Divadelní noviny > Festivaly

Tři tváře Slováckého divadla

Slovácké divadlo na Zarázu představilo tři nejnovější inscenace uváděné na velké scéně. Žánrově šlo o zcela rozdílné počiny a místní soubor tak mohl prezentovat svou múzickou všestrannost. Herci se nejprve utkali s ambivalentními postavami i s řečí vázanou v ambiciózní verzi Cyrana z Bergeracu (v přebásnění Martina Crimpa), posléze v Limonádovém Joeovi prokázali svůj smysl pro jadrnou komediální stylizaci a estrádní poetiku a pánská část souboru nakonec v pokerové tragikomedii Dealer’s Choice rozvinula civilní výrazový rejstřík inspirovaný britskou hereckou školou.

Místo frňáku mateřské znaménko

Crimpův přepis Rostandova ikonického melodramatu Cyrano z Bergeracu má pověst odvážné adaptace v rytmu rapu a slam poetry. Ano, renomovaný britský dramatik sice sentimentální neoromantický alexandrín nahradil střízlivější poezií dnešní ulice, hru výrazně prokrátil, jenže dramatické situace ponechal v základu netknuté. Vlastně tak prezentuje ten samý starý příběh, jen navlečený do módního jazykového outfitu, přitažlivého pro mladší diváky. Zkrátka bych Crimpův počin nazvala spíš překladem s dílčími dramaturgickými úpravami než adaptací.

Režisér Dodo Gombár s dramaturgyní Hanou Hložkovou prostřednictvím Crimpova textu polemizují s tradiční interpretací Cyrana coby nevzhledného, zato čestného, chrabrého a talentovaného rytíře i s typickým vyobrazením jeho platonické lásky Roxany jako cudné preciózky s vášní pro poezii. Cyrano, ztvárněný Jiřím Hejcmanem, má sice v oblasti nosu, čela a tváře velkou načervenalou skvrnu, asi mateřské znaménko, ale o žádný fatální hendikep nejde – vysoký a v černé kožené bundě dokonce docela charismatický, jak bývá u rozervanců s opovržlivým postojem k většinové společnosti zvykem. Jeví se zadumaný, introvertní, možná až trochu autistický, v interakcích s ostatními je věcný, tvrdý, někdy se může zdát přímo bezcitný. Nelze se nepodivit, proč ho ostatní tak uznávají – snad opravdu kvůli jeho talentu pro poezii. Když skládá básně, posedává ovšem stranou, jako by chtěl před ostatními za každou cenu skrýt své zranitelné já. Pochroumané sebevědomí z něj učinilo člověka nepřístupného, zahořklého, zaslepeného odporem k sobě samému. Vůbec si například nevšimne, že je do něj zamilovaná jeho přítelkyně, básnířka Lejla, kterou s porozuměním pro pocity „té druhé“ ztvárnila Pavlína Hejcmanová.

Jenže Cyrano má oči jen pro Roxanu. V interpretaci Kateřiny Michejdové na jeviště nakráčí jako modelka, ve svůdném korzetu a elegantních kalhotách. Ví, že může mít jakéhokoli muže, a ve své domýšlivosti si chladnokrevně diktuje podmínky. V jejím pragmatickém, intelektuálním přístupu k lásce i k poezii je cosi démonického. Když odmítá Kristianovo obyčejné, ale upřímné miluji tě, působí jako nad-žena se srdcem z kamene, neschopná citu. Gombár totiž nehraje tragédii nenaplněné lásky, ale tragédii dvou neústupných eg. Kristián se stává projekčním plátnem jejich tužeb – Pavlu Šupinovi zřejmě záměrně vychází jako sice pohledný, ale jinak nepříliš zajímavý mladík. Konec pak vyznívá skutečně tragicky, ačkoli ho Crimp i Gombár zbavili veškerého sentimentu: Cyrano neumírá jako hrdina, ale jako zahořklý zbabělec, který se odhodlal žít v pravdě až tváří v tvář smrti. A Roxana, nyní vydržovaná alkoholička, se vlastně stala tragickým rukojmím jeho lži. Dva zbyteční lidé, kterým život proklouzl mezi prsty.

Místy se zdá, že Gombár spěje k obecnějšímu sdělení o současné společnosti – sugeruje to i dopsaný protestsong –, ale v tomto ohledu naráží na limity Crimpova textu. Situace, v níž Roxana a Lejla rozjuchaně přijíždějí přímo na frontu obtěžkány jídlem, vyznívá v dnešní době přinejmenším naivně. Absurditu vyobrazeného podtrhuje i to, že vojáci jsou oděni v elegantních oblecích a coby neprůstřelné vesty svírají v rukou úřednické aktovky. Děj je nepochybně zasazen do současnosti, odvíjí se uvnitř a kolem jednoduché kovové konstrukce s pódiem a stropními zářivkami, která připomíná dílem kancelář, dílem koncertní stage či nahrávací studio. Odkazuje Gombár k povrchnosti a pragmatičnosti současné společnosti, které vládne místo poezie próza? Možná, ale nikoli přesvědčivě. I rapované pasáže působí v tomto sterilním prostředí značně neautenticky. Crimpův, a tedy i Gombárův Cyrano jako by stále jednou nohou vězel v 19. století, i když se to snaží všemožně zakrýt.

Marketingová habaďúra

Režisérka a umělecká šéfka činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martina Schlegelová si se stálicí českých scén, Brdečkovým Limonádovým Joem, poradila s citem pro zákonitosti žánru westernové parodie s písněmi a tanci. Nadto však důvtipně akcentovala motiv vykutálené reklamní kampaně. Hned na začátku představení jsou diváci barmanem informováni, že inscenaci dotuje výrobce nealko limonád otec Kolalok (Pavel Hromádka), který jim kyne z balkonu a na úvod druhé půle dokonce všechny obšťastní nevkusně dlouhou táborákovou písní. Tvůrci přitom mysleli na každý detail, do reklamy na Kolalokovu limonádu je stylizována též programová brožura či kýčovité bannery ve foyer.

Notoricky známý příběh tak dostal rámec hýřivé reklamní estrády, která přiznaně sleduje jediný účel: nalákat diváky ke koupi nového produktu koncernu Kolalok. Schlegelová se tedy od Brdečkovy parodie rodokapsů přesouvá k parodii jevu současnějšího, totiž přihlouplých reklamních praktik, které přesto leckdy fungují. Joe Jiřího Hejcmana vypadá jako Elvis Presley – píseň Sou fár podruhé zazpívá v rokenrolovém aranžmá –, za fasádou srdcového krále se však skrývá natvrdlý panák. Winnifred Kateřiny Michejdové si počíná tak naivně a sladce, až z toho trochu bolí zuby. Bandita Horác alias Hogo Fogo je v podání Tomáše Šulaje vzorem vykutáleného taškáře a Pavlína Hejcmanová coby koketní Tornádo Lou s decentním nadhledem rozehrává arzenál ženských zbraní. V živelných bitkách barvotiskově neotesaných pistolníků exceluje mladší část pánské šatny. Kostýmy poťouchle kombinují atributy divokého západu s prvky slováckého kroje. A jelikož v reklamě je všechno dovoleno, dojde i na laciné kouzelnické triky, obří chodící plyšový kaktus či tanečky banditů-transvestitů. Ačkoli tento Joe míří za roh, trefuje se přímo do černého!

Jaký hráč, takový člověk

Tragikomedii Patricka Marbera Dealer’s Choice (Kdo rozdává, rozhodne) z prostředí restauračního byznysu a amatérského pokeru v Česku proslavila inscenace Dejvického divadla v režii Jiřího Pokorného, která se do loňské derniéry hrála neuvěřitelných dvanáct let. Mně unikla a text sám o sobě mi v kontextu současného britského konverzačního dramatu přišel spíše průměrný, s příliš nastavovanou expozicí, která přesto nevytvoří dostatečně pevné základy pro závěrečnou eskalaci konfliktu – či spíše konfliktů – během pokerového turnaje ve třetím dějství. Soudit divadelní hry pouze podle čtené recepce ovšem může být ošemetné, tím spíš, když stejně jako Dealer’s Choice vznikaly na základě hereckých improvizací.

Režisér Mikoláš Tyc pro expozici zvolil překvapivě pomalé tempo. Z úsečných dialogických výměn skoupých na informace si tak lze poměrně komfortně poskládat mapu nezralých vztahů mezi šesticí mužských postav, ale o to zdlouhavější se první dvě dějství jeví. Autor výpravy Marek Cpin rozdělil prostor jeviště na dvě poloviny – autenticky zařízenou kuchyni včetně digestoře, kde člověk může mluvit, „jak mu zobák narost“, a veřejnou část restaurace s kulatými stolky a načančanými ubrusy, jež si žádá profesionální přístup. Ve třetím dějství se pak zaměstnanci přesouvají do suterénu vybaveného pokerovým stolem, Cpin scénu vybavil dokonce i točitým schodištěm. Ve spojení s civilním herectvím čtvrté stěny vzniká efekt až jakéhosi televizního realismu v podstatě splývajícího s běžným životem. Kdyby na sobě hráči neměli vekslácké retro košile, šlo by uvěřit, že se podobné scény právě teď odehrávají kdesi v zapadlé restauraci na předměstí Uherského Hradiště. Nebo Londýna.

Zásadní problém inscenace tkví v tom, že Dealer’s Choice není hrou pro velkou scénu. Divadelní rampa obzvláště v pokerovém finále působí jako rušivý element, člověk by chtěl sledovat tváře herců v detailu, chtěl by jim vidět do karet. Jako velký hendikep mi připadalo i to, že nerozumím pokerovým pravidlům, neboť o charakteru každého z hráčů vypovídá, jaký styl hry zvolí (divákům doporučuji prostudovat si předem programovou brožuru).

Adrenalinový zážitek se zkrátka nedostavil. Trochu rozpačitá koncovka jinak velmi dobré partie.

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 6. února 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tři tváře Slováckého divadla

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ