Divadelní noviny > Kritika

Tragédie posedlosti

Městská divadla pražská si často berou – a myslím, že dramaturgicky šťastně – inspiraci z londýnských přenosů NT Live, což je příklad i repertoárové novinky Yerma.

Právě v Anglii – na rozdíl od Česka – se rodí velké množství nových her, divácky velmi vděčných. Vznikají zde i mnohé aktualizované verze klasiky, kdy lze výsledný text většinou považovat za regulérní původní hru. To se týká i nejnovější premiéry v Rokoku, kde v překladu Viktora Janiše a režii Mariána Amslera uvedli hru herce a dramatika Simona Stonea na motivy stejnojmenné tragédie F. G. Lorcy z roku 1934 (více o Lorcově hře zde, o inscenaci v londýnském Young Vic Theatre zde a o přenosu NTLive zde).

Australana narozeného ve Švýcarsku tragédie ze španělského venkova inspirovala v roce 2017 k vlastní verzi, v níž je sice zachována základní myšlenka nenaplněné touhy po dítěti, ovšem většina motivací, stejně jako samotný tragický závěr, se liší. Zatímco venkovská žena Yerma, žijící ve třicátých letech minulého století, se stává terčem posměšků okolí, protože nedokáže otěhotnět, a nakonec ze zoufalství zabije svého manžela, dnešní hrdinka (Stonem označovaná jako Ona, jméno Yerma se ve hře neobjeví) se pohybuje v úplně jiných souvislostech. Tedy i vyústění jejího příběhu musí být jiné.

Jde o emancipovanou úspěšnou redaktorku s vlastním blogem a spoustou followerů. Přestože ještě před pár lety prohlašovala, že děti nikdy (!) nechce, teď je jí třiatřicet a její biologické hodiny začínají tikat. S manželem si společně pořídí dům, tedy symbolicky „hnízdo, které by mělo být zabydleno mláďaty“. V tu chvíli jako by se jí v hlavě přehodila výhybka. Začne s podobnou posedlostí, s níž řeší své pracovní projekty, uskutečňovat projekt „dítě“. Vše navíc dopodrobna popisuje na svém blogu.

Čím více problémů, tím je blog čtenější, ale na úkor vztahů s nejbližšími. Ať už se sestrou, jejíž manželství je sice velmi problematické, ale s otěhotněním potíže nemá, či chápavým manželem, kterého svou zarputilostí a zveřejňováním intimností postupně zcela odradí. Stíny její posedlosti nakonec dopadnou i na její matku, ironickou intelektuálku, u níž se touha po dítěti s velkým pochopením nesetká, či někdejšího milence Viktora, který vnese do hrdinčina života další zmatek.

Jednoduchá pískově žlutá scéna se schodištěm vedoucím do patra je stále hustěji zaplňována světélkujícími vaničkami, které představují jakési miniskleníky pro pěstování rostlin, ale zároveň mohou symbolizovat ženské lůno. Atmosféru situací odráží proměnlivý light design a dramatická hudba Ivana Achera. Celý příběh se v podstatě odehraje v jednom prostředí. Jedinou výjimkou je hororově snová scéna zobrazující poslední zoufalý pokus hrdinky o otěhotnění na open air festivalu pod vlivem drog. Ta sice může působit svou divokostí trochu jako z jiného světa, ale jak umanutost hrdinky nabývá na síle a mění se až ve zběsilost, má v inscenaci svou logiku.

Největší pozornost si logicky získává Nina Horáková, která se v hlavní roli postupně proměňuje z pragmatické moderní ženy v politováníhodnou, ale zároveň lidsky obtížnou, téměř odpudivou bytost. Herečka dokáže odstínit jednotlivé valéry nálad a mezi řádky poukazuje na to, jak dnešní sebevědomé, kariérně úspěšné ženy s velkým egem, zvyklé vyhrávat na všech frontách, nejen že dokážou se suverénní samozřejmostí vy/zneužívat lidi ze svého okolí, ale v kritických chvílích svou umanutostí ublížit a zničit nejen sebe, ale i své blízké.

Jednání a způsob myšlení hrdinky lze psychologicky odůvodnit propojením s postavou Heleny, matky intelektuálky (Eva Salzmannová), která upřednostnila kariéru a své děti brala jen jako nutný přívažek života. Zatímco většinu doby vystupuje Helena jako ironická glosátorka, na konci příběhu jako by si začala uvědomovat, že část odpovědnosti za jednání dcery nese i ona.

Protikladem hlavní hrdinky je její sestra Mary v podání Petry Tenorové. Je to typ pasivní ženy, které se věci spíše dějí, než aby je sama iniciovala. I z toho důvodu nehledá únik z nevyhovujícího manželství, v němž partner je spíše přítěží nežli oporou. Nicméně v kontextu hry je právě ona ta šťastnější, protože její lůno je „velmi úrodné“…

Lehkomyslnost a přímočarost mládí, které se s ničím moc nepárá, s přidrzlostí a sympatickou čerstvou energií ztvárňuje Renáta Matějíčková.

Uvážlivý solidní John Viktora Dvořáka nestačí zírat, co se stalo z jeho emancipované, úspěšné partnerky. Snaží se zachovat klid, podporovat ji a žít tak jako dřív, takže včas nerozpozná, jak nebezpečná a zhoubná může být posedlost jeho ženy.

Viktor Tomáše Havlínka je jeho pravý opak. Lehkomyslný charismatický floutek, který povlává životem, aniž by si dělal vrásky, zda někomu ublížil. A potenciálním problémům se dokáže šikovně vyhnout.

Herci na sebe vzájemně slyší. Dokážou autenticky komunikovat a vyrovnají se i s tím, že některé situace mohou působit nepravděpodobně. Ostatně každý z nás ze svého okolí asi zná i daleko absurdnější případy.

Tato studie posedlosti jako základního principu života je v dnešní době velmi aktuální. Právě hektický způsob života, hltání příležitostí, které svět nabízí, nezvládnutí vlastního ega a dobrovolné zveřejňování intimností na sociálních sítích často stojí za mnohými psychickými traumaty. Lidé si na sebe nastražují pasti, z nichž nenacházejí úniku. Právě tím se Stoneova Yerma stává naléhavým obrazem naší doby.

Městská divadla pražská (Rokoko), Praha – Simon Stone: Yerma. Překlad Viktor Janiš, režie Marián Amsler, dramaturgie Jana Slouková, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher. Premiéra 10. června 2022.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 28. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tragédie posedlosti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ