Divadelní noviny > Kontext Zprávy
Tramping i Šepoty a výkřiky v Jihlavě
Po dvou letech, kdy Horácké divadlo Jihlava předkládalo dramaturgické plány v „covidovém“ režimu, dvou přerušených, necelých a tudíž nekoncepčních sezónách, přichází s dramaturgií budoucí sezóny, jejímž hlavním tématem je hledání identity v měnícím se světě.
Horácké divadlo Jihlava. FOTO archiv
Do minulé sezóny jsme vstupovali s vědomím, že nic nebude jako dřív a apelem, že jsme to my, kdo bude tvořit budoucnost, a je jen na nás, jakou si ji uděláme, jakou si ji vysníme. Přitom nás ani ve snu nenapadlo, jaká budoucnost nás všechny čeká, jak vážné situace budeme prožívat.
Extrémní situace, které svět prožívá, vyvolávají potřebu najít znovu sám sebe, odpovědět si na zcela nové otázky, potvrdit svou identitu. To se týká jednotlivců i mnohých institucí, (možná i celých států), to je divadlu a jeho divákům společné.
Dramaturgický plán na příští sezónu připravoval umělecký tým s potřebou potvrdit koncepci tvorby v Horáckém divadle, která byla již v době před-covidové divadlu vlastní, je v souladu s požadavky na moderní, živé divadlo, jehož potenciálem je tvořit a reflektovat ve „vlastní režii“ témata, která jsou blízká tvůrcům i divákům. Ať už jde o příběhy vyrůstající přímo z paměti a kořenů drsné Vysočiny či příběhy obecné lidské platnosti, nabízí dramaturgický plán na 83. sezónu, průřezem žánrů, opět pevný myšlenkový tvar pěti titulů, nichž čtyři uvedeme v české premiéře) a pěti tvůrčích týmů, které budou inscenace připravovat s pěti režiséry.
První titul nadcházející sezóny Klaunova cesta ze Země na Měsíc probudí létem ukolébanou divadelní budovu výpravnou klaunskou feérií s prvky nového cirkusu dotýkající se snění, bytí, lásky i smrti, a v neposlední řadě bratrství. Příběh tří charakterově a věkově rozdílných bratří, jejichž společným snem je dostat se na Měsíc za každou cenu! Chtějí být kosmonauty a objevovat neobjevené, zažívat dobrodružství a v neposlední řadě se chtějí setkat s Polárkou. Navzdory osudu, jehož řízením se všichni stali cirkusovými klauny, se snaží o svou jedinečnou cestu na Měsíc. Takový cíl není snadné dosáhnout a na cestě k němu každý nechá kus sebe sama. Jejich cesta na Měsíc je vlastně poseta oběťmi, ať již je to jméno, přátelé či lásky. Když konečně stojí Měsíci na dosah, uvědomí si, že sama cesta a bratrská láska je to nejdůležitější.
Po autorské spolupráci na úspěšných inscenacích Jediný život či Tak šel čas jihlavskou ulicí předkládá divákům svůj nový text režisér Michal Skočovský, jenž je divákům zárukou nekonvenčně uchopeného tématu i jeho sdělnosti. Souzvuk motivu s autorem skýtá jednak výtvarně obrazivý vhled do nitra samotné životní pouti za snem, jako i splynutí s původní hudbou a v neposlední řadě četné odstíny podob klaunského pohledu na svět.
Také druhý titul slibuje jedinečný tvůrčí počin v podobě vlastní dramatizace společenského satirického románu Fabian (Příběh moralisty), v českém prostředí takřka neznámého.
Hlavní hrdina ironicky satirického románu, vystudovaný doktor filozofie a germanista Jakub Fabian, který pracuje v reklamě na cigarety (odkud je později propuštěn), proplouvá jako němý pozorovatel nočními podniky, uměleckými ateliéry a pofidérní společností Berlína v době Výmarské republiky “zlatých” 20. let 20. století, v předvečer uchopení moci Adolfem Hitlerem, kdy se to, co se zdálo být závratí života, ukazuje jako delirium. Čeká “něžný ironik” Fabian na vítězství slušnosti? Může v takové společnosti přežít? Přizpůsobit se? Dá se v tom nějak plavat a neutopit se? V roce 1931 napsal Kästner společenský satirický román Fabian s podtitulem Deník moralisty. Původní, autorem zamýšlený a nakladatelem neschválený název Cesta do záhuby měl být přesným vystižením autorova varování a výzvou k ostražitosti v divoké a dekadentní době konce 20. let 20. století, kdy velká nezaměstnanost, duševní deprese, následující za depresí hospodářskou, touha ohlušit se, aktivita politických stran bez jakýchkoliv skrupulí, to vše byly příznaky bouře, blížící se krize. A nechybělo tu ani příšerné ticho před bouří – ochablost srdcí, podobající se epidemickému ochrnutí.
Německý prozaik, básník a scénárista Erich Kästner (1899 – 1974) je známý především jako autor úspěšných dětských knížek (Luisa a Lotka, Emil a detektivové). Jeho dílo je však neobyčejně bohaté a různorodé – byl také novinářem fejetonistou, kabaretiérem, břitkým satirikem známým svou humornou a společensky bystrou poezií. Jako pacifista a demokrat byl během nacistické éry vyloučen ze svazu národních spisovatelů a mnoho jeho knih bylo přímo před jeho očima veřejně spáleno. Kästnerova “melancholická pohádka pro dospělé”, jeho prosba o rozum ve věku nerozumu, se nám stává provokativní výzvou k jevištnímu zpracování v podobě ironicky groteskního humoristického kabaretu. Tvůrčí tým, který se s touto látkou na jevišti HDJ utká, není jihlavskému publiku neznámý – autorem dramatizace je renomovaný současný dramatik Roman Sikora (v jehož dramatizaci jsme hráli Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka) a režisér Martin Tichý, který pro HDJ připravil inscenace Sex noci svatojánské, Škola základ života a Scapinova šibalství.
Třetí titul nastávající sezóny slibuje výjimečný a niterný zážitek v podobě divadelní úpravy filmového scénáře světoznámého švédského filmového a divadelního režiséra, spisovatele a dramatika, jednoho z klasiků filmu 20. století, Šepoty a výkřiky. Původní scénář jako i zamýšlená budoucí podoba inscenace přenáší pozornost ke konci 19. století, konkrétně k příjezdu dvojice zámožných sester na rodinný statek, kde by měly společně trávit poslední dny života jejich třetí, na smrt nemocné sestry. Hluboká duševní a emocionální sonda a téma vytlačené na periferii zájmu, tedy blízkost smrti a vyrovnávání se s ní. Na statku se tak, v souzvuku s tímto tematickým odstínem, rozevírá propast mezi láskyplnou péčí a pozorností tamní nezištné služebné na jedné straně a sobectvím a citovou vyprázdněností a nedosažitelností sester vůči umírající na straně druhé. Náročné i konejšivé Šepoty a výkřiky vnáší světlo do spletitého prostoru smíření, soucitu i zármutku hledaných mezi něhou a krutostí.
Při tomto prvním uvedení Bergmanova díla na jihlavské scéně zpracuje předlohu do jevištní podoby uznávaný čelní zástupce mladé generace režisérů Jakub Čermák, jehož cit pro výtvarně působivé a zároveň emocionálně i výkladově silné zpracování klasického námětu mohlo zdejší publikum zažít jednak v podobě divácky i kritikou přijímaného a oceňovaného Utrpení mladého Werthera, či od letošního jara v obnovené premiéře inscenace Tajemství, šílenství, podivnost, láska (Ženy Boženy Němcové), obě uvedené na malé scéně.
Ingmar Bergman natočil za svůj život přes čtyři desítky snímků, přičemž k většině z nich sám napsal scénář. Nejinak tomu bylo i u Šepotů a výkřiků, které sklidily nejen mezinárodní obdiv, ale také mnoho poct včetně nejvyššího ocenění Švédského filmového ústavu za rok 1973, dále Oscara a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973.
Původní muzikál, který se autorskou cestou odhodlává zpřítomnit na jevišti Horáckého divadla nespoutanost i stíny jednoho z nejdéle provozovaných a kultovních hnutí – trampingu. Název je přiléhavý: Nad Sázavou. Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? … A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší …
S ozvěnou slov velikého Jestřába v zádech stopují autoři textu Michal Zetel a Jaroslav Čermák společně s autorem hudební části Mariem Buzzi pod hvězdnou klenbou pěšinu osetou šlépějemi touhy po svobodě, od všeho a všech, odlehle ukrytou. Samotné prostředí trampingu v sobě nenese pouze prostor k uchopení notoricky známých písní, které v něm vznikaly se samozřejmostí sobě vlastní už od jeho počátků, či poetiku splývání s přírodou a bujaré historky s příměsí lásky, vytouženého nepohodlí a dobrodružství, ale především své jádro tvořené neměnnou touhou po specifickém druhu volnosti, po úniku z proměnlivých okolností lemujících více než sto let tohoto taborákovým dýmem ovoněného hnutí. Zaposloucháni do tlukotů trampských srdcí můžeme krom jehličí ve spacácích hledat kořeny neutuchající touhy, která tuláky ustavičně vhání do náruče “divočiny”, aby zde mohli ukrást mezi tlakem doby, životů ponechaných v stínu měst či i sami před sebou, kus “pravé” svobody.
Dalším titulem je Popel na křídlech Suzanne Renaud. Právě Suzanne Renaud a její příběh, poezie i zákruty její duše oscilující mezi milovanou Francií a nehostinnou Vysočinou, nahlédnuté autorem a režisérem Dodo Gombárem, jsou témata dalšího titulu ohledávajícího duchovní kořeny a silné tvůrčí osobnosti spjaté s Vysočinou. Jméno francouzské básnířky (1889 – 1964) je nedělitelně spjato se jménem jejího muže, básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka (1892 – 1971), za kterého se v roce 1926 ve francouzském Grenoblu provdala. Zatímco je ovšem Reynek osobností známou, jeho žena zůstávala dlouho ve stínu.
Právě ona je tím nejsilnějším a nejznělejším hlasem hovořícím o tiché a obětavé síle žen (a manželek), které se staly oporou a samozřejmou součástí svých slavných mužů. (Ať už to byla Marie Zahradníčková po boku básníka Jana Zahradníčka v inscenaci Jediný život, Charlotte po boku Bohuslava Martinů či Františka, trpělivá manželka vydavatele Josefa Floriana… jen letmo jsme se této vnitřní ženské síly v těchto inscenacích dotknuli.) Už ve scénické koláži o Josefu Florianovi Poklekni před duší se náš divák setkal s křehkou krásou a poezií francouzské manželky Bohuslava Reynka z Petrkova – Suzanne Renaud. Její životní příběh zrcadlí hned několik přitažlivých témat – obrovskou sílu obětavé duše, souznění dvou básnických osobností, ale i nepochopení a disharmonii. Vytržení z kořenů, šťastný život mezi
Grenoblem a Petrkovem a pozdější několikanásobný exil. Nemožnost návratu a ztráta domova. Nesmyslné zašlapávání kulturních hodnot, neúcta a ignorace. Vysočina jako domov i vyhnanství. Nemožnost I nutnost psát. A v první řadě pak láska a pokora jako světlo vysvobozující z přítmí.
Titul přesně tematicky zasazený jak do kontextu příští sezóny, tak do kontextu výše jmenovaných inscenací z repertoáru HDJ, připravuje přední československý režisér a dramatik Dodo Gombár, který se poprvé setkal se souborem HDJ a s jihlavským publikem při práci na své inscenaci Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova.
Komentáře k článku: Tramping i Šepoty a výkřiky v Jihlavě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
