Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
…Tři tečky… (No. 4)
Třicátý ročník festivalu …příští vlna/next wave… kromě mnoha dalšího také přivádí na scénu umělce, kteří se už v dávnější či bližší minulosti v programu objevili a jubilejní ročník je pro ně příležitost k bilanci, revizi, připomenutí. Vedle pozoruhodného pokračování covidové kafkovské akce performerky ka3ka3 Čas na úklid, o níž jsme psali včera, to byl tvůrce festivalových poct Petr Nikl, performerka Káča Olivová a na závěr večera Alex Švamberk, který pamatuje úplné začátky festivalu. A mezi nimi jedno znepokojující dokumentární divadlo Barbory Herz.
Velký úklid. Foto Kamil Košun
Pro mě začal program částečně improvizovaným představením Petra Nikla Velký úklid. V jeho úvodu performer na improvizovanou souhru muzikantů Michaela Delii (mbira) a Anny Romanovské (housle, koto) oblékl oděv, který nápadně připomínal noční košili s noční čepicí. Rozsvítil elektrické svíčky, rozkýval malé Buddhy a rozškádlil jednoho přítomného psa, jehož trpělivost nevstoupit do scény a nezačít trhat všechno, co ho evidentně dráždilo, byla uznáníhodná. Proto taky onen titulek tohoto příspěvku, který vymyslel můj kolega Otto Linhart, za což mu tímto děkuji a stavím mu zde nezbořitelný pomník. Po této úvodní části Nikl oprášil své oblíbené elektrické broučky, zaprášil foyer divadla Komedie dětskou krupičkou a nechal broučky, ať dělají, co umí. Tedy pohybovat se po nepředvídatelných drahách a kreslit do krupičky pozoruhodné obrazce. Je to patrně jen Petr Nikl, kdo dovede nalézat lyrické okouzlení a estetickou podmanivost v něčem tak nechtěném, jako je binec. Jeho oči pak otvírají oči těm, kteří chtějí, a věci rozházené po zemi jsou najednou malinkými obydlími, objekty v krajině, nebo dokonce bytostmi. Jejich náhodná konfigurace a pohyb zas tak vzdálené od rozmístění a pohybu lidí nejsou. Jen Petr Nikl do toho malého velkého světa vstupuje jako demiurg a tu kočíruje, tu opravuje. Otázka, kdo kočíruje a opravuje nás, je pořád nedostatečně zodpovězena, kdyby to byl ale básník obrazu jako Petr Nikl, vůbec by mi to nevadilo.
Body Euphoria. Foto Kamil Košun
Do jisté míry je básnířkou obrazu taky Káča Olivová. Nepřehlédnutelná performerka proslulá naprostou absencí studu a v posledních letech nadšená stoupenkyně třpytek vstoupila do kavárny Komedie tak, jak jsme u ní zvyklí. Zcela nahá a s pletenou kuklou připomínající maskování členek Pussy Riot. Svou Body Euphoria nastoupila hned u prvního stolu s dámským osazenstvem výzvou k ostatním stolovníkům, zda má někdo u sebe tampony. Jedna z přísedících dam je sháněla a performerka se nabídla, že pomůže. Posléze nechala nahlédnout do knihy filozofa a umělce Timothyho Mortona Ekobytí, z níž v průběhu akce některým šťastlivcům četla úryvky a na závěr u její četby skončila sama. Mezitím ještě pokryla část kavárny vystřelovacími konfetami a v náznaku tygra v kleci se prošla po zídce před okny kavárny. Celou dobu jsem hledal souvislost mezi Pussy Riot, klimatickou krizí diskutovanou Mortnem v řečené knize a problematikou ženskosti a sexuality deklamované v programu festivalu. Na nic jsem sice nepřišel, na druhou stranu, koho někdy napadlo udělat něco vybočujícího z konvencí a zároveň u toho dělat něco konvenčního – např. číst si o klimatické krizi úplně nahý v kavárně –, dostal vcelku nezapomenutelný tip, jak na to.
Tanec dervišů. Foto Kamil Košun
Pak už se ale trpělivý pes ve mně musel přesunout na jediné „konvenčnější“ divadlo toho dne – dokumentární monodrama Tanec dervišů režisérky Barbory Herz, uváděné pod hlavičkou Divadla na cucky. Jde vlastně o dva paralelní příběhy, které nemají příliš mnoho tečen, oba jsou však natolik naléhavé, že si jistě divadelní podobu zaslouží. Jejich spojení je nicméně problematické hned z několika důvodů. Stěžejní je tu příběh Dušana Dvořáka, uznávaného adiktologa, odsouzeného na šest let za pěstování léčebného konopí. V jeho případě se ukazuje, že hon na čarodějnice v podobě „ďábelské“ rostliny, která už dostala do vězení skupinku zvrhlých důchodců, kteří si mastí z konopí léčili kožní problémy, či krajně nebezpečného delikventa (mladého otce od rodiny, který si konopím naopak pomáhal od rakoviny), nejen jak je labilní česká justice, která posílá do vězení na stejnou dobu člověka pomáhajícího lidem a vrahy dětí. Ale především jak se neproměnilo české vězeňství od předrevolučních časů. Když úchvatná Veronika Lazorčáková, která jednoznačně svým výkonem aspiruje na nějakou personální divadelní cenu, deklamuje Dušanovy dopisy, těžko uvěřit, že popisuje vězení 21. století. Mně se vybavovaly žaláře z předrevolučních dob, jak je znám z literatury. Problém je, že paralelně představovaný příběh mladé ženy Evy, která se narodila do „blbé“ rodiny a nemá tak podle úřednice sociálky očekávat kdovíjaký život, jednak nemá takovou energii a spád (nutno říct, že sarkasmus Dušana Dvořáka by stál i za knižní vydání), jednak je poněkud krkolomně vyprávěný; není například úplně jasné, jaký vlastně vztah má Eva ke své matce, když jí v jednu chvíli odmítne pomoct po jejím pokusu o sebevraždu, později jí ale vyznává nezlomnou lásku. Ale možná mi jen něco uteklo. Ostatně to je další problém inscenace – ze začátku má ohromný spád, energii, vyslovuje se odvážná kritika systému, popisují se dechberoucí příběhy. Poslední nekonečné minuty bezmála hodinu a třičtvrtě dlouhého představení se ovšem nesou v tak pomalém tempu a v tak meditativní atmosféře, že měl našinec po celém dni v divadle co dělat, aby mu něco neuniklo. Přesto je potřeba zdůraznit, že Barbora Herz našla přitažlivou podobu divadelního dokumentu a sázka na Veroniku Lazorčákovou si rozhodně zaslouží uznání.
Ava’n’garde (News) Paperaman 2nd edition. Foto Kamil Košun
Bohužel představení skončilo do už rozběhnuté závěrečné performance Alexe Švamberka a jeho Ava’n’garde (News) Paperaman 2nd edition, takže mi přeci jen něco uniklo – začátek této rekonstrukce projektu představeného už zkraje devadesátých let a v trochu jiném obsazení, posléze koncem devadesátých let ve verzi ovlivněné japonským tanečním divadlem butó. Současný Paperman-Švamberk je tedy zahalen výstřižky z novin, tančí a pohybuje se v hromadě zmuchlaných novin na zemi, do níž navíc Káča Bilejová další přihazuje za přednesu fragmentů z jejich obsahu (k dispozici má úctyhodnou hromádku Divadelních novin). Důležitým Švamberkovým spoluhráčem je také hudba, kterou v improvizaci obstarává baskytarista Vladimír Šťástka, kytarista Miroslav Posejpal a klávesák Michal Kořán.
Přiznám se, že žádnou z třicet let starých verzí jsem neviděl, přesto si dovolím tvrdit, že její přenesení do současnosti byl mistrovský tah. Papírovým novinám sice pomalu odzvání umíráček, v symbolické rovině ale nesou stále stejně silný výklad – jsou spojeny se zprávami, informacemi. A ty jak známo v době fake news, dezinformací, informačního fast foodu, případně sludge contentu nezažívají zrovna hvězdné časy. Lidé na jedné straně věří buď všemu, nebo ničemu. Případně nejsou ochotni věnovat svou pozornost nějaké zprávě více než na zlomek vteřiny, protože za rohem je další, určitě bombastičtější zpráva a za ní hned další a pak další a nakonec se člověk nutně musí buď utopit, nebo otupit. Švamberk svou akcí přesycenost zprávami všeho druhu ilustruje estetikou tance a pohybu, která je vlastně ve spojení s textovým obsahem překvapivá, o to však působivější. Stejně jako okamžik, kdy Káča Bilejová „narazí“ v novinách na zcela čistý list a začne do něj tisknout svou tvář jako jakousi postmoderní vera icon. Kdo vlastně jsme my, lidé v době informačního kompostu? Jaká je v něm naše identita? To nejsou jen řečnické otázky, fakt by mě to zajímalo. Nelze (News)Papermanovi upřít, že dokáže otázky podněcovat. A nažraný trpělivý pes ve mně mohl konečně začít trávit.
Texty vycházejí současně na webu festivalu: Tsunami
///
Více o festivalu …příští vlna/next wave… 2023 na i-DN:
…
Komentáře k článku: …Tři tečky… (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
