…Tři tečky… (No. 8)

Poslední dva dny pražské části festivalu …příští vlna/next wave… patřily takzvanému walking theatre. Že nevíte, co to je? No, já donedávna taky ne…

Nevím, zda termín walking theatre/walking performance/walking show již vstoupil do teatrologických slovníků jako z nedávných (a jemu blízkých) například imerzivní divadlo či divadlo site-specific. Vlastně je jakousi jejich nadmnožinou… Ale má – jak se pokusím doložit dále – i svá specifika. Pokud do teatrologických studií tento termín dosud zařazen nebyl, pak témeř jistě tam vbrzku zamíří. Letos tímto termínem – co vím, poprvé – označili tento typ divadelních a občas spíš paradivadelních produkcí na festivalu v Avignonu. A jistě nejsou jediní. Jde zkrátka o to, že během produkce diváci chodí, a to jak v uzavřeném prostoru divadelní či nedivadelní budovy, tak – a především – mimo uzavřené domy. Dokonce i mimo ulice či náměstí: přírodou či konkrétními industriálními a městskými lokalitami. A následují aktéry*aktérky produkce, anebo příkazy, které jim (třeba přes sluchátka) dávají. V poslední době se tyto – dosud spíše ojedinělé – produkce začínají skládat do specifického divadelního proudu.

I festival …příští vlna/next wave… walking theatre/performance/shows v posledních ročnících několikát nabídl. Především a asi nejvýrazněji v roce 2021 v produkci My:tré kolektivu SOLE: a Měsíc tančí. Diváci se sešli na vlakové zastávce Praha-Žvahov a odtud putovali krajinou, kde se – občas – cosi divadelního odehrávalo. Ale už v roce 2017 chodili diváci za Jiřím Honzírkem v projektu Divadla Feste Václav Havel: Moc bezmocných. Došli na Můstek, dostali sluchátka a z nich – sedíce na židlích ve veřejném prostoru – poslouchali Havlův slavný esej. Anebo v roce 2020 připravil v rámci …příští vlny/next wave… „putující“ divadlo/akci (možná tak by se dal termín walking theatre/performance/show překládat) pražský Spielraum Kollektiv. Nazval ji Recyquiem – Pohřeb plastové láhve. Nejdřív jsme po krátkém úvodu vypochodovali z Divadla X10 – jako bychom vynášeli Smrtku – na Národní třídu a na Václavské náměstí, tam si trochu zademonstrovali a vrátili se do divadla, kde soubor produkci dokončil. Anebo v roce 2018 divadelní společnost Krutý krtek pro festival připravila procházku Libercem po místech, která jsou spojena s poválečným odsunem sudetských Němců nazvanou Odsunutí. Tentýž rok se stejná skupina, jež sama sebe označuje za „společensky užitečné divadlo“, festivalu účastnila ještě venkovní zážitkovou hrou o historii a podobách samizdatu Expedice, při níž byli diváci rozděleni do malých skupinek a putovali Prahou s různými úkoly, které plnili. Tak trochu hledání kešek… I to je walking theatre.

A ještě několik aktivit bych rád v tomto kontextu připomněl, aby bylo patrné, kolik se jich v různých formách a podobách v poslední době vyrojilo. Například audio- a videowalky, jež v nedávných letech pořádalo pražské Národní divadlo v programové linii ND+ (např. Audiowalk: F.A.U.S.T. Corporation, Videowalk Play Maeterlinck nebo procházku po telefonu Linka: Makropulos). Dále projekty ústeckého festivalu KULT, například Bermudský trojúhelník v červenci 2020. Či projekty Jana Mocka, jak z dob amatérských, tak i později, kdy vstoupil do sfér profesionálního divadla. Anebo naučné procházky Prahou, které pořádá festival 4+4 dny v pohybu. I ty by se daly walking theatrem/performancí nazvat, i když to festival (zatím?) nedělá. A jistě byste do této kategorie dokázali přidat další projekty a akce, někdy i z dávnější minulosti, jichž jste se účastnili nebo o kterých jste slyšeli. Jejich sjednocujícím prvkem je za divadlem, za akcí či v samotné akci chodící divák/posluchač. Není to tedy nic až tak nového a převratného. Nicméně s jejich náhlým nárůstem vyvstává řada otázek.

První trasa pražského metra – Sokolovská (dnes Florenc) – Kačerov (trasa C). Repro Wiki /zde/

Předně: Kam až lze s těmito projekty dojít, aniž by se divadlo vytratilo, tedy kdy lze ještě respektovat, že akce je divadlem, a kdy už z něj vystupuje příliš, a dostává se tak do jiných oblastí lidských aktivit? To je a bude myslím kardinální otázka všech produkcí směru walking theatre/performance/show. Mnohdy totiž jejich tvůrci docházejí na či dokonce za hranu toho, co lze za divadlo považovat. Vím, že tímto vstupuju na tenký led divadelní teorie a že divadlo je – či lze chápat jako – všechno, co divadlem nazveme (stejně tak i umění), a že divadlo (divadelní akce/produkce) je dáno především smyslem, pro který je připraveno a pro koho a proč je konáno. Vždyť cokoli děláme, slyšíme, cítíme či vidíme má v sobě prvky divadelnosti a je na nás, jak je čteme. Ovšem divadlo je snad něco specifického, kde „divadelnost“ je pouze jednou z jeho položek. Jistě cítíme, že by se mohly či možná měly dělat rozdíly mezi divadlem a „bojovkou“, jež má sice divadelní okamžiky a některé divadlu blízké parametry, ale pořád je to bojovka. Stejně tak adrenalinové hry, táborové soutěže, procházky historickými místy či přírodou můžou obsahovat divadelní zastavení či mít divadelní atributy, ale stále jsou to adrenalinové, výchovné či zážitkové soutěže a hry nebo naučné procházky. Anebo i tyto aktivity vtáhneme do divadla?

Diváci se o půlnoci sešli u obchodního domu BILLA na stanici metra Florenc. Foto Kamil Košun

Právě tyto otázky jsem si kladl u posledních dvou produkcí pražské části …příští vlny/next wave…

První – v noci ze středy na čtvrtek – připravil festivalem v posledních letech oblíbený a na obdobné projekty zaměřený spolek Krutý krtek. Svou jednorázovou akci, noční zážitkovou jízdu historickou sovětskou soupravou metra z Florence na Kačerov a zpět formou dokumentární site-specific divadelní performance (jak ji sám v podtitulu označuje), nazval Paláce pro lidi. Nevím, ale dovedu si představit, že tak byly metro a jeho stanice kdysi charakterizovány.

Diváci se o půlnoci sešli u obchodního domu BILLA na stanici metra Florenc (původně se jmenovala Sokolovská), a když skončil provoz denního metra, vešli do vestibulu metra C, kde produkce začínala. Vlastně začínala už u obchodního domu, kdy herec Petr Reif označil všechny přítomné magnetofonovou páskou, kterou jim ovázal ruku. Přitom s nimi diskutoval o tom, kým jsou, co si přejí a možná se i ptal, zda budou spolupracovat. Že by magnetofonová páska byl odkaz a symbol nahrávání a odposlouchávání StB? (Já jej trochu zaskočil, neb jsem se mu představil právě jako příslušník StB a naznačil mu, že mne má vynechat… Nicméně pásku jsem i tak dostal.)

A dole v metru pokračoval… Foto Kamil Košun

A dole v metru Reif pokračoval. Z brašny, kterou nosil neustále u sebe, vytahoval různé papíry, magnetofonové pásky či dokumenty. Pak vždy oznámil „Páska číslo to a to…“ a přečetl různě zajímavé, faktografické i pikantní informace z historie pražského metra, a to i z dob první poloviny dvacátého století, kdy se o něm pouze vzdáleně uvažovalo. Mezitím přijela historická souprava tří vozů (původní sovětské vozy z roku 1974), do které diváci-chodci nastoupili a přejeli do nejbližší stanice Hlavní nádraží. Zde se vystoupilo a hlasovalo, zda má vzniknout metro, anebo jen podpovrchová tramvaj. A jelo se dál, do stanice Muzeum, kde jsme potkali ještě aktivní čističe/uklízeče metra, kteří se divili, co se to děje. Na I. P. Pavlova se citovala kritická slova I. P. Pavlova vůči sovětskému režimu.

Na stanici Vyšehrad vyprávěl Reif morbidní historku o do betonu zalitém dělníkovi. Foto Kamil Košun

Na stanici Vyšehrad (původně Gottwaldova) vyprávěl Reif morbidní historku o do betonu zalitém dělníkovi a jeho vrtačce.

K Reifovi se několikrát připojila slepá zpěvačka (zde je na stanici I. P. Pavlova). Foto Kamil Košun

Vedle Reifových solo akcí a nepříliš invenčních snah o komunikaci s diváky se k němu několikrát připojila slepá zpěvačka. Jednou zpívala budovatelskou píseň Kupředu levá, zpátky ni krok!, podruhé jsme si spolu s ní společně zapěli jinou píseň z padesátých let, Rozkvetlý den, což v podání slepé zpěvačky zpívající verše Bez očí se nedá dívat, bez radosti nejde žít… působilo zvláště drsně. Ovšem obě písně byly z dob a především společenské atmosféry zcela jiných než při budování pražského metra… A jelo a stavělo se, vylézalo a zalézalo z vozů a do vozů dál a dál, až se dojelo do historicky první konečné této nejstarší trasy pražského metra, na Kačerov.

Na Kačerově jsme zajeli až za stanici, kde jsme strávili asi deset minut ve tmě. Foto Kamil Košun

Tam jsme zajeli až za stanici, kde jsme strávili asi deset minut ve tmě, přičemž se Reif spolu se zpěvačkou marně snažili shodnout na zpěvu některých z Krylových písní. Proč, to jsem nerozluštil. Pak se ve vagonu (tentokrát jsme – jedinkrát za celou akci – stáli či seděli všichni v jednom, prostředním) rozsvítilo a my se vrátili na Kačerov.

Slavnostní zahájení provozu metra C, které se konalo 9. května 1974 na Kačerově. Pásku stříhá tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Foto DP Praha

Reif přestřihl na Kačerově „poslední pásku“ – trikoloru, připomínající slavnostní otevření metra právě v této stanici. Foto Kamil Košun

Reif zde přečetl/sdělil svou poslední pásku, kdy se jeho postava přiznala, že byla významným inženýrem metra a současně agentem StB, přestřihl trikoloru („poslední pásku“), připomínající slavnostní otevření metra právě zde Gustávem Husákem 9. května 1974, otočil se, zamával nám a odjel po jezdících schodech pryč.

Diváci (a technický doprovod metra) nastoupili do soupravy a za – z reproduktorů znějícího – zpěvu Jiřího Schellingera písně Metro, dobrý den se slovy Hej, metro, dobrý den, tak ses narodilo, / je to znát, když se ohlédnu městu se ulevilo, / ulice tramvají, proudy aut nekonečné, / děti dál běhají přes cesty nebezpečné, / dělníky do továren, lékaře do nemocnic, / v noci i ve dne, dav studentů, / moře hlav se valí, lidé ze všech koutů, / tak se snaž, pospíchej, už na ně město čeká, / štěstí je tvá práce, není lehká, / musím jet, neusínej, není to na výlet jsme jeli bez zastavení zpět na stanici Florenc, vyjeli nahoru a rozešli se. Překvapilo mne, že všechny stanice byly plně rozsvícené, a vzpomněl si na Vladimíra Justa a jeho komentář ohledně plýtvání energií na festivalu Divadlo v Plzni. Že by se v metru nezhasínalo?

Popisuju akci co nejpodrobněji, aby bylo jasné, co se zhruba dvě hodiny během ní dělo. Jediný herec – Petr Reif – byl průvodcem po nejstarší trase pražského metra a my, diváci, jsme se od něj seznámili s jeho historii a některými pikantními historkami, sestavenými a podanými vesměs s jízlivou či ironickou příchutí vůči době, kdy metro bylo plánované a realizované, tedy především vůči normalizaci sedmdesátých let minulého století. Takové prohlídky tady máme často, řekl mi jeden ze zaměstnanců metra, který nás v žluté kombinéze doprovázel. Aniž by si všiml či zaznamenal, že tentokrát jde o divadlo…

A v tom vidím i problém či nedotaženost této akce. Bylo v ní málo divadla. Jistě, každého divadelníka trkne, že tvůrci si vzali za vzor slavné Beckettovo drama Krapova poslední páska a adaptují je na historii vzniku pražského metra (zajímavé je, že nedávno si stejný předobraz pro svou sólovou produkci Still waiting – Beckett 2050 zvolil performer Lukas Bliss). Ovšem to jsou jen vnější znaky. Pásky, které Reif vypráví či přehrává, nemají dramatický, natož nějak emotivně zásadní, existenciální potenciál, který by diváky hlouběji vtáhl do světa, který popisují. Pasáže, které herec oznamuje, jsou spíše historizující, zapojení slepé zpěvačky nadbytečné, situace nerozvíjející. Stejně jako závěrečné přestřihnutí trikolory – slavnostní pásky – parafrázující historické otevření metra. Vše jen tak unyle plynulo… Byl to vlastně nezáživný dvouhodinový výlet, který s divadlem jako uměleckou diciplínou, artefaktem, který pracuje s dramatickými situacemi, fyzickým herectvím, náročnou hudební a výtvarnou složkou, propracovaným textem a vícevrstevnatým dialogem s divákem (a už vůbec ne s technologiemi – tedy vyjma Reifova dobového megafonu) měl pramálo společného. Vykloubená naučná projížďka se zmateným (z hereckého pohledu rozpačitým) průvodcem. Přitom metro po půlnoci nabízí tolik možností…

A tak jsem si aspoň na Schellingerův popheavymetal po vzoru tancovaček sedmdesátých let v jedoucím voze zatančil. Foto Tereza Vinická

A tak jsem si aspoň na konci na Schellingerův popheavymetal po vzoru tancovaček sedmdesátých let v jedoucím voze zatančil. Bohužel, nikdo se nepřidal. A zavzpomínal na Vlakovou operu Vratislava Brabence, kterou festival …přístí vlna/next wave… realizoval v roce 2007. Tehdy se jelo osobním vlakem z Vysočan do MeetFactory. Všem divákům i náhodným cestujícím hrály kapely Plasic People a Agon Orchestra procházející z kupé do kupé doprovázeny řadou různě nalíčených a postrojených performerů. A když vlak za Smíchovským nádražím zastavil, přešlo se přes koleje do tehdy otevíraného prostoru MeetFactory, kde Agon a PPU přehráli celou operu.

…

Texty vycházejí současně na webu festivalu: Tsunami

///

Více o festivalu …příští vlna/next wave… 2023 na i-DN:

…Tři tečky… (No. 1)

…Tři tečky… (No. 2)

…Tři tečky… (No. 3)

…Tři tečky… (No. 4)

…Tři tečky… (No. 5)

…Tři tečky… (No. 6)

…Tři tečky… (No. 7)

…