Třeskutá taškařice ve Stavovském
Chtěné, urputně dělané srandy bylo ve Stavovském divadle o premiéře Donizettiho frašky Poprask v opeře opravdu jak naseto. A lze jí přiřadit všelijaký přívlastek – podle vlastního založení a očekávání. Ale jeden přívlastek, jedna kvalita mne za celý večer nenapadla ani jednou. Spontánnost. Zato nesoudnost – ano, tohle slovíčko se mi vtíralo na mysl takřka ustavičně.
V čem byl problém? Asi v parodii jako takové. FOTO PATRIK BORECKÝ
Pokud si tvůrčí tým myslí, že operní parodii rozumí lépe než Donizetti, tak se osudově mýlí a touto inscenací poskytl svým pochybovačům zbytečně, až marnotratně názorný důkaz.
V čem byl problém? Asi v parodii jako takové. Ona dostala do vínku jakousi pýchu. Chce-li někdo dělat parodii, musí být splněny jisté předpoklady, jinak to nefunguje. Především to musí být vtipné. A řemeslně dokonalé, jinak by se to snadno mohlo obrátit proti. Publikum by také mělo dobře znát to, co je zesměšňováno. Parodisté jako by říkali: Podívejte se, jak jsou směšní, jak to neumí! To my, panečku, my to umíme. A pak může být legrace. Tedy, pokud je stejného názoru i publikum.
Podívejte se na nás, jak to neumíme! FOTO PATRIK BORECKÝ
Radim Vizváry s Enrikem Dovikem a celým tvůrčím týmem na to šli jinak. Svou hru na parodii založili na premise: Podívejte se na nás, jak to neumíme! A to nevím, jestli je zas tak ukrutná švanda. Čekali byste, že vám nakonec ukážou, jak jsou nad věcí. Asi jako dětičky ve Špindlu, když první jarní den čekají, až to ten nemotora Krakonoš, co se mu pořád jen rozjíždějí lyže a vyrábí jeden bagr za druhým, konečně rozbalí a vystřihne parádní kristiánku. To je pak aplaus! Publikum ve Stavovském, pravda, vybuchovalo co chvíli smíchy. Ale ty salvy, přicházející z jistých okrsků divadla jako na povel, nikoho ošálit nemohly. Na celém ukrutně veselém večeru mi přišlo nejsmutnější právě to, jak se ty ohraničené ostrůvky sitkomových rozesmávačů snažily přesvědčit zbytek sucharského publika, že je to děsná hlína. Ta stejná lopotnost na obou stranách rampy. A stejné lhaní si do kapsy.
Z umělecké fronty ND zaznělo tentokrát sebeuspokojení s až nezvyklou agresivitou a autoritativností předem připravenou zesměšňovat jakýkoli jiný názor. Jakýmikoli prostředky – nejsou-li po ruce argumenty, tak i osobními invektivami. Zdá se, že rozhádanost dnešní doby už zasáhla i české divadlo a prudce rozvířila jeho stojaté vody. Po nich pluje teď vášněmi zmítaná lodice s rozhádanými divadelníky a kritiky na palubě. Není to hezký pohled, ale nemá smysl před ním přivírat oči. Proto mu zde, v kritické glose o Poprasku v opeře, věnuji trochu místa. Tím spíše, že psát o detailech této nepodařené inscenace se mi tentokrát moc nechce.
Té kristiánky jsem se za celý večer nedočkal… FOTO PATRIK BORECKÝ
Jak dokazovat vtipnost, či nevtipnost nějakého gagu? Slova až příliš často chybí. To se musí vidět, a pak se někdy smějete, a někdy ne a ne. A přitom oba ti tlustí páni uklouzli po stejné banánové slupce. Jednou se můžete potrhat smíchy a podruhé jen vzdechnete a oči upřete raději ke stropu. Záhada. Jisté je jen to, že toho večera jedni hlasitě bučeli, zatímco lóže se okázale bavily a kritikové koukali do stropu. A co hůř, dovolili si o tom pak psát ve svých recenzích.
Nemám s lascivností, pokleslostí a vulgaritou tohoto Poprasku sebemenší problém. Operace s olbřímím pyjem ani – abych zůstal genderově korektní – s jinými druhy přirození mi nezpůsobují žádnou újmu. Vylepšené poprsí primadony s metalicky vystuženenými hroty nemodifikuje můj puls ani nahoru ani dolů, vydržím i případný striptýz, aniž jsem vážněji rozhozen celkově toaletně-fekálním laděním prezentovaného humoru. Odešel bych z divadla snad jedině kdyby mi nějaký tenor prděl přímo do tváře. Snesu tedy jako kritik téměř vše a také tady jsem poctivě vydržel až do konce. Všechno tohle do frašky s její hrubozrnnější komikou historicky patří a já jsem dalek se nad to vyvyšovat. Mám jen jeden problém: Když to nebude vtipné, nebudu se smát. A to ani tehdy, když se mé okolí bude návodně válet smíchy.
Té kristiánky jsem se za celý večer nedočkal. Zato jsem slyšel falešný smích, falešný potlesk falešně zpívajícím pěvcům a všem těm, co nezvládnou přeskočit kozu, aniž by si hnuli plotýnkou. A viděl jsem, jak operní soubor prvé scény v republice dělá parodii. Ne na operní žánr, ne na Donizettiho, ale sám na sebe.
Národní divadlo, Praha – Gaetano Donizetti: Poprask v opeře. Autor libreta: Domenico Gilardoni, dirigent: Enrico Dovico, režie: Radim Vizváry, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Petra Vlachynská, světelný design: Karel Šimek, sbormistr: Martin Buchta, pohybová spolupráce: Miřenka Čechová. Sbor a Orchestr Národního divadla. Premiéry 9. & 10. února 2017 ve Stavovském divadle v Praze.
///
Více o této inscenaci a reakcích na ni na i-DN:
Kritické teze Josefa Hermana: Poprask v opeře Gaetana Donizettiho
Poprask v opeře – otevřené dopisy
Komentáře k článku: Třeskutá taškařice ve Stavovském
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Operní divák
Milý pane Žáčku,
je vidět, že patříte k těm, kdo by chtěli mít z operních domů muzeum, které si nesmí dělat legraci ze současné popkultury, a to ani v díle, kde se tak dělo již v době jeho vzniku. Ale vlastně Vás chápu, nejspíš žijete, stejně jako ostatní fosilní ‚hudební publicisté‘, odtržen od reality dnešní doby, takže nechápete, o čem se na scéně hraje.
14.02.2017 (10.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Jitka Tůmová
Ivane,
na Tvém hodnocení je znát, že tento druh opery prostě není pro Tebe, tak ostatním nekaž dojem. Už za mlada jsi byl … a to Ti bohužel zůstalo.
14.02.2017 (11.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Prosím,
nadávky se na tomto webu tisknout nebudou. Proto jsem ono slovo smazal, a příště smažu celý příspěvek.
19.02.2017 (23.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Robert Mikulka
Pane Žáčku,
oceňuji vaše sebemrskačství, které potvrzujete ve větě … „Snesu tedy jako kritik téměř vše a také tady jsem poctivě vydržel až do konce.“ …… Každý normální člověk, kterému by se to nelíbilo a z vaší kritiky vyznívá, že jste byl zhnusen, by se zvedl a odešel pryč, klidně v půlce představení. Jenže to byste pak nemohl ukojit své potřeby a napsat recenzi, že.
14.02.2017 (11.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Šimerda
Vážený a milý Ivane,
výborně napsané, děkuji a gratuluji.
Srdečně
Tomáš
17.02.2017 (22.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Ondra Č.
Pane Žáčku,
vtipně a trefně napsáno. Z urážek některých zdejších ,komentátorů“ – že by ta klaka z ND, o které píšete?- si, prosím, nic nedělejte.
19.02.2017 (17.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Marek Svobodník
Dobrý den,
je smutné, že Divadelní noviny jsou schopné publikovat recenze,které se podobají spíše „blogísku“ operního nadšence.
20.02.2017 (10.19), , Trvalý odkaz komentáře,