Divadelní noviny > Festivaly

…Tři tečky… (No. 9)

Jak jsem psal v minulé reportáži (No. 8), poslední dva dny pražské části festivalu …příští vlna/next wave… patřily takzvanému walking theatre. Když jsem ji zveřejnil, kolegyně Petra Zachatá mně řekla, že by termín „walking theatre/performance/show“ přeložila „performativní procházka“. A to je přesně to, co jsme zažili ve sváteční svatováclavský čtvrtek 28. října.

Desetikilometrová toulka otevřenou krajinou se jmenovala Úmrlčí cesty Stříbrnoskalicka a absolvovalo ji  – odhadem – pětatřicet čtyřicet diváků-chodců. Někteří však v průběhu odpoledne odpadávali – měli s sebou malé děti či spěchali domů. Začínalo se totiž už ve 13:30, kdy se ti, kteří jeli z Prahy (tedy většina), sešli na stanici metra Háje a odtud společně cestovali linkovým autobusem MHD č. 383 do obce Zvánovice.

Tam jsem sešli na louku k nedalekému kamennému křížku vytvořenému z místního rudého pískovce a se studánkou pod ním. Dovedl nás tam písničkář a aktivista různých krajových kulturně-historických spolků Jan Senft. A povyprávěl o umrčlích stezkách, o pohřbívání v Čechách v posledních stoletích a zvláště o místní umrlčí cestě, která vede ze Zvánovic přes Hradové a Kostelní Střimelice až do Stříbrné Skalice. A jelikož v 18. století (a dřív) byl hřbitov jen ve větších obcích, vozili či nesli mrtvé z menších vsí a osad právě touto umrlčí stezkou. A vrahy a sebevrahy pohřbívali cestou – v lese, v příkopu, v poli… Až Josef II. tomu v 18. století učinil svými reformami přítrž a na hřbitovy byli pohřbíváni všichni.

A právě  touto cestou jsme se vydali i my. Občas jsme se někde – na rozcestí, na místě s vyhlídkou – zastavili a Senft nás laskavě a s velkou erudicí upozornil na něco pozoruhodného v krajině – z minulosti i přítomnosti – a šli jsme zase dál. Po necelých sedmi kilometrech jsme došli ke kostelu sv. Martina v Kostelní Střímelici, kde nás v zadní části příkostelního hřbitůvku čekal básník Rostislav Šíma a přečetl nám pár svých básní ze sbírky Hrobařův syn, již vydal loni v nakladatelství Dobrý důvod. Příjemně zchlazující spočinutí, vhledy do lidí a duší Reynkova kraje (odkud básník pochází) i do duše mladého básníka.

My jsme však nelenili a šli čile dál. Po asi dvou a půl kilometrech jsme sešli do Hradových Střimelic, kde nám nejprve Jan Senft povyprávěl o historii kamenného křížku na kdysi vysokém, dnes nízkém sloupku a pak na místním malebném hřbitůvku nám překladatel a básník Martin Veselka, který se ve své tvorbě věnuje putování po křížkových cestách mezi životem a zánikem (některé jeho texty můžete najít zde), přečetl pár svých osobně laděných básní.

A pokračovalo se asi půl kilometru po silnici dál. Pak se sešlo opět na polní cestu a došlo ke třem staletým malolistým lipám opět s kamenným křížkem. Jan Senft nám povyprávěl o symbolice těchto a podobných míst a na závěr zaimprovizoval tarantinovskou hororovou historku o neschopných zločincích, kteří se zde – v náhle se při bouři v těchto místech vytvořivším jezeře – kdysi utopili. A další den jezero zmizelo… Načež jeden z organizátorů akce, Oskar Hulec, otevřel velkou láhev a přítomným z ní nabídl vlastnoručně vyrobené „domácí“ utopence. Přišly vhod, horor nehoror, Pulp Fiction nePulp Fiction.

A jelikož stoleček s dřevěnou lavičkou, kde se asi mělo původně hodovat a přednášet básně, byl zabrán dvěma staršími místními dámami, které si rozprávěly a spokojeně hleděly do široširé krajiny, pokračovalo se dál až na rozcestí na nejjižnějším cípu cesty nad osadou Kloučka, kde jsme se rozsadili na velké klády a Martin Veselka a Rostislav Šíma se s námi coby básníci rozloučili posledními literárními čteními ze svých děl.

Pak už jsme sešli do Stříbrné Skalice a došli do cíle výletu, do jednoho z nejkrásnějších a nejdochovanějších románských kostelíků v Čechách s unikátní uměleckou výzdobou z 12. a 13. století, do kostela sv. Jakuba Staršího, kde na nás už čekal hlavní protagonista závěrečné fáze dne, hudebník Vladimír Franz. Od startu jsme tak dle mapy ušli 9,6 km.

Od 19 hodin všem zbylým a několika dalším, co přijeli jen na tento koncert – tedy nás bylo stále kolem třiceti – zahrál Vladimír Franz na místní varhany asi půlhodinovou vlastní, vznosnou, lehce indutriálně laděnou (některé rejstříky nefungovaly, ale kovově skřípaly, čehož Franz s chutí využíval) chorálovou fantazii nazvanou Poutní místa.

Byla už tma a my se rozešli, případně rozjeli do svých doupat. Někteří ještě zapadli do místní krčmy Na Marjánce. Tam už jsem ale nešel.

Říkáte si, je toto recenze? Patří takové akce na divadelní festival? Ano, patří, a ano, je. Takové akce nejsou divadlem v přísném smyslu toho slova a můžeme se přít, zda patří do kategorie walking theatre, jak jsem o ní psal včera a zmínil se v úvodu, anebo z kategorie divadla již vystupují. Šlo přesně o to, jak tento termín přeložila Petra Zachatá – performativní výlet, kde „tvrdá“ umělecká kritéria neplatí. U takových událostí nemá smysl hodnotit jednotlivé výkony, techniku či kvalitu textů či hudby, ale je třeba vnímat a hodnotit koncept celé akce (a samozřejmě formu a způsob její realizace s vnímáním kulturního a společenského kontextu). A tím byla celodenní pouť po dávné umrlčí stezce s několika literárními zastaveními a závěrečným koncertem. Nádherná místa, nadechující kulturní zastavení, věcné, poučené, informativní průvodcovství, krásné slunné počasí. Prostě kulturní výlet, který obohacuje festival o další rozměry a ukazuje záběr a rozhled organizátorů a jejich kulturní a možná i sociálně-politické zaměření. Z mé strany – plný respekt (snad jen ta úvodní a asi i závěrečná cesta linkovým busem mohla být méně útrpná; najmout na akci vlastní bus by možná neškodilo). Takové akce mají smysl a na divadelní festival patří.

A zde bych mohl – či možná měl – končit. Neodpustím si však lehký divadelní povzdech. Přese všechno, co jsem nastínil a popsal, honily se mi hlavou zdivadelňující nápady, které by celou pouť posunuly o level výš, dál, k většímu divadelnímu pojetí. A věřím, že takoví Geisslers Hofcomoedianten by toho využili, abych připomněl skupiny, jež k těmto tématům mají blízko. Kdysi (přesněji v roce 2011) v Hradci Králové (v kostele Nanebevzetí Panny), v Písku (v kostele sv. Kříže) a v Hronově (v kostele Všech svatých) – a možná i jinde – představili nádhernou performanci o sv. Ambrožovi nazvanou Ambrosia. Jednalo se o výstupy ze života tohoto světce inscenované v různých částech kostela, ale i mimo něj. Právě takové miniperformance kdyby byly součástí naší poutě, posunulo by to akci o divadelní kus dál. A hlavou mi v průběhu dne běžely i jiné možnosti. Třeba jsme mohli jít za koníkem, který táhne máry s rakví, a s námi jdou jako procesí zpěváci a hudebníci. Mohli jsme nést kříž, dostat kostýmy… Anebo se občas proti nám mohly zjevovat místní dobové figury, vesničané, smrtka s kosou… Ale to jsou jen nápady a nic organizátorům nevyčítám ani nevnucuju.

Takové akce mají také – a možná především – komunitní význam. Seznámíte se tam a popovídáte s řadou zajímavých lidí, potkáte přátele, které jste dlouho neviděli, objeví se různá témata ke krátkým i dlouhým rozhovorům, na které ve spěchu dnů nezbývá čas, useberete se, zamyslíte, kulturně nadechnete. Walking theatre jako setkání, walking theatre jako dialog…

Setkání, dialog…, nedefinoval takto smysl divadla profesor Ivan Vyskočil, jeden z duchovních otců festivalu …příští vlna/next wave… a jeho první Živoucí poklad ?

…

Texty vycházejí současně na webu festivalu: Tsunami

///

Více o festivalu …příští vlna/next wave… 2023 na i-DN:

…Tři tečky… (No. 1)

…Tři tečky… (No. 2)

…Tři tečky… (No. 3)

…Tři tečky… (No. 4)

…Tři tečky… (No. 5)

…Tři tečky… (No. 6)

…Tři tečky… (No. 7)

…Tři tečky… (No. 8)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 1. října 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: …Tři tečky… (No. 9)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ