Tramvaj do stanice Minulost
Přední osobnosti dějového baletu druhé poloviny 20. století se postupně dostávají na repertoár Národního divadla – John Cranko, Jurij Grigorovič, Frederick Ashton, nejnověji John Neumeier… Pozdě, ale přece, mohlo by se říct. Jenže i díla mistrů stárnou, některá pomaleji, jiná se s dneškem už zcela míjejí. Dramaturgie Baletu Národního divadla nesahá jen po osvědčených kusech z odkazu těchto tvůrců, ale nasazuje také díla a inscenační verze méně známé. Před necelými čtyřmi lety Crankovo Labutí jezero, nyní Neumeierovu Tramvaj do stanice Touha. Proč se jinde nehrají, je zjevné: nedosahují kvalit slavnějších inscenací těchto umělců a hlavně značně zestárly.
Nikola Márová a Danilo Lo Monaco v rolích Blanche a Stanleyho FOTO SERGHEI GHERCIU
Drama Tennesseeho Williamse pracuje s velmi bohatou pretextovou historií – vzpomínkami, v nichž se ukrývají motivace hlavních postav. S odkazy na minulost je v baletním vyprávění, které se nemůže opřít o vysvětlující slovo, ale jen o obraz, trochu problém. Přesto Tramvaj choreografy láká. Před čtyřmi roky ji do baletní podoby adaptoval v Jihočeském divadle Libor Vaculík. Příběh vyprávěl ve Williamsově duchu v malém stísněném bytě a s ohledem na dramatickou předlohu se snažil co nejvěrněji vykreslit charaktery postav a komplikované vztahy mezi nimi. Tanečnímu znázornění minulosti se ale příliš nevěnoval.
John Neumeier ve své Tramvaji, která měla premiéru v roce 1983 ve Stuttgartském baletu, zvolil jinou metodu. V první části baletu vypráví o událostech, které se staly před příjezdem Blanche do stanice Touha, a až po přestávce se věnuje scénám obsaženým ve Williamsově dramatu. Příběh uvozuje obrazem, v němž se Blanche ocitá na lůžku v ústavu pro choromyslné a skrze několik symbolických postav se vrací do svých vzpomínek. V prvním aktu sledujeme postupný úpadek sídla Belle Reve. Blanche prožívá svatbu s Allanem Grayem, který zároveň řeší vztah se svým přítelem, a to až k sebevražednému vyústění. Mezi svatební hosty v převažujících světlých kostýmech se mísí mrtvolně nalíčení předkové odění v černém. Do reálného vyprávění každou chvíli vstupuje zcizující prvek – ať už je to suita předků, která zkratkovitě a značně teatrálně opakuje svůj skon, nebo trojice mužů, jež symbolizuje následný morální úpadek Blanche.
Ve druhém dějství už sledujeme pobyt Blanche u sestry Stelly a jejího manžela Stanleyho. Jenže namísto soustředění na dusné psycho mezi touto trojicí odvádí Neumeier každou chvíli pozornost někam jinam. Prostor bytu obklopuje nekonkrétním prostředím, kde se mísí různé rázovité figury z okolí a občas v pozadí projde demonstrace – těžko říct za co či proti čemu. Neumeier z předlohy vybírá jen některé motivy, posouvá jejich význam a mění proporce. U Williamse naznačené znásilnění Blanche Stanleym rozvádí do rozměrné, značně naturalistické a nekonečně protahované scény. Té však nepředchází věrohodné vylíčení jejich předchozího problematického soužití. Především Blanche poztrácela mnohé ze své bohaté charakteristiky v předloze. U Neumeiera je to povětšinou sklíčená neurotická žena. Vidíme u ní jen minimální náznaky erotické vyzývavosti vůči okolí, žádné prudké změny nálad nebo postupnou destrukci osobnosti po dlouhodobém pití alkoholu. Zjednodušením prošla také charakteristika vztahu Blanche a sestry Stelly. Z rozdílnosti jejich přístupu k životu a z toho plynoucího jiskření nezůstalo při tanečních dialozích takřka nic. Poněkud zploštělý je i vztah protagonistky k Mitchovi, prostému urostlému dobračisku, které může být pro Blanche poslední záchrannou brzdou před definitivním životním ztroskotáním. Jedním z mála fungujících Neumeierových nápadů je opakované odkazování na někdejšího Blanchina manžela Allana Graye, na něhož upomíná prostřednictvím téhož interpreta postava poslíčka s novinami a v závěru Lékař.
Z vrcholných prací známe Johna Neumeiera jako dramaturgicky vynalézavého vypravěče, obratně kombinujícího různé předlohy nebo citlivě aktualizujícího tradiční balety. Jako tvůrce s citem pro timing, se smyslem pro pointu, choreografa, který dokáže tlumočit složitá vnitřní hnutí postav i na prostoru menšího duetu nebo sóla. Jeho Tramvaj ale takovým příkladem není: vyprávění je místy nesrozumitelné, občas neúměrně zdlouhavé, vynalézavých tanečních pasáží má poskrovnu. Nepomáhá ani dosti nesourodá hudební koláž vycházející ze skladeb Sergeje Prokofjeva a Alfreda Schnittkeho.
Pro tanečníky nepřináší Tramvaj tak výrazné a psychologicky bohaté role, jak by se podle předlohy mohlo zdát. Blanche byla při stuttgartské premiéře vytvořena pro v té době už zralou tanečnici Márciu Haydée. V pražské premiéře ji tančila Nikola Márová a oproti alternující Evgeniyi Victory Gonzalez ji dokázala nasytit bohatším rejstříkem emocí, věrohodně vykreslit její vnitřní sklíčenost a rozpad osobnosti. Stanley v podání Danila Lo Monaca byl především sebestředný frajírek; hlouběji pod povrch postavy dospěl alternující Giovanni Rotolo – násilnický, živočišný, ve své machistické prezentaci až směšný. Z dalších postav patří k těm zajímavě vystavěným Allan Gray, jehož se silným prožitkem tančili Jakub Rašek, respektive Ludovico Tambara.
Balet Národního divadla má na repertoáru další slavné jméno. Jenže dílo, které od Neumeiera zvolil, je krokem do minulosti. V posledních letech to v Národním divadle už nepřekvapuje.
Národní divadlo, Praha – Tramvaj do stanice Touha. Hudba Sergej Prokofjev a Alfred Schnittke, choreografie, scéna, kostýmy a světelný koncept John Neumeier. Premiéry 15. a 16. prosince 2022 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Tramvaj do stanice Minulost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
