Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Nuda v Praze zůstala za dveřmi (No. 5)
Klaun s jemnou duší
Součástí odpoledního programu festivalu Za dveřmi mělo být klaunské vystoupení Emiliana Sancheze Allesiho. Počasí mu zrovna nepřálo, a tak byl jeho program přesunut na sedmou hodinu. Tudíž ti, kteří měli vstupenky do Celetné, o toto páteční vystoupení přišli. Škoda.
Klaun Emiliano nemá rudý nos. FOTO ARCHIV FESTIVALU ZA DVEŘMI
V mých představách bývá klaun vykreslen jako velký chlap s červeným nosem, barevným oblekem a pomalovaným obličejem. Takový ten cirkusový, co se vyrábí jako loutka na hraní. Emiliano takový není. Je typicky jižansky vypadající mladík – štíhlý, s tmavými vlasy a velkýma očima. Na první pohled působí až stydlivě. Hrál v černých dámských šatech, ale to jediné na něm bylo zvláštní. Jinak působil jako kluk, který se právě rozhodl, že na ulici pobaví kolemjdoucí. Kolem místa – pódia, které ohraničil bílou lepicí páskou, se usadily děti a nadšeně mladíka celé představení pozorovaly.
V představení žongluje s balónky, kužely a zábavná je i scénka s velkým červeným telefonem. Jeho síla spočívá v tom, že je nenásilně vtipný a skvěle reaguje na muziku. Navíc dokáže připoutat pozornost a laškovat s divákem. Odcházela jsem s lehkým úsměvem na rtech. A o to klaunům jde, ne?
ŠÁRKA SCHMARCZOVÁ
Traffic Dance vyrostl
Souboru Spitfire Company naopak počasí vyšlo vstříc, a tak svůj projekt Traffic Dance mohla tato rebelující mládež prezentovat bez větších zádrhelů. Pokud tedy pomineme kratičký výpadek elektřiny…
S ohnivými křídly staré hasičské auto Spitfire Company odjíždí… FOTO ARCHIV ČT24
Před rokem jsem již o této pouliční inscenaci psala. Bylo by zbytečné volit jiná slova, a proto raději se svým svolením (a krátkým dovětkem) recenzi přetiskuji:
Revoluce bez stříleni?!
Jednoho červnového večera se na náměstí Jiřího z Poděbrad objevilo pozoruhodné hasičské auto. Nepřijelo krotit požár. Jeho posádka byla naopak pěkně rozpustilá. Tito „požárníci“ nejprve tančili a bubnovali na střeše vozu. Před Plečnikovým kostelem rozhodili stohy barevných reklamních letáků. Poté si nasadili bílé zvířecí masky. Tloukli do popelnic, pohrávali si s pyrotechnikou. Proč tak vyváděli?
Jednalo se o členy skupiny Spitfire Company, kteří prezentovali svůj nový projekt s názvem Traffic Dance. Hlavním textovým materiálem této produkce, jež se pyšní podtitulem Join the revolution (Připoj se k revoluci), byla litanická báseň Howl (Kvílení) amerického beatnika Allena Ginsberga. V originále ji přednášela Miřenka Čechová.
„Moloch! Moloch! Nightmare of Moloch! Moloch the loveless! Mental Moloch! Moloch the heavy judger of men!“ Jednoho říjnového večera před více než padesáti lety se v San Franciscu nejen tato Ginsbergova slova hluboce zapsala do dějin americké literatury. Traffic Dance to bude mít se „zapsáním do dějin umění“ složitější. Příliš revoluční není, i když místy zřetelně prosvítá ústřední myšlenka projektu – nepřestávat snít a nebýt součástí stáda.
Představení vyznělo chladně, i když bylo prezentováno žhavě a živelně. Dýdžeje Matouše Hekelu doprovázeli dva bubeníci a občas i ostatní členové posádky mlátili do trupu auta či do barelů rozestavěných kolem. Pět tanečníků (Miřenka Čechová, Jindřiška Křivánková,
Markéta Vacovská, Robert Janč a Roman Horák) sebou mrskali do roztrhání těla. Tanečníci i hudebníci odváděli precizní výkony, ale jako by chybělo zřetelnější oprávnění pro takový výdej energie.
Bylo zřejmé, že se skupina snažila o pouliční představení, které nemá být jen „podívanou“, přesto většina diváků vnímala pouze taneční a hudební složku. Možná je chyba, když česká skupina prezentuje českému publiku anglický text. Proč nesáhnout po skvělém překladu Jana Zábrany? Myslím, že se v českém prostředí angličtina používá zcela zbytečně a přespříliš. Je jí téměř tolik, jako reklamních letáků v pražských ulicích…
Co však opravdu zásadního tomuto projektu chybí? Pomohu si výrokem francouzského básníka André Bretona: „Nejprostším surrealistickým činem je sestoupit do ulic s revolverem v ruce a nazdařbůh střílet, pokud možno do davu. Kdo neměl alespoň jednou chuť skoncovat tímto způsobem s titěrným systémem obvyklého zhanobování a oblbování, má již v tomto davu své vyznačené místo, a to s břichem ve výši hlavně…“ Nechci tímto nabádat k anarchismu, ani nesametové revoluci. Jen naznačuji, že je škoda o revoluci vyprávět nerevolučně. Trocha syrovosti a „opravdovosti“ svědčí každé pouliční produkci. Diváci nemají být od účinkujících oddělení bezpečnostní páskou. Je dobře, když se street art stane happeningem. Možná by stačilo, kdyby Spitfiři postříkali dav diváků vodou z hasičské hadice nebo v barelu zapálili letáky…
Budete-li mít čas, běžte se však na Traffic Dance podívat. A předtím si přečtěte Ginsbergovo Kvílení! Obě díla mají svou hodnotu. Jen jsou místně, časově i vyzněním úplně jinde.
(MAPA, č. 13, 2011)
Nic podstatného bych dnes na článku nezměnila. Spitfiři ovšem pracovali dál: perfektně se sehráli, dodali text v češtině a k divákům se opravdu přiblížili. A já jsem včera měla – na daleko rozlehlejším Václavském náměstí – z jejich vystoupení radostně aktivizující pocit. Už jsem ani nepotřebovala střelbu (snad po zážitku z jejich 13. měsíce?). Po roce tedy svůj názor opravuji – Traffic Dance umí diváky rozehřát. Stále se však nejedná o zažehnutí, které by mohlo něco podstatného změnit! To už ovšem je velice zidealizovaná představa o síle umění (moje a možná i jejich).
LENKA DOMBROVSKÁ
Komentáře k článku: Nuda v Praze zůstala za dveřmi (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
