Tři opery, jak mají být
Tři operní inscenace ze samého závěru loňské sezony počítám, spolu s Parsifalem samozřejmě,
k tomu nejlepšímu, co jsem tu v posledních letech viděl a slyšel. Tři různí autoři, tři různá témata,
tři různé poetiky, a přece to nejpodstatnější mají společné: jinak než právě a jen formou operní inscenace nelze dospět ke srovnatelnému zážitku, k apelativnímu vyprávění podivných příběhů. Opera je tu sama sobě práva tak, jak zřejmě byla za Verdiho Trubadúrú a Traviat, atraktivní, přitažlivá.
Mordýřská story
Jiří Nekvasil s Robertem Jindrou navázali v ostravské opeře na Luďka Golata po svém, tak trochu polemicky, ale přitom nedělají nic jiného, než dělal on, byť samozřejmě po svém: odmítají bavit diváky opakováním tradičně hraného tradičního repertoáru a hledají a divákům nabízejí jiné estetické hodnoty. Měli na co navázat, ale za sezonu už mohou vykázat značnou přidanou hodnotu.
Jacek Strauch v titulní roli opery Cardillac FOTO MARTIN POPELÁŘ
Sezonu postavili možná až příliš razantně, ale operou Paula Hindemitha Cardillac myslím na přízni diváků neprodělají. Titul u nás prakticky neznámý, uvedla ho, jak jinak, pražská německá opera v roce 1927 zhruba pět měsíců po drážďanské světové premiéře, a to už bylo celkově počtvrté. Nádherná partitura z tradice německého operního dramatismu a symfonismu, přitom jiskřící invencí i kompozičními finesami z okruhu hudební moderny. Námět opět z povídek E.T.A. Hoffmanna, dovedený do mystického kriminálního příběhu: zlatník Cardillac se nemůže odloučit od svých výtvorů, proto zavraždí a oloupí o ně každého, komu je předtím prodal. Prostředí temným událostem tvoří sborové partie, v nichž se blýskl ostravský sbor nejen výrazem a přesností interpretace partů obtížných a nezvyklých, ale také pohybově. Hlavní silou spolu se sborem je tu orchestr plný expresionistických přeryvů a nástrojových výkřiků ze základního rytmického proudu, který v nastudování dirigenta Roberta Jindry náležitě pulzuje a nedá posluchačům vydechnout. Mimo jiné jsem zase jednou slyšel skutečné fortissimo!
Jiří Nekvasil dění opery neilustroval, vyšel ze zalidnění prostoru sborem, vždyť kde jinde vraždit než v tlačenici! Nezřekl se však ani atraktivních vizuálních prostředků, zrcadel, efektních historizujících kostýmů, a hlavně pulzace barevných světel, která korespondovala se zmíněnou pulzací akustickou – výsledkem je pocit, že se události řítí dopředu rychle a nezadržitelně. Poutavá podívaná i poslyšená, v níž se ovšem nijak neztrácí příběh, je mu takříkajíc dobře rozumět. Jenže nevyprávět ho adekvátními operními prostředky (podobně jako učinil Hoffmann prostředky literárními), zredukovat ho jen na události samotné, zůstal by kuriozitou. V této podobě má sílu až neuvěřitelnou.
Výtečně obsazené sólové party jsou nezbytností, nad všemi ovšem ční famózní, postavou, herectvím a hlasovými prostředky pevný, jakoby široce rozkročený Jacek Strauch v titulní a zdaleka nejobsáhlejší roli. Ostatní role spíše přihrávají, ale žádná není technicky jednoduchá a na každé tu záleží, obsazené zčásti ze souboru a jeho stálého okruhu (Luciano Mastro, Eva Dřízgová-Jirušová, Zuzana Šveda), zčásti přesně volenými hosty (WeiLong Tao, David Szendiuch, Jan Šťáva).
Evropská inscenace. Začátkem této sezony se představí v pražském Stavovském divadle.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Paul Hindemith: Cardillac. Hudební nastudování Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Zuzana Krejzková, pohybová spolupráce Števo Capko, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Premiéra v Divadle A. Dvořáka 23. 6. 2011.
Normálně nenormální
Také příběh o „příšerných dětech” získává na působivosti vyprávěním prostředky minimalistické hudby Philipa Glasse. Opakování drobných motivků připomíná tečkování impresionistických obrazů a také z hlediska ryze hudební kompozice minimalisté provokují slušné autory neméně než kdysi impresionisté. Jen na rozdíl od impresionistů minimalisté nejpůsobivěji vyprávějí příběhy chmurné a vychýlené, drobné hudební plošky pronikají do podprahového vnímání a zanášejí do duší posluchačů nejistotu příhodnou pro vystižení psychologických abnormalit všeho druhu. Mimochodem: potvrzuje to dávné podezření, že z ryze dramatického hlediska jsou nejpůsobivější hudebně jaksi pokleslé partitury, ať už založené na sladkobolné kantiléně, na glisandech, clustrech, tremolech a dalších kompozičních podpásovkách. V případě opery Les enfans terribles (Příšerné děti) Glass dokonce vystačil s „orchestrem” tří klavírů, tedy řečeno opět příměrem z výtvarného umění, místo barevné olejomalby použil černobílou grafiku. Nic jen hudebního v tomto případě nerozptyluje vyprávění příběhu, a pokud je třeba inscenaci pozastavit výtvarným obrazem, zároveň prostorem k zamyšlení, mají tu možnost inscenátoři.
Jiří Hájek (Paul) a Alžběta Poláčková (Lise) FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Režisérka Alice Nellis tak učinila několikrát jen ryze světelnými prostředky, lehounkou projekcí na zdi studeného sálu či jednoduchými výtvarnými akcemi: k nejpůsobivějším momentům jistě patřily útržky, které se snášely ze stropního otvoru, zastavení v čase i podnět k symbolickému a zase trochu podprahovému domýšlení střípků příběhu, z nichž se skládá vyprávění psychicky abnormálně citlivých a zranitelných lidí. A potom – ty momenty jsou prostě krásné!!
Tři postavy, které se vzájemně zraňují i potřebují, milují i nenávidí, a od počátku z Glassovy přísné hudby víme, že tomu nemůže být jinak, že z tohoto hlediska nejde o příběh ve smyslu pohybu odněkud někam, ale jen o neustálé opakování téhož, o bludný kruh, z něhož není rozumné, natož „šťastné” východisko. Ostatně není konfliktnější sestava než tři lidé, každý proti každému, nejčastěji však dva na jednoho – už tím Glassova opera přesně směřuje ke kýženému účinku. Také sled událostí nemá jiný smysl než ukázat zoufalé hledání identity. Opera nabízí, a Glass to dokonale využil, hudebně naprosto přirozený prostředek ke znejistění identity postavy, a sice kontratenorovou polohu, tady použitou pro mužskou a ženskou dvojroli Dargelose a Agathy.
Alice Nellis pro výjimečně gestickou hudbu správně hledala a našla adekvátní prostor v bohnické Psychiatrické léčebně. Jen dojet tam a vstoupit do těch prostor je zvláštním zážitkem. Hudebníky, dirigenta a další, včetně sebe, prezentovala Nellis jako možné chovance ústavu a zpočátku hodně věrohodně – vlastní opera začíná znenáhla a ve stejné výjimečně věrohodné rovině jednají všichni tři aktéři: Alžběta Poláčková (Lise), Jan Mikušek (Dargelos – Agathe) a Ljubomir Popović (Gérard). Bravo!! Nezpívají party, mimochodem hudebně krajně obtížné technicky i na pamět a souhru, ale výjimečným hudebním způsobem replikují, sdělují, dohadují se, vysmívají, nejčastěji zoufají. Adekvátně tomu jednají. Ideál jednoho možného typu operního pěvectví – herectví! Sladit dýchání zpěvu a hraní badmintonu je na hraně hudebně artistického výkonu.
Alice Nellis se ukázala vnímavou a citlivou režisérkou hudební skladby, kterou vedla s až reportážní věrohodností, z níž v logice hudební dynamiky vybočovala zmíněnými symbolickými spočinutími. Petr Kofroň stál u dalšího stylově a dramaticky přesného nastudování minimalistické partitury, klavíristé hráli brilantně. Operní zázrak a zážitek, při kterém i cynický kritik propotí sako. Jediná škoda, že se hrálo jen několikrát, i když i to k výjimečnosti projektu asi patří.
Národní divadlo Praha, Pražské quadriennale – Philip Glass: Les enfans terribles (Příšerné děti). Hudební nastudování a dirigent Petr Kofroň, režie Alice Nellis, scéna a light design Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, choreografie Klára Lidová, dramaturgie Beno Blachut. Česká premiéra v Psychiatrické léčebně v Bohnicích 17. 6. 2011.
Operou k radosti
Andrea Priechodska (Dafne), Jana Wallingerová (Venera),Stefan Kunath (Amore), Marek Kubát (hráč na theorbu) FOTO JANA HALLOVÁ
Když už tak hauzíruji s příměry, v této trojici inscenací bychom La Dafne z brněnské Reduty mohli brát jako satyrskou dohru. Jestliže v předchozích případech se svět jevil drsně a úchylně, nová kompozice Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara přetéká pohodou. Opakovaně autoři parafrázují a nově přepisují díla z úsvitu operních dějin, tentokrát si dokonce troufli na posvátný kus z roku 1598, považovaný za vůbec první operu v dějinách, z níž se však dochovalo jen libreto Ottavia Rinucciniho, kdežto z hudby Jacopa Periho jen fragmenty (autoři využili především Periho závěrečný sbor). Myslím, že přísní muzikologové je za to nepochválí, většinou považují první opery za cosi nadmíru vážného a důstojného, kdežto Hanzlík se Zouharem je oživují s hravostí a humorem. Směšují volný přístup k těmto dílům s prvky historizujícími. Tak z jejich skladeb, i z Dafne, často zaznívá i minimalistická technika, kterou však využívají k pasážím radostným až na hranici odrhovačky či pop music. Dílo přitom uvedli v nedivadelním prostoru, jak se tehdy jen s několika doprovodnými nástroji tyto „opery” provozovaly – Hanzlík se Zouharem vystačili s theorbou, violoncellem, varhanním pozitivem, a kupodivu bubnem. Kolem trojice hudebníků rozehrál Rocc stylizovanou hru na mythologický příběh, každá postava má svůj notový pult jako jakési stanoviště, z něhož vychází velmi stylizovaně zahrát konkrétní akci. Z principu poněkud vybočuje připsaná postava Satiro, v provedení Sergeje Sanži spíš pouliční šašek, funkcí pak vypravěč, aby se ve zkráceném znění libreta neztratil příběh. Jenže o ten vskutku nejde, je to milá humorná podívaná s typově i pěvecky přesně obsazenými rolemi: nejvíc prostoru dostali Jana Priechodská (Dafne), Jana Wallingerová, Stefan Kunath (Amor, Ovidio) a Petr Levíček (Apollo). Zaslechl jsem, že je to jen taková zbytečná hříčka, ale podle mne není zbytečné nic, co oživí a zpříjemní náš život vezdejší.
Národní divadlo Brno – Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar: La Dafné. Libreto Rocc a oba skladatelé podle Ottavia Rinucciniho. Hudební nastudování a dirigent Ondrej Olos, režie a výprava Rocc (kostýmy s Vendulou Johnovou), pohybová spolupráce Štefan Capko. Světová premiéra v Mozartově sále v Redutě Brno 25. 6. 2011.
Komentáře k článku: Tři opery, jak mají být
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
