Tramvají z Libně do New Orleans
V letošní sezoně se Tramvaj do stanice Touha Tennesseeho Williamse stala dramaturgickou volbou dvou pražských divadel. Na podzim slavnou hru z konce čtyřicátých let dvacátého století uvedl Ladislav Smoček na jevišti Činoherního klubu a zjara měla stejná Williamsova předloha premiéru v režii Emila Horvátha na prknech Divadla pod Palmovkou. Je otázkou, do jaké míry lze Williamsovu hru přiblížit dnešnímu divákovi. V obou uvedených inscenacích je znát jistá „zastaralost“, daná již příběhem, který se v dnešní době relativizace a devalvace morálních hodnot může zdát až naivním. Možností, jak aktualizovat více než šedesát let starý příběh, související s překonaným způsobem života amerického Jihu, není mnoho. Přesto existuje klíč k pochopení principu přístupu inscenátorů k textu, který nabízí srovnání obou inscenací. Spočívá především v míře propracovanosti výkladu, tak i tematizaci vztahů a jejich hereckého rozpracování. Pokud Smočkova verze patří, jak tvrdí někteří z jejích kritiků, ke „starému divadlu“, pak ta Horváthova pomalým spádem i povrchnějším výkladem k ještě „staršímu“.
Martin Stránský (Stanley) a Zuzana Slavíková (Blanche) FOTO ARCHIV
Horváth vytvořil realistický obraz amerického Jihu z kraje čtyřicátých let. K dokreslení atmosféry nechybí ani tulák saxofonista, který svým číslem otevře představení. V duchu realistických konvencí režisér představuje život Staré čtvrti New Orleansu s nádechem jižanského temperamentu, který poněkud zjednodušeně ztotožňuje s řevem. Tato tendence se ve výsledku stala snad jediným prostředkem, jímž postavy zřetelně vyjadřovaly silné emoce. A ty do jisté míry i kvůli černobílému výkladu figur – na rozdíl od Smočkovy režie – zůstaly od začátku do konce neměnné.
U Williamse pečlivě skrývané tajemství minulosti Blanche Dubois nezůstalo na Palmovce dlouho utajené. Už s prvním vstupem na scénu v „nóbl“ šatech postava nepůsobila dojmem staropanenské učitelky, ale v jasných náznacích prozrazovala, jak předtím žila. Zuzana Slavíková ztvárnila osobu přehnaných morálních nároků, alkoholičku, z psychické a možná i materiální nouze prostitutku, ženu neschopnou přijmout pravdu. Roli vystavěla na hysterické sebelítosti, impulsivních výbuších a exaltované neurotičnosti. Stud a hrůza z odhalení pravdy i z toho, že by mohl být prozrazen její věk, ji nutí skrývat se v šeru. Zřetelné je to zvláště při setkání s Mitchem (Ivan Jiřík), kterého prosí o namontování modrého lampionu na lampu v pokoji, přičemž počítá, že její kouzlo na osamělého Mitche v polotmě zapůsobí daleko silněji, což se také stane. Ivan Jiřík ztvárnil Mitche jako nenápadného slabocha a přecitlivělého syna vázaného na matku. Vedle expresivní Blanche Slavíkové vytvořil subtilní figuru na solidní herecké úrovni. Jejich souhra, založená na psychologickém kontrastu, dosáhla co do subtilnosti, něžnosti a až dětské hravosti vrcholu v jejich milostném setkání. A to byl snad jediný detailně rozehraný dialog.
Martin Stránský vybudoval Blanchina švagra Stanleyho jako životem otrlého, tvrdého a nekompromisního muže, bývalého důstojníka. Pevným i strnulým držením těla, jakož i vyzývavou, drsnou, hlasitou mluvou a neustálou, poněkud nezdůvodněnou naštvaností naplnil představu „neotesaného Poláka“. Při vší neotesanosti projevuje však až přílišnou inteligenci i promyšlenou krutost, a především přehnanou podezíravost vůči Blanche. Tím se z jejich vztahu vytratila veškerá erotičnost i ambivalentní střídání přitažlivosti s odporem, tudíž možnost skutečného hereckého dialogu. V Horváthově inscenaci vládne od prvního setkání mezi Stanleym a Blanche odtažitý vztah, který se brzy vyhrotí. V takto jednostrunném výkladu pak oba jen soutěží, kdo koho ironickými poznámky a mimikou přetrumfne a shodí. Ochuzena zůstala i postava Blanchiny sestry Stelly v podání Kláry Issové. Už výběr Issové a Slavíkové do rolí sester se ukázal jako nepříliš šťastný. Připomínají spíš hodně vzdálené příbuzné, které se liší povahou, temperamentem i fyzickým typem. Nenápadná, milá a váhavá Stella nesahá temperamentem Blanche ani po kotníky. Otázkou je, co ale s touto vlažnou povahou Stella vůbec dělala v divoké Staré čtvrti a jak dosud šťastně žila s živočišným Stanleym. V nevděčné pozici, kdy má balancovat mezi milovaným manželem, jehož se zároveň bojí, a stejně dominantní sestrou, nenašla herečka prostor pro ztvárnění temperamentní osobnosti s pevným životním postojem. Vztah s Blanche vyznívá vlastně jako polovičatý – bez patřičného emotivního náboje a sourozenecké vřelosti. Stejně nevýrazný a submisivní je vztah se Stanleym. Bohužel se kromě dítěte nenarodí žádná vášeň nebo láska. Pár připomíná dva spolubydlící cizince.
Scéna Miloše Pietora co do mohutné prostavěnosti omezila možnosti mizanscény. Značnou část jeviště po levé straně zabírá schodiště, které vede do bytu Steva a Eunice, ale zároveň představuje i cestu do bowlingového klubu. Střed scény je rozdělen sloupem na dvě místnosti, které se po případě můžou oddělit závěsem, jak předepisuje text. Po pravé straně se nachází koupelna, kde si Blanche v horké vodě „dává nervy do pořádku“. Obě ponuré a chudé místnosti jsou realisticky vybavené a přeplněné starým nábytkem. Stísněný prostor pak vede k velmi omezenému jevištnímu pohybu, ale i nelogickým aranžmá, jako je intimní dialog vedený na ulici.
Režisér Horváth se svou nepříliš invenční režií bez větších úprav textu věrně držel Williamsovy předlohy a vytvořil obraz životem zdecimovaných postav v chudé čtvrti New Orleansu. Nedostatečnou dramaturgickou i režijní rafinovaností inscenace zaostává za Smočkovou v Činoherním klubu. Nicméně inscenační tým v rámci své koncepce, byť ve velké herecké obecnosti a nedostatečném vyložení vztahů, zřejmě celkem splnil, co od něj vedení divadla očekávalo. Zdali se splní i očekávání diváků, záleží na jejich náročnosti či schopnosti spokojit se s pomalým a vláčným představením namísto drsného a atakujícího dramatu.
Divadlo pod Palmovkou Praha – Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Inscenační úprava Emil Horváth a Ladislav Stýblo. Režie Emil Horváth, scéna Miloš Pietor, kostýmy Ľudmila Várossová, hudba Peter Mankovecký. Režie 5. dubna 2012.
Komentáře k článku: Tramvají z Libně do New Orleans
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
