální kulisy. Iluzi filmového ateliéru dokreslují pojízdné dekorace při scénách natáčení, kdy je jeviště zaplňováno hereckými představiteli, kostyméry a techniky. Toto oživování však působí příliš chtěně a herci se občas zdají být v otevřeném prostoru ztraceni.
Přestavby zajišťují technici vždy na pozadí jednoho z klíčových monologů či dialogů hry. Tento inscenační princip funguje v souladu s obvyklou představou o fungování filmového ateliéru, ve kterém se vše neustále přestavuje a přeskupuje. Postavy tak příznačně nemají v tomto umělém světě čas ani prostor na své vlastní nitro. Při Oberonově vyznání Olivii (Lenka Kočišová) však působí tento postup velmi rušivým dojmem. Výrazným nedostatkem inscenace je také kolísání a rozvolněnost rytmu. Herci se málo poslouchají a nejsou ve vzájemné interakci. Chybí načasování, hromadné scény působí jako by jim chyběla cílená choreografie. Inscenace je roztříštěna v detailech, z nichž nelze poskládat funkční celek.
Repertoárová továrna na sny
Olomoucký Shakespeare v Hollywoodu vyvolává otázku zejména po dramaturgické koncepci. Michal Przebinda a Jana Pithartová již několikrát v minulosti spolupracovali (třeba v Divadle Petra Bezruče). Proč však byl přizván ryze hostující inscenační tým, když umělecký šéf činohry společně s novým domovským dramaturgem Šotkem avizovali určitou jednotnou vizi? Jaký smysl mělo z tohoto hlediska zařadit právě tento titul?
Ludwigova komedie zobrazuje filmovou „továrnu na sny“, kterou je i repertoárové divadlo. Nejsem si však jist, nakolik se výrobek takovéto továrny v tomto případě slučuje s mými vlastními (divadelními) sny. Výsledný tvar symbolicky koresponduje s promluvami bratří Warnerů o tom, co nelichotivého si pomysleli, když slyšeli ve spojitosti s jejich novým filmem slovo umění. Z Ludwigova pohledu Warner Bros. plodili „pouhou“ odlehčenou zábavu. Takovýto postup by byl zcela legitimní i u tvůrců olomoucké inscenace (kteří bezpochyby přistupují k divadlu s oddaností), kdyby ovšem během tvůrčího procesu nezapomněli na tak potřebnou věc, jako je důslednost. Citelně chybí jednotící režisérova pevná ruka a také výraznější koncepce, která by z Ludwigovy komedie vytvořila inscenaci, jež by měla jiný, než abonentní potenciál.
Moravské divadlo Olomouc – Ken Ludwig: Shakespeare v Hollywoodu. Překlad Pavel Dominik. Režie Michal Przebinda, dramaturgie Jana Pithartová, scéna a kostýmy Marta Roszkopfová, choreografie Josef Kotěšovský. Premiéra 22. října 2010.
Komentáře k článku: Továrna na sny?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
