Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Příloha

    Třicítka? To je šarm a jiskra energie

    Jana Pavlová

    Před dvěma lety stanula v čele Vyšší odborné školy herecké nová ředitelka Martina Kubátová. Třicítka je báječný věk, jak v životě člověka, tak třeba i školy. Je překonána prvotní nezralost, přibývají zkušenosti, dostavuje se určitá stabilita i odolnost vůči vnějším vlivům, říká zkušená pedagožka k jubileu VOŠH.

    Kde byla Martina Kubátová, když se škola před třiceti lety zakládala?

    V té době jsem studovala na pedagogické fakultě francouzštinu a přemýšlela o tom, jaká životní dráha mě čeká. Úvahy se kromě vidiny práce ve škole upínaly k Francii, k životu v zahraničí a k neomezeným možnostem, pak k mezinárodnímu obchodu či diplomacii, později k překládání a tlumočení, končily u plánů na kavárnu, kde se budou prodávat pravé francouzské bagety a croissanty a kde se bude debatovat o umění…

    Nakonec jsem zůstala u původní myšlenky věnovat se výuce a záhy jsem se ocitla před katedrou v konfrontaci s tvrdou realitou: začala jsem učit na střední odborné škole. Učila jsem hlavně češtinu, která je mým druhým oborem, francouzština byla natrvalo odsunuta na druhou kolej, teprve později jsem se dostala k výuce cizinců (mimo jiné i Francouzů), kteří se chtěli nebo potřebovali naučit česky. Zkrátka s divadlem jsem neměla co do činění, pokud nepočítám četné divácké zážitky, divadelní stáž v Avignonu v létě 1994 a pak v podstatě jakési herecké etudy či improvizace v roli začínající (a někdy tak trochu zoufalé) středoškolské učitelky, která byla jen o málo starší než její studenti.

    Třicítka na krku – jaký je to podle vás věk? Co od něj může mladá dáma – Vyšší odborná škola herecká – očekávat? Na co se může těšit a čeho se obávat?

    Třicítka je báječný věk, jak v životě člověka, tak třeba i školy. Je překonána prvotní nezralost, přibývají zkušenosti, dostavuje se určitá stabilita i odolnost vůči vnějším vlivům. Je poměrně daleko do nějakého stáří či stereotypu, mnozí si uchovávají mladický šarm a jiskru energie. Určitě to platí pro naši třicetiletou školu. Pomalu se začíná mluvit o tradici, škola je pevně usazena mezi svými konkurenty, má své suverénní místo mezi vyššími odbornými školami. Lze popsat její vývoj a proměny v čase, ale i když je to stále stejná škola, je tu plno novinek a hlavně můžeme stále cítit jakýsi zápal a nadšení těch, kdo školu tvoří a kdo se na jejím chodu podílejí. Mám teď na mysli kolegy, pedagogy, kteří jsou škole věrní a jsou s ní spjati dlouhodobě.

    Dokážete posoudit, do jaké míry se škola, program, studenti i objekt za uplynulých třicet let proměnili?

    Asi neobsáhnu takový pohled dokonale, představu však mám. Za dva roky působení jsem podrobně nahlédla do archivu, do různých dokumentů mapujících vznik školy a proměny studijního programu. Vím, že škola několikrát změnila působiště, proměnily se také její divadelní scény. Zjistila jsem, kolik pedagogů se podílelo na výuce, kolik absolventů škola připravila a kdo z nich se prosadil. Od pedagogů jsem si nechala vyprávět střípky z historie, zajímaly mě zapeklité okamžiky, inspirovala jsem se jimi při řešení výjimečných situací, které tu občas nastávají. Někdy zavolá či zavítá přímo do kanceláře nějaký pamětník a je vidět, jak silné a pozitivní pouto ke škole má. Začne vzpomínat, dožaduje se kontaktů na bývalé lektory, učitele, spolužáky, zmiňuje dávné historky…

    A v čem naopak zůstala stejná?

    Troufám si říct, že stabilní je kvalita výuky a lidský přístup ke studentům. Pedagogové se snaží rozvinout jejich talent, ne jim dokazovat, co neumějí. Zakládají si na individuálním přístupu ke studentům, jednají s nimi s respektem. Studenti jsou za takové zacházení vděční, někteří mají jiné zkušenosti z jiných škol, a proto u nás rádi zůstávají. Váží si svých učitelů, dobře vědí, kolik času a energie do nich vkládají. Atmosféra ve škole se mi moc líbí.

    Myslíte si, že se změnili mladí lidé, kteří po maturitě přicházejí studovat oba nabízené obory?

    Během třiceti let doby existence školy tudy vlastně prošla celá jedna generace, tudíž určité změny nastat musely. Souvisejí s proměnou doby, proměnou životních podmínek a příležitostí, se změnou životního stylu. Mentalita a nastavení mladých jsou závislé na době, v níž žijí, v současnosti jde o generaci Z, která vyrůstala s internetem a na internetu. Virtuální realita je ovlivnila, na online prostředí jsou v podstatě závislí, je to neoddělitelná součást jejich života. Naše škola je unikátní v tom smyslu, že zde převažuje praktická výuka, během níž jednoduše nelze sledovat virtuální dění, studenti nesedí u počítačů, ale tančí, zpívají, hrají, recitují. Vnímám jako pozitivní důsledek, že má větší prostor i váhu mluvené slovo, studenti jsou v úzkém kontaktu se svými pedagogy, komunikují otevřeně a o všem, dávají přednost osobnímu kontaktu. Pozoruji, že jsou velmi citliví, někdy nevyrovnaní a křehcí. Negativně je poznamenalo období pandemie koronaviru, zažili karanténu a izolaci, jsou svědky světových válečných konfliktů…

    Na pozici ředitelky školy jste dva roky, ale i tak se toho hodně podařilo…

    Byly to náročné dva roky plné práce. Nové prostředí, noví kolegové, chod školy a provoz divadla, unikátní studijní program a zvláštní vyučovací předměty… Mám zpětnou vazbu od kolegů dlouhodobě spolupracujících se školou, že postupné změny vítají, těší je vlastní divadelní scéna, jsou vděční za dílčí renovace objektu – letos to bylo zastropování chodby a kompletní výměna oken. Váží si zájmu studentů o studium klasické činohry, ale i o znovuoživený loutkářský obor. Vnímají změny jako zlepšení pracovního komfortu.

    Jak hodlá škola využívat vlastní divadlo?

    Nad rámec povinné divadelní praxe a repríz absolventských inscenací plánuje škola realizovat dětská představení, loutkové i činoherní pohádky, komponované večery, moderátorské večery, koncerty, taneční lekce. Rádi bychom z našeho divadla vytvořili centrum kultury a setkávání pro Prahu 4.

    Proč jste ustoupili od poměrně zavedeného názvu Pidivadlo?

    Název byl spojen s místem, kde Pidivadlo provozovalo svou divadelní scénu. Tradice byla bohužel přerušena, škola byla nucena prostor na Letné v Praze 7 opustit a hostovat pak několik let na různých pražských scénách. Definitivní přerušení existence Pidivadla způsobila karanténa a uzavření divadel. Několik let škola usilovala o vlastní prostor, což se nakonec podařilo, a od loňského roku provozuje školní scénu v divadle v Nuslích. Prostor býval dříve součástí Fidlovačky, nesl název Komorní Fidlovačka, evokoval tedy přináležitost k jinému divadlu. Škola si zvolila název nový, domnívám se, že dobře vystihující účel, jakému slouží. Je to Debut, místo, kde studenti poprvé vystupují veřejně a poprvé zakoušejí, jaké je stát na prknech, co znamenají svět.

    Uvažujete i o dalších změnách?

    Tak trochu zápolíme s rozsahem učebních prostor. Máme připravený architektonický záměr na rozšíření školy, ke kterému bychom chtěli využít část školní zahrady. Jednáme o tom i s městskou částí Praha 4. Je to ovšem otázka peněz…

    Myslíte si, že „voška“ dokáže obstát v konkurenci?

    Jsem o tom přesvědčená, příprava na profesi je dostatečná, včetně herecké praxe, simulace podmínek reálného divadla odpovídá současným požadavkům. Výuku zajišťují profesionální výkonní umělci.

    Mají vaši absolventi stále dostatek příležitostí k uplatnění?

    Věřím, že ano, mají širší vzdělání, než prozrazuje název studovaného oboru. Mohou se uplatnit nejen jako herci – divadelní či filmoví, ale i jako moderátoři, tanečníci, muzikáloví herci, zpěváci, kaskadéři, šermíři, loutkoherci…

    Nabízíte i kurzy pro veřejnost?

    Ano, na jaře běží herecký kurz, primárně zaměřený na přípravu k talentovým zkouškám, uvažujeme o podzimní variantě zkráceného kurzu, který by oslovil i širší veřejnost, nabídl by základní průpravu v hlasové, pohybové, taneční i herecké výchově. Vhodný může být pro kohokoli, kdo se chce zlepšit v měkkých dovednostech, posílit své komunikační a prezentační dovednosti, chce nabýt sebejistoty z vlastního vystupování. Zájem projevili třeba pedagogové z nižších stupňů škol, kteří zařazují do výuky prvky dramatické výchovy. Uvažujeme i o dalších kurzech pro veřejnost.

    Co byste oslavenkyni popřála do dalších let?

    Jen to nejlepší! Spoustu talentovaných studentů, plno dobrých nápadů a skvělých počinů, tvůrčí potenciál a originalitu. Obecně pak aby si divadlo udrželo svou společenskou úlohu, bylo zdrojem zábavy a bylo pro diváky užitečné, aby umění vyvažovalo digitální a technologický svět převažující v jiných sférách lidské činnosti.

    Divadlo Debut má za sebou první sezonu

    martin dudek

    Kulturní scénu Prahy 4 před více než rokem obohatilo divadlo Debut. Jak už jeho název vypovídá, herecké obsazení souboru obstarávají především mladí lidé, studenti a studentky Vyšší odborné školy herecké. Co si divadlo Debut připravilo pro letošní sezonu a proč někdy diváci sedí na jevišti? O tom hovořila vedoucí divadelního provozu Lucie Helena Botlíková.

    V Praze 4 je Debut nováčkem, ale jeho historie je určitě delší…

    Za třicet let svého fungování VOŠH ke své praxi vždy potřebovala divadlo. Dlouho jsme fungovali v letenském Pidivadle, v současném Klubu Letka. O scénu jsme však před pár lety přišli a škola pak dlouhou dobu hledala své stálé místo, pokud možno blízko ulice Hadovité, kde sídlí. Nakonec se povedlo získat prostory bývalé Komorní Fidlovačky v Boleslavově ulici, kde jsme úspěšně dokončili první a lze říci zkušební sezonu.

    Jaká tedy byla premiérová sezona?

    Byla velice náročná, ale to je tak vždycky u jakéhokoli divadla, které se nově rozjíždí. Testuje se, jakým způsobem bude fungovat s diváky, s okolím, se sousedy nebo s pronajímatelem – Prahou 4. Z vlastních zkušeností vím, že to většinou trvá tak čtyři roky, než se divadlo zajede a diváci si na něj zvyknou. Máme proto před sebou ještě tři roky tvrdé práce. Zároveň to byla sezona hezká, protože jsme začali fungovat ve vlastních prostorech a mohli jsme si je přizpůsobovat svým potřebám. Přesunulo se sem hodně výuky, což je obrovské plus pro naše studenty. Nyní mají k dispozici velký sál a mohou si vyzkoušet, jaké to je, mluvit na jevišti a umluvit větší délku, než je školní učebna.

    Která hra byla z vašeho pohledu nejúspěšnější?

    Loutková pohádka Pták Ohnivák a liška Ryška. VOŠH má kromě činoherního herectví i loutkové a ve druháku máme loutkáře, kteří přešli do divadla a začali zaplňovat složku pro dětského a dospívajícího diváka. Byla to velice úspěšná inscenace, druhou v pořadí byla výpravná Kytice.

    Jakou má divadelní sál kapacitu?

    Devadesát míst.

    Je z poslední řady dobře vidět na loutky?

    Není (úsměv). Loutky mají na výšku kolem dvaceti centimetrů, a proto jsou diváci a herci společně na jevišti. Diváci, kterých může být z kapacitních důvodů maximálně kolem padesáti, sedí na vyvýšenině. Je to trend, protože hodně divadel bylo dříve postaveno jako hala a nejsou přizpůsobena pro komorní hry. Proto si loutkové scény vytvářejí malé komorní scéničky přímo na jevištích. Divák pak z představení získá i jiný dojem.

    Co si Debut připravil na právě zahájenou novou sezonu?

    Diváci se mohou těšit na loutkového Drákulu, ten je vhodný od patnácti let. Dále pak na Tři sestry, Pokoj v modrém a Miluj mrtvého svého, což je hra na motivy antického dramatu s použitím velkých masek. Zajímavostí tohoto představení je, že se herci pohybují v hledišti a diváci sedí na jevišti. Chceme tím ukázat, že s divadelním prostorem lze pracovat i jinak, než jak jsou lidé zvyklí. Na konci roku zřejmě zopakujeme Mikulášskou, která se nám povedla už loni, a zapojíme se také do Noci divadel. A samozřejmě oslavíme své letošní kulaté výročí.

    Odhadem na necelém kilometru čtverečním jsou nyní tři divadla – Fidlovačka, Divadlo Bez Hranic a vy. Není to až moc silná konkurence?

    My to tak nepociťujeme, protože máme specifické publikum. Velkou výhodu spatřuji v tom, že se nám daří rozjíždět představení pro děti a dospívající. Spolupracujeme s Klubem mladého diváka a jsme tu jediní, kteří nabízejí pohádky. Není neobvyklé, že k nám přijdou rodiče s dětmi, vezmou si program a večer zavítají na klasické představení.

    Rozhovor vznikl pro časopis Tučňák, měsíčník MČ Praha 4

    • Autor:
    • Publikováno: 30. září 2024

    Komentáře k článku: Třicítka? To je šarm a jiskra energie

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,