Divadelní noviny > Názory – Glosy
Transport do Terezína
I.
Cestou v tramvaji jsem otevřel bestseller o vzestupu a pádu Třetí říše a hned mě udeřilo do očí, že na prvního máje vznikly jednotky SS. Vida, byl právě první máj. A my se chystali s partou přátel na výlet na Karlštejn. (Ne že by mě nacismus extra zajímal. Je tolik banálnějších věcí – učitelé, rozchody… –, které mi skutečně ublížily. Knížku jsem si koupil hlavně kvůli autorově talentu vyprávět o sobě samotném. A když už psal k tématu, byl nejpoutavější tam, kde si vymýšlel.)
„Jsme všichni?“ přepočítával si nás pod tabulí s odjezdy kamarád malíř. Měl jsem za to, že na facebookové události výletu potvrdil účast i nějaký jeho přítel okamurovec. „Takové přátele nemám!“ protestoval kamarád. Nakonec z něj ale vylezlo, že událost nasdílel do několika výletnických skupin.
Ve vlaku jsem mu stačil ještě několikrát vyčíst, proč jsme na toho chudáka nepočkali… Až jsem mu tím skoro zkazil náladu, které by bodly leda tak máchovské texty o lásce. Jen nevím, zda přímo Máj, anebo spíš lechtivější deníky.
Týden poté jsem jel na výlet do Terezína. Láska mého života se tam angažovala v přípravách divadelní hry. Nedošlo mi ale, že kvůli výročí konce války se do autobusu skoro nevejdu. Cesta do Terezína stojí devadesát korun, je dlouhá šedesát kilometrů a zajišťuje ji společnost Busline. S sebou si smíte vzít jedno zavazadlo určené do úložného prostoru a více menších spoluzavazadel. Konečnou má tento spoj v Litoměřicích, kde básník Mácha kdysi nečekaně zemřel.
Tak se mi ty dva státní svátky propojily – den lásky a den smrti. Prvního května měl náš Penny market otevřeno, osmého května zavřeno.
II.
V autobuse jsem se začetl do svého bestselleru a jaké překvapení – autor psal o vzniku terezínské pevnosti. Ohlédl jsem se vzrušeně po spolucestujících, větší pozornosti se mi ale dostávalo i od nekonečných lánů řepky olejky.
Lásku svého života jsem nalezl za kostelem, v areálu bývalé nemocnice, kde se volně pásla kůzlata. Nacvičovali tu imerzním způsobem Čapkovu Bílou nemoc. Imerzní znamená, že má jít o něco mezi divadelním představením a počítačovou hrou. Divák si bude moct vybrat, zda chce být vojákem, lékařem nebo továrníkem, a podle toho bude provázen vybranými herci dějem hry. Některé scény uvidí jen jeho skupina, jiné se předvedou pro všechny skupiny současně. Umělecký zážitek tak závisí na přesně vymyšleném algoritmu.
„Tak si představ, jak jsme měli mít v červnu tu premiéru, čekalo se jenom na razítko od města. A najednou se tady na zastupitelstvu objeví super důležitá bába, a že nám ho nedá, aby si všechny ty neziskovky a grantové agentury přestaly vyskakovat! Jako chápeš to? Děláme to všechno na vlastní triko, dokonce na pozvání místních larperů, a jediné, co chceme, je trošku si přilepšit na lístkách…“
„To vám fakt řekla?“
„Oficiálně jen to, že se v Terezíně koná až příliš kulturních akcí.“
„Jakože ty dnešní piety? Anebo snad zahájení svozu bioodpadu? Koukám, že Čapek míří zas na černou listinu. Být vámi, hrál bych i na truc razítku a ideálně si nechal hru přerušit skutečnými policisty.“
„To si ostatní netroufnou.“
„A kde je vlastně máš?“
„Šli někam do sprch. Snad se vrátí.“
Navrhl jsem lásce svého života, zda nechce jít zatím na kafe. Zavedla mě na rozlehlé náměstí, kde se kolem nás shluklo několik bláznů z domova se zvláštním režimem a div nás neobrali o cigarety.
Kávovar v malé prodejně nefungoval. Koupil jsem si aspoň bagetu „přímo z pece“. U zastávky nám zastoupili cestu dva domobranci, a abychom se jim podepsali pod jakousi protihumanistickou petici. Vyklouzli jsme jim rychleji než těm bláznům a usedli opodál na schody kostela. Na dálku působili jako vcelku laskaví strejcové. Jednomu se opírala o stolek s deskami a minerálkou francouzská hůl, druhému se lepily na stehna tělocvikářské elasťáky. Není pochyb, že dostali od města razítko.
Celý den jsem pak pozoroval divadelníky, jak si hrají na nácky. Zkoušeli ve víře, že se přece jenom s městem nakonec domluví. V přestávkách jsem hltal bestseller o tom, jak kdysi válka šťastně skončila. Cítil jsem, kolik lidí si její konec právě teď připomíná u nedalekých památníků. Když jsem měl divadla i knížky dost, pozoroval jsem kůzlata, jak bezelstně se pasou. A nejšťastnější jsem byl v momentech, kdy se v některém z nemocničních oken mihly zlaté vlasy lásky mého života…
Tu mě ale cosi zasvědilo na bosých chodidlech. Ploštice. Jedna jako druhá. Celé šiky ploštic. Armády. Pochodovaly sem a tam, nehledě na moje vlastní nohy.
A já věděl, že válka nikdy neskončí.
III.
Z Terezína zpátky domů už nic nejelo.
Komentáře k článku: Transport do Terezína
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
