Trapná kauza aneb Janusovské tváře Vlasty Smolákové

Současná komunikační technologie je zrádnější a mocnější než Jago. Dokáže rozvrátit manželství, rozložit politickou stranu, rozcupovat dobrou pověst jako staré noviny na myší pelech. Jak rád by bohorovný komunikátor vzal svá slova zpátky, ale nemá žádnou naději: už letí veřejným prostorem jako asfaltoví holubi. Následující čtení nepotěší nikoho, zejména všechny zúčastněné. Dokonce si ani nemyslím, že otevírá zásadnější diskusi, zkrátka je svědectvím o tom, co bychom raději nevěděli – nebýt potměšilého Jaga.

Musel jsem napsat tento dopis:

Vážená Vlasto Smoláková,

dostal se mi před oči váš mail, jehož obsahu a stylu odmítám dosud uvěřit. Stojí v něm doslova toto: Milý Jardo! DÍKY TI!!! Drzost, nestoudnost, nesoudnost, falešnost a ambicióznost některých „subjektů“ je nad moje chápání… „Naštěstí“ nefunguje: Bacha na ně! = stačí čelit jim čelem a zalezou, neb jsou to navíc zpravidla srabi…takže se mi dotyčný dozajista neozve…

Vaše úvodní roztrhaná věta dozajista představuje v tuto chvíli jediné možné vysvětlení, jak se váš mailový dopis milému Jardovi mohl dostat do pošty vámi nenáviděného „subjektu“. Vy jste mu jej sama přeposlala, což je právě vzhledem k tomu, co píšete dál, onen těžko uvěřitelný skutek. Cituji opět doslova a do písmene: pro info: Jan Machonin je přímo ukázkovej hajzlík…Na druhé straně: „Von za sebe nemůže.“. znala jsem jeho otce a bylo to to samý; akorát byl coby literát o kus víc talentovanej; jinak od podstaty pěknej hazjl a – neb byly jiné doby – i sekerník… My, odchovanci Winetouem (a Waldemarem) říkáme: Howgh!

Vážená Vlasto Smoláková,

vy to samozřejmě nemusíte vědět, ale řekl bych, že víte. Když se Sergej Machonin vrátil po Listopadu do Literárních novin, brzy se začal rozhlížet po svém nástupci. Vybral si mě, a díky tomu jsem jej mohl poznat zblízka jako svého učitele a přítele. Sergejův syn Honza Machonin nemůže na váš dopis reagovat už proto, že mu to nedovoluje etická úroveň vašeho psaní; ponechám teď stranou příznačnou stylistiku. Jsem ale rád, že mě s vaším dopisem „Milému Jardovi“ seznámil.

Vážená Vlasto Smoláková,

váš dopis má pro mě dvě roviny. Ta první, osobní rovina je sice podstatná pro pochopení stavu, v jakém jste jej psala a odeslala, pořád ještě by se ale nechala přejít útrpným mlčením. Vy ale už nejste pouze svéráznou dědičkou odkazu režiséra Petra Lébla, o němž Sergej Machonin napsal jeden ze svých nejpronikavějších esejů. Vy jste v okamžiku jeho napsání byla státní úřednicí, ředitelkou Českého centra v Moskvě, které naši republiku, jak si čtu na vaší adrese, prezentuje v zahraničí.

Vážená Vlasto Smoláková,

ocituji vám z dopisu Jana Machonina, kterým mě uváděl do situace: Jde o to, že na jaře zveme do Moskvy na festival nějaké české básníky a já se obrátil na pivovarníka Bernarda, jestli by podnik nepodpořil. Jakýsi jeho manažer mi odpověděl, že pouze přes Česká centra v Moskvě, kde dělá Smoláková ředitelku. No a zároveň mi v kopii došel dopis Smolákové do pivovaru. Proč mi to poslala, nevím.

Dále v dopisu stojí, že váš dopis chtěl nejprve nechat být, ale pak že si uvědomil, že v této „intervenci“ můžete ze své úřednické pozice pokračovat, a že není jediný, kdo už má s vámi obdobnou zkušenost.

Jak jistě sama uznáte, tímto se vaše osobní animozita vůči zesnulému kritikovi, která se podle normalizačního výkladu dědičného hříchu přenesla na jeho syna, dostává do širšího kontextu.

Vážená Vlasto Smoláková,

už jsem vám připomněl, že mě Sergej Machonin vyučoval novinařskému řemeslu. I díky tomu má můj dopis v zásadě zdvořilý tón. Naučil jsem se také nepodléhat emocím a vždy si konfrontovat pravdu jedné strany sporu s pravdou druhé strany.

Staré spory nespí

Tady musím svůj dopis přerušit. Říkám si, jestli jsem se v úvodu nezmýlil, když jsem předesílal text bez zásadnějšího problému. Co na tom, že je to problém neřešitelný a pro nejmladší čtenáře možná už nezajímavý. Jde o konflikt ideový i generační. Byly i jiné doby, píše Smoláková. Ano, není pochyb o tom, že v padesátých letech byl Machonin sekerník a ještě v šedesátých letech psal kritiky s rukou na socialistickém zákoníku. Jeho poválečná generace, ve své většině přesvědčeně levicová, ale vystřízlivěla a snažila se svůj tragický omyl, řečeno slovy Pavla Kohouta, napravovat. V době normalizace, kdy byla machoninovská generace odstrčena do disentu, pracovala Smoláková na pražské katedře divadelní vědy pod vedením Milana Lukeše. Ve svém posledním větším textu Milí vědci! (Divadelní revue 3/1996) se Machonin vášnivě opřel právě do Lukeše jako symbolu normalizační bezpáteřnosti. Morální dilemata se po Listopadu znovu vyostřovala i generačně. Divadelníci jako Karel Steigerwald obvinili generaci „osmašedesátníků“, že nebýt jejich počáteční bolševické zaslepenosti, nemuseli by oni žít v normalizačním marasmu kompromisů a kolaborace s režimem.

Sám za sebe nevím, co je horší varianta, zda cynický pragmatismus menšího zla, anebo upřímné poblouznění komunistickými ideály. Jisté je tolik, že tento spor doznívá silně a stojí v pozadí hysteriónských úletů, jakým je citovaný mail Vlasty Smolákové.

Otázky a odpovědi

V dopise do Moskvy jsem zformuloval několik otázek, týkajících se práce Českého centra, a v závěru ještě dodal:

Vážená Vlasto Smoláková,

věřím, že jste můj dopis dobře pochopila. Kdybyste svůj názor na Sergeje Machonina upustila přede mnou v nějakém divadelním klubu, byli bychom myslím rychle hotovi. Takto jsem ale nucen zamýšlet se nad smyslem vaší práce a musím připustit, že čím delší čas se na vás vyptávám, tím silnější je můj dojem, že u vás ona osobní rovina vítězí nad obsahovým naplňováním vaší funkce. Podtrhuji slovo dojem a očekávám odpovědi na své otázky v nejbližší době.

V průběhu března přišlo z Moskvy tolik obsáhlých mailů, že by jejich přetištění zaplnilo zbylé stránky Divadelních novin. Nezbývá než silně redukovat a – doufám, že citlivě – vybírat.

Vážený Richarde Ermle,

nejen vaše otázky, ale celý Váš dopis mne inspiroval k zásadnímu „vnitřnímu auditu“, neboť otevírá problematiku daleko vrstevnatější a složitější, než si možná v tuto chvíli dovedete představit! Děkuji vám, že chcete slyšet i druhou stranu!

Na otázku, jestli hrubě nepodcenila novou ruskou dramatiku (Sigarev, Vyrypajev aj.), odpovídá: Na Vyrypajevův Kyslík jsem kdysi sama upozornila Karla Krále s tím, že bych hru ráda přeložila; chtěl to ale rychle, takže text přeložila Tereza Krčálová. Pojem pisálek nepoužívám, pojem grafoman ano: vůči Sigarevovi jsem ho dozajista nepoužila. (…) V obecné podobě je zde však grafomanů celá řada – a já jsem se takto „globálně“ patrně vyjádřila, když jsem pedagožce a jedinečné rusistce Miluši Zadražilové zdůvodňovala, proč nemohu být školitelem diplomky T. Krčálové (…).

Zkrátka uřeknutí či spíše tvrzení proti tvrzení, z kterého mi vyplývá, že Vlasta Smoláková by sama ráda překládala, nedostává se jí však času, a tak s jistou nevraživostí pohlíží na druhé překladatele(ky).

V závěru svého prvního dopisu se Vlasta Smoláková zajímavě vyjádřila ke svému „ukliknutí“: Ta odpověď „Jardovi“ měla doputovat jen a jen Jardovi – jenže mne uvedl jako skrytého adresáta a já ji odklikla současně – omylem – i Honzovi… Ale možná to tak mělo být… alespoň se řada věcí vysvětlí…

Jistě se to mohlo stát i takto, jen pak nedává smysl věta o tom, že se onen srab dozajista neozve. Proč by se ozýval, kdyby nic nevěděl? Podstatnější jsou ale jiné věci. Především se Smoláková nevyjadřuje k obsahu svého dopisu, který měl jediný cíl pomluvit a poškodit svou „kulturní konkurenci“. Jinými slovy: považuje svůj postup za správný a jeho subjektivitu za obhajitelnou.

V dalších dopisech pak opravdu došlo i na informačně vyčerpávající „vnitřní audit“. Odpovědi na otázky mi nezbývalo než vypreparovat. Když jsem se poněkud slušněji ptal, proč zametla s programem Tomáše Glance, svého předchůdce ve funkci, dověděl jsem se toto: Na jaře 2007 mne pozval s Viktorem Kronbauerem s fotovýstavou Magický rozměr scény… Zblízka jsem zažila různé technicko-organizační lapálie Českého centra pod jeho vedením. Tak intelektuálně vyhraněného člověka, jako je TG, musely takové „přízemní“ problémy zákonitě potkávat a začaly se nebezpečně vršit (byla jsem u toho, když si na vlastní svatbu přijel bez pasu…) Při své inteligenci pochopil, že to zde není jeho parketa a našel si odborné uplatnění jinde. K otázce programu píše V. S. toto: Nač jsem navázala nejméně, bylo Tomášovo opovrhování sálem Českého centra a tendence co nejvíce pořadů přesouvat do alternativních klubů (…). V zákonitě hlučném a zakouřeném prostředí, kam chodí jistě zajímavá, ale dosti výlučná a takřka výhradně mladistvá společnost se těžko prosazuje jiný program než vystoupení hudební skupiny…

Jak vidno, generační spory nikdy neusínají: nemusím snad zdůrazňovat, že pro generaci Jana Machonina, který v Moskvě žije se svou manželkou už několik let, jsou kluby přirozeným prostředím.

Svět knihy versus
České centrum

Je nejvyšší čas pustit se do klíčového konfliktu, který odpálil munici z jiných dob. Začátkem prosince loňského roku se v Moskvě odehrál knižní veletrh Non Fiction s námi jako hlavním, čestným hostem. O přípravu prezentace se měl podělit Svět knihy, s. r. o. zastupovaný jeho ředitelkou Danou Kalinovou a České centrum – Český dům v Moskvě. Prezentace podle účastníků dopadla výtečně, spolupráce obou organizací však byla fiaskem. O svých vztazích s ředitelkou Kalinovou říká Vlasta Smoláková toto: Měla jsem naštěstí o rok dříve příležitost vidět přístup (schopnosti) pí. Kalinové k české prezentaci: cokoli, co přesáhlo její zavedený stereotyp a ohrožovalo její „monopol či autoritu“ – byl problém! (…) To jsem pí. Kalinové sdělila přímo, naživo na konci veletrhu – s tím, že pro příští rok bude „styl práce“ Světa knihy nedostačující.

Obě ředitelky se tedy pěkně zhádaly již předloni, jak asi mohla dopadnout jejich spolupráce na mimochodem bohatě dotované akci? Podle Smolákové postupovala Kalinová za jejími zády, když si loňského září při návštěvě Moskvy „najala“ pomocníka – J.Machonina: od té doby se v přípravě programu začaly dít různé „kolizní věci“. (…) „anonymní“ J.Machonin si nenašel za celou tu dobu příležitost mne kontaktovat a neprojevil ani špetku snahy vzít v potaz celý složitě sestavovaný harmonogram! Naposledy se vyznamenával, když jsme s pí.Kalinovou pro ambasádu sestavovaly seznam hostí na koktejl na vyvrcholení českého dne a on do něj „propašovával ty nejlepší moskevské výtečníky“! Prostě vnášel neskutečný a zbytečný zmatek tam, kde to vůbec nebylo zapotřebí!!!

Jestli toto není výjev jako z Bulgakovova Mistra a Markétky, tak nevím. Ale zpět do české reality, kde nepotřebný zmatek pokračuje. Ředitelka Kalinová si na chování Vlasty Smolákové stěžovala na pražském ústředí Českých center řediteli Michaelu Pospíšilovi, Vlasta Smoláková si zas postěžovala „Milému Jardovi“. Co bude dál? Nic. Vlasta Smoláková jako ředitelka v srpnu končí. Původně jsem se domníval, že právě tato skutečnost vedla její ruku při psaní mailu do pivovaru Bernard. Zrovna tak mohu věřit jejímu klidnému tónu: Nikdy jsem nechtěla být kariérní diplomat (ač mi to bylo nabídnuto), dobře vím, že je „všeho dočasu“ a soudím, že je to tak správně.

Zpětně vzato však není správné, aby se do ředitelských funkcí dostávali lidé s tak vysokým stupněm konfrontační nesnášenlivosti. Jistě, Vlasta Smoláková má i druhou tvář: obětavou, pilnou, agilní, díky níž je jí spousta lidí zavázána. Jakmile ale řízením poťouchlé náhody či winetouovské výbavy nazříte i tu druhou, ocitnete se na skluzavce do jiných dob. A ty se, zdá se, v obměnách opakují tak jako nikdy neusínající generační konflikty.