Operní film o filmu
Operou-filmem Tři přání aneb Vrtkavosti života završil Bohuslav Martinů v roce 1929 poetistické či jazzové období své tvorby. Přesahovalo sice do poloviny třicátých let, ale opera o natáčení a projekci dadaistického filmu, v němž víla splní maloměšťáckým manželům tři přání, z nichž ovšem těží hlavně vychytralá panička, se formálně i hudebně nejvíc vzdálila obvyklému opernímu rozvrhu. Raná jevištní díla Martinů nejdůkladněji prozkoumal režisér Jiří Nekvasil televizními i jevištními inscenacemi, které řadím k tomu nejlepšímu, co po roce 1989 vzniklo.
Víla Nulle (Jana Hrochová) začíná čarovat u manželů Niny (Petra Perla Nôtová) a Arthura (Jiří Hájek) FOTO MARTIN POPELÁŘ
K opeře Tři přání se však Nekvasil spolu se scénografem Danielem Dvořákem dostali jen v Rostocku (2007), nyní tedy v Ostravě. Nejde o repliku rostockého uvedení, z něhož režisér s výtvarníkem použili jen některé prvky (obří dámský střevíček, například). V Národním divadle moravskoslezském využili projekci živě snímaných scén a poté promítli výsledný film, pro jehož premiéru napsal Martinů dlouhou ryze orchestrální pasáž. Pozdější manželce Charlottě Quennehenové v jednom dopise sdělil: Udělám to celé, jako by to byl film. Asi proto sestavil partituru ze stylově diametrálně odlišných pasáží, vlastně svým způsobem filmových sekvencí či záběrů: od symfonické hudby, přes hravý operní jazyk až po jazzové tance dvacátých let a písně Černošky Dinah (postava přesně pro tmavší podmanivý hlas a pěknou postavu Barbory Martínkové-Poláškové). To vše v podání většinou hutného symfonického orchestru. V Ostravě dílo uvedli „pietně“, nezasahovali nejen do notového zápisu, ale i režisér se držel podrobných scénických požadavků skladatele, což v daném případě bylo rozhodně dobře.
V hudebním provedení však pietní přístup k partituře tak nezpochybnitelný není. Skladatel svou operu nikdy neslyšel, hrála se poprvé až v roce 1971 v Brně (dirigent Václav Nosek, režie Evald Schorm) a můžeme se jen dohadovat, jestli by jako praktik přikročil ke zvukovým retuším partitury. Občas se pěvci jen těžko probíjeli přes hřmotný zvuk a je otázkou, jestli ho dirigent Jakub Klecker mohl ztišit. A jestli mohl jemněji odlišit různé hudební styly – provedení by to podle mého prospělo. Nejlépe Kleckerovi vyšly ryze orchestrální pasáže, právě onen podkres k projekci filmu. A pak mi tempa i dynamika přišly poněkud strojově striktní. Nicméně nastudování obtížné a pro hráče neobvyklé partitury bylo pečlivé.
Ostravské nastudování je u nás teprve třetí (podruhé operu uvedli v Národním divadle dirigent Jan Štych a režisér Zdeněk Kaloč v roce 1990), ale první úplné, bez škrtů. Na hudební fresce o třech dějstvích s prologem a epilogem Martinů nešetřil dramatickým časem a nelze se divit krácení, ostravské „doslovné“ nastudování však dalo vyniknout právě originální formě opery. Choreograficky i herecky rozhýbané a rozehrané scény neztratily jistou operní demonstrativnost, načichly naivismem prvních filmů a evokovaly vizualitu dvacátých let (tehdejší móda byla opravdu chic!) v základní poetice dadaistické jevištní hříčky. Hodně jsem ocenil scénografické provedení lesa, manželské scény i podobu Víly jako wagnerovské vědmy (s patřičným patosem ji pěkně ztvárnila Lenka Čermáková).
Martinů nešetřil ani personálem sólistů, napočítáme skoro dvacítku rolí a roliček zpívaných i mluvených, včetně Jazzového vokálního kvarteta (skvěle sezpívaní Lukáš Červenka, Jaroslav Kotyk, Ondřej Sikora a Jan Zieleznik). Manželský pár Arthura a Niny provedli s decentní komediální nadsázkou Jiří Hájek a Petra Perla Nôtová. Role Argentinského zpěváka sedla muzikálovému zpěváku Tomáši Savkovi. Leč výjimečně není namístě hodnotit jednotlivé pěvecké výkony, opera je navýsost kolektivní, s důležitým vkladem v Ostravě dobře připraveného sboru. Jen nad nepřesnou intonací Marianny Pillárové (Eblouie Barbichette / Žebračka) nelze přivřít oči.
V Praze bude inscenace k vidění 15. prosince v Národním divadle.
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Bohuslav Martinů: Tři přání aneb Vrtkavosti života. Libreto Georges Ribemont-Dessaignes, český překlad Václav Renč. Hudební nastudování a dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, videoprojekce Marika Haklová-Bumbálková, Otakar Mlčoch, Tomáš Picka a Zuzana Studená, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Premiéra 15. října 2015. (Psáno z druhé premiéry 17. října 2015.)
Komentáře k článku: Operní film o filmu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
