O životní krizi bílého heterosexuálního muže
Americký dramatik Tracy Letts se vrátil na scénu Činoherního klubu, kde před čtvrtstoletím šokovala jeho prvotina, drsná černá groteska Zabiják Joe. Od té doby úspěšně obešly celou republiku i další jeho hry Srpen v zemi indiánů a Protokol.
Vasil Fridrich hraje „bílého heterosexuálního muže s krizí středního věku“ Wheelera a Ha Thanh Špetlíková jeho známost Minnie FOTO PAVEL NESVADBA
Linda Vista z roku 2017 je nejnovější hrou tohoto úspěšného herce, který dokáže napsat autentické jiskřivé dialogy a výrazné postavy, jež se zadřou hercům, ale i divákům pod kůži. Tentokrát vychází nejviditelněji z tradic americké psychologické hry, především Eugena O’Neilla. V rozhovoru před premiérou hry v domácím chicagském divadle Steppenwolf se Letts svěřil, že tuhle moderní komedií, která se odehrává v moderním městě, má ze své tvorby vůbec nejraději, snad proto, že je nejosobnější. Autor (*1965) v ní pojednává o bílém heterosexuálním muži podléhajícím krizi středního věku, přičemž na tomto živočišném druhu nenechá nit suchou, což je v dnešní době v USA docela odvážné. Zároveň tím však jde na ruku současnému trendu účtování s touto „privilegovanou“ skupinou.
Hlavní hrdina Wheeler se po rozvodu přestěhoval z Chicaga do poněkud extravagantní Kalifornie, aby tu začal nový život. Bydlení našel v komplexu Linda Vista, v překladu ze španělštiny Nádherný výhled. Název sám, v americkém kontextu, nabízí klíč ke vnímání jeho situace. Bydlí tu především Latinoameričané a vietnamská komunita a bílý muž je tu jakousi podivnou raritou. Wheeler se tedy ocitá v roli (dobrovolného?) vyděděnce, snažícího se navázat nové vztahy. Jeho jediný přítel Paul ho seznámí se sympatickou ženou, která pracuje jako životní koučka, ale se svým životem si moc neví rady. Paralelně se v místním baru seznámí s mladou Vietnamkou, vyzývavou kalifornskou mileniálkou.
Hra je vlastně přehlídkou životních frustrací, nesplněných snů a špatných rozhodnutí. Všechny postavy se tu více, tu méně usilovně snaží najít štěstí, ale vlivem okolností se jim to nedaří – i proto, že si štěstí každý představuje jinak. Paul přiznává frustraci z dlouholetého planého manželství, Wheelerův šéf žije u matky a ventiluje si lehce zvrácené erotické fantazie na mladé podřízené a sám Wheeler balancuje ve vztazích se dvěma ženami, z nichž si samozřejmě vybere tu méně vhodnou. Vlastně je to takový výsek ze života obyčejného středňáka – losera, jehož život nikdy nedopadá příliš dobře, ale ani úplně špatně.
Padesátník Ondřej Sokol vzal téma coby režisér bezpochyby za své a vytáhl z něj obecnější rovinu, jež přesahuje genderové a rasové problémy Ameriky a vypovídá mnohé o vztazích a osobních krizích obecně. K rozehrání tématu volí prostředky, které mi zprvu byly proti srsti – například velmi dlouhé přestavby, během nichž je děj „dohráván“ v přítmí se rýsujícími siluetami, stínové postavy, pohybující se těkavě na pozadí za obrovským plátnem na horizontu, i závěrečný „skoropád“ plátna do diváků –, postupně se však ukázalo, že právě tyto iritující prvky velmi rafinovaně evokují atmosféru životní trapnosti a divně zpomaleného času, která je odrazem životních pocitů protagonistů.
Linda Vista svedla dohromady zdánlivě nesourodou skupinu herců, kteří spolu na scéně ovšem překvapivě dobře souznějí. Většina z nich nespolupracuje se Sokolem poprvé. Vasil Fridrich v hlavní roli je ztělesněním namyšleného macha, který si ve své situaci tak trochu libuje, ale na druhou stranu je to zoufalec. Ovšem když nasadí balicí techniku „smutné oddané oči“, žádná mu neodolá – alespoň na chvíli. To Paul Dalibora Gondíka je typický suchý úředníček s ustupujícími kouty, který za maskou spokojené solidnosti skrývá frustraci. Ondřej Malý jako slizoun Michael je přesnou kombinací maminčina opečovávaného mazánka a utajeného zvrhlíka.
Každá z protagonistek reprezentuje zcela jiný typ ženství. Někdejší Wheelerova holka, dlouholetá Paulova manželka Margaret Lucie Žáčkové, je prototypem ostré ženské, skeptické a vtipné příležitostné alkoholičky. Markéta Stehlíková jako Jules je velmi sympatická a samostatná, ale – ač dělá všechno správně – ve vztazích jí to nikdy tak úplně nevyjde. Atraktivita mladých dívek zjevně nebělošského původu – Anity Sandry Černodrinské i Minnie Ha Thanh Špetlíkové – jistě spočívá v jiném pohledu na život a v jiném temperamentu. Ale roli bezpochyby hraje i pokřivené vnímání etnik, které dívky pasuje do pozice objektu obdivu i nátlaku (a také zprostředkovatelek jiného, exotičtějšího sexu, o který u stárnoucích mužů dost jde). Černodrinské Anita je typická hodná, trpělivá holka, která částečně ze strachu, částečně z útrpnosti snáší sexistické výpady svého šéfa a jen si potajmu sní o tom, že by se měla „posunout někam dál“. Kostýmní výtvarnice vietnamského původu Ha Thanh Špetlíková prokázala herecký talent v několika seriálech a filmech, na scéně se ovšem v tak zásadní roli, jako je Minnie, představila poprvé. A tuto lehkovážnou přidrzlou servírku na pomezí lehké holky a orientální princezny zahrála se suverénní autenticitou.
V Činoherním klubu tentokrát vytvořili inscenaci, která zaujme především pány v letech, nicméně i dámská část publika si z tohoto vhledu do mužské psychiky může odnést mnoho cenných poznatků. Vzhledem k tomu, že v dnešní době je v dramatech pitvána především ženská psychika, přináší i tentokrát Tracy Letts na jeviště něco nového, i když zdaleka nešokuje tolik jako kdysi se Zabijákem Joem.
Činoherní klub, Praha – Tracy Letts: Linda Vista. Překlad Jitka Sloupová, režie Ondřej Sokol, dramaturgie Markéta Kočí Machačíková, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá, hudba Milan Pastyřík. Premiéra 21. listopadu 2021.
Komentáře k článku: O životní krizi bílého heterosexuálního muže
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
