Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
…Tři tečky… (No. 5)
Nedělní setkání příznivců festivalu …příští vlna/next wave… se odehrálo ve svérázném retro duchu. Dobře bylo pro tuto příležitost zvoleno i místo. Kavárna Řehoř Samsa v pasáži domu U Nováků je miniaturní občerstvovna, kde lze posedět, dát si něco dobrého (například „kávu Řehoře Samsy“), zalistovat v knížce a dokonce si ji rovnou koupit, případně se zúčastnit nějaké menší kulturní akce. Výhodou takového místa je intimita, připomínající atmosféru bytového divadla.
Herečka a zpěvačka Hana Frejková během své sólové produkce Dement Lemach. Foto Kamil Košun
Když přijde třicet lidí, je přeplněno a umělec má dobrý pocit, že naplnil své poslání měrou vrchovatou. Kromě toho je tenhle ostrůvek v pasáži rozsáhlého komplexu chodeb nedaleko Lucerny spojený s rodinou Havlových, ale také s mistry Osvobozeného divadla V+W. A Řehoř Samsa zase s Franzem Kafkou, jehož knihy lze v café baru s knihkupectvím také prolistovat. Nemluvě o tom, že v labyrintu chodeb, z nichž se po desáté hodině večerní téměř nemáte šanci dostat (návštěvníci divadel ABC a Rokoko dobře vědí), si Kafku bezpochyby připomenete. Toto exposé není náhodné, je jakýmsi odrazovým můstkem pro zprávu o tom, co zde v neděli bylo k vidění.
Na festival se s one woman show (či monodramatem, chcete-li) Jakoba Gordina Dement Lemach vrátila herečka a zpěvačka Hana Frejková, nositelka Pocty Osobnost roku 2021. Oprášila představení, které v rámci Nextky hrála v roce 2015. Frejková ve scénické črtě ztvárnila hned šest postav svérázného hororového příběhu (tak na mě alespoň působil). Proměňuje se z konferenciérky a vypravěčky v chlípného starce Samuela, jeho mladou nevěstu, vypočítavou prostopášnici Selder, jejího bodrého milence Vladimíra, ve dva Samueovy (Schmuelovy) potomky Liesel a Lemacha a také v kuchařku Schiffre. Pojetí Frejkové naturalistický styl Gordinova příběhu (pro který je pokládán za jednoho ze zakladatelů moderního židovského divadla a obdivován Franzem Kafkou, který o něm píše ve svých Denících) posunuje do výrazné expresivní, až absurdně groteskní roviny. Do kontrastu se tu dostává běžné, až banální švitoření jednotlivých členů Samuelovy domácnosti, a postupně narůstající napětí mezi jednotlivými členy, které završí hrůzným činem hodným černé kroniky Lemach, jehož nenazvou jinak nežli Dement Lemach. Atmosférickou hudbu s židovskými motivy tentokrát přidal hráč na akordeon Slávek Brabec. Snad neuškodí pár informací o předloze samotné.
Fotograf Bohdan Holomíček a ředitelka festivalu …přístí vlna/next wave… Lenka Dombrovská. Foto Kamil Košun
Jacob Gordin (1853-1909) se narodil v Mirgorodě na Ukrajině, od 17 let už aktivně psal pro noviny a organizoval proticarskou skupinu. Aby se vyhnul zatčení, v roce 1891 utekl do USA. A právě tady se rozvinula jeho dramatická dráha. Prvním dílem byla Siberia, následoval Židovský Král Lear. Díky těmto naturalisticky pojatým hrám se zařadil mezi nejpokrokovější a nejhranější autory, kteří vytvořili základ novodobého židovského divadla. V Americe se spojil s divadelním klanem Adlerových, a 4. listopadu 1893 byla ve Windsor Theatre s úspěchem uvedena jeho hra Der vilder mentsh (The Wild Man), v překladu Divý muž. V premiéře účinkovalo devět herců.
Verze, kterou vytvořila Hana Frejková společně s režisérkou Olgou Vlčkovou pod titulem Dement Lemach, už má za sebou také docela dlouhou historii. Český překlad Michala Kotrouše vznikl v roce 2011 pro Německou přílohu časopisu Babylon, která se věnovala fenoménu předválečné pražské německé literatury z pohledu divadla. V rámci večírku, uspořádaného při této příležitosti, bylo uskutečněno inscenované čtení hry v interpretaci Frejkové. Od předchozí realizace aktovky v Praze, jíž byl přítomen Franz Kafka, tehdy uplynulo sto let.
Kavárna Řehoř Samsa byla v neděli zasvěcena komorním produkcím festivalu. Na snímku k divákům hovoří fotograf Bohdan Holomíček. Foto Kamil Košun
Zařazení tohoto scénického čtení jubilejnímu ročníku festivalu bezpochyby slušelo, stejně jako následující program v kavárně Řehoř Samsa. Hostem byl totiž fotograf Bohdan Holomíček, který nabídl Promítání divadelních i jiných fotografií. Připomeňme, že už v roce 2012 se stal Živoucím pokladem festivalu, a bezpochyby je živoucím pokladem české divadelní fotografie už od 70. let minulého století, o čemž se diváci měli možnost přesvědčit na vlastní oči (i uši). Holomíček je totiž znám speciální prezentací svých fotografií, tzv. fotostrobickým promítáním. Právě o tom mluvil ve svém laudatiu na Nextce v roce 2012 režisér Andrej Krob, který mj. sdělil: Při svých fotostrobických promítáních nepodrobuje své fotky přísnému výběru a neukazuje nám jen po všech stránkách dokonalé fotky, jako to mnozí jeho kolegové dělají. Jde mu především o to, prostřednictvím fotografií převyprávět divákům ve zkrácené podobě příběh, u kterého byl a který se svým fotoaparátem v dané chvíli fotografoval.
Slova ovšem nestačí, to se prostě musí vidět. A tak jsme o nedělním večeru měli možnost vidět možná tisíce Holomíčkových fotografií, které – promítány v rychlém sledu na plátno – působí tak trochu jako animovaný fotofilm. Nahlédli jsme do zásobárny vzpomínek a mohli se pokusit identifikovat v rychle se střídajících skupinových fotografiích jednotlivé divadelníky. Mnozí z nich už odešli do divadelního nebe, ale na Holomíčkových fotografiích stále žijí. Tuto úvodní sekvenci doprovázely výkřiky pamětníků, kteří rozeznávali mladistvé portréty některých slavných a snažili se identifikovat, ve kterém divadle se to či ono fotilo.
Historicky nejzásadnější byla patrně fotokniha 1975-2015 Žebrácká opera, dopodrobna mapující realizaci inscenací Havlovy verze Žebrácké opery, jejíž premiéra se odehrála 1. listopadu 1975 v hospodě v Horních Počernicích. Tato událost se stala jedním ze symbolů protestu proti normalizaci a díky Holomíčkovým fotografiím jsme měli možnost aspoň trochu nasát atmosféru té doby. K výročí dnes již legendárního představení vznikly další Krobovy inscenace v letech 1995 a 2005, o nichž fotokniha rovněž podává svědectví. V další byl ve zkratce představen dlouholetý Holomíčkův přítel Andrej Krob a o dávnější historii podala svědectví ještě kolekce z padesátých narozenin Libora Fáry, na kterých se zrodila myšlenka na vznik hry Sbohem Sokrate Josefa Topola. Z novější divadelní historie je patrné, že kromě postav disentu zajímá fotografa především tvorba režiséra Jana Nebeského. Nabídl z ní několik ukázek, ať už to byla inscenace Taboriho Kanibalů v divadle Komedie za „pařízkovské éry“, site-specific Santini z covidu 2021 či velkoryse pojatá původní opera v Gabrielu Loci Opera Ibsen / Přízraky z roku 2022.
Jsou to jen drobky, řekl Bohdan Holomíček na začátku projekce. Věřím, že z tisícovek fotografií mapujících půlstoletí české divadelní historie to opravdu drobky jsou. Nicméně, ochutnávka drobečků byla velmi příjemná a navíc zahřálo vědomí toho, že tak pomíjivá věc, jakou divadlo je, zůstává zachycena nejen objektivním studeným záznamem kamer, ale i osobitým viděním jednotlivce.
Texty vycházejí současně na webu festivalu: Tsunami
///
Více o festivalu …příští vlna/next wave… 2023 na i-DN:
…
Komentáře k článku: …Tři tečky… (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
