Trilobit

Vyhynulý mořský živočich jako by nám připomínal: moc si tady nevyskakujte, žijete na dně. Co ale u nás na někdejším mořském dně na vyhynutí zatím nevypadá, je česká kinematografie (letos se urodily zejména dokumenty). Důkazem je právě nejstarší česká kinematografická cena TRILOBIT. Jde o plod české filmové „zlaté éry“, vzniklý koncem let šedesátých pod patronací Filmového a televizního svazu, který byl na prahu normalizace i s cenou zlikvidován a z mrtvých vstal až po dvaceti letech. Kromě úctyhodné patiny této ceny a faktu, že v ní hlasují nejen dospělí, ale také dětská porota, má TRILOBIT i další paradoxní prvenství. Ačkoli je každoročně po Novém roce v kalendáři první, netěší se v médiích nikdy takovému zájmu jako ceny ostatní, Cenou kritiky počínaje a Českým lvem konče. A ačkoli ji uděluje Filmový a televizní svaz, přímé přenosy z udílení TRILOBITA (respektive přenosy o hodinu a něco zpožděné) se na veřejnoprávní obrazovku dostaly letos teprve potřetí (ČT art, 14. 1. 2018).

Cena TRILOBIT chce být i v tekutých časech něčím pevným, co má přesah a co nás přežije. Neoceňuje kvantitu, tj. sledovanost, ohlas v médiích a v kritice, nýbrž kvalitu: umělecký a občanský přínos. Pro to druhé si už před časem vytvořila speciální Cenu Václava Havla za přínos občanské společnosti (od jisté doby přejmenovanou na Cenu Ferdinanda Vaňka). Letos ji dostaly dokonce hned dva snímky – první už názvem jako by věštecky předjal prezidentské volby (Kudrnův dokument Co dokáže lež o hoaxech a trolích farmách) a druhý byl připomínkou nejen občanské odvahy, ale i těch, kteří za tuto odvahu trpí, jako je právě teď absurdně na Sibiři vězněný ukrajinský filmař Sencov – koprodukční film o něm z dílny režiséra Askola Kurova nese příznačně kafkovský název Proces: Ruský stát vs. Oleg Sencov. Běžel zatím jen na festivalu Jeden svět, ale jakmile ho někde, bohdá i v ČT, zaregistrujete, všeho nechte a leťte tam.

TRILOBIT má ctižádost poukazovat na nenápadné opusy, které by jinak – ztracené na sociálních sítích, v artových kinech či popůlnočních časech obrazovek – profrčely kolem většiny z nás bez mediální pozornosti (takovým byl kupříkladu letos oceněný fantaskní snímek Agniezsky Hollandové podle prózy Olgy Tokarczukové Přes kosti mrtvých nebo Kačírkův dokument o zapomenuté kapitole z Havlova politického života Jak odchází prezident). Porota se ale neváže při výběru na tradiční nosiče (plátno, obrazovka, video), nýbrž přibírá do zorného pole i weby (jako první kdysi ocenila dnes už legendární Kancelář Blaník internetové televize Stream, ocenila i webový projekt Daniely Drtinové a Martina Veselovského DVTV atd.). Všímá si i výjimečných knižních titulů (viz například Hulíkovu Kinematografii zapomnění či letos Svatoňové mimořádnou monografii Mezi-obrazy o kameramanovi Jaroslavu Kučerovi). Těsně před branami ocenění zůstalo sice Nvotové drama Špína (o to víc lze přivítat, že vzápětí zabodovalo alespoň na Cenách kritiky), zato režisérčin překvapivě vyzrálý dokumentární opus Mečiar získal hlavní cenu TRILOBIT. A právem: jak vývoj po parlamentních i prezidentských volbách ukazuje, je Nvotové portrét dnes aktuálnější pro nás než pro sousedy. Ukazuje totiž něco, co mají Slováci za sebou a co nás teprve čeká. Nejen to, jak se demokratickou cestou prodere k moci nebezpečný demagog, populista a psychopat, který hluboce věří lžím, jež si právě vymyslel, ale ukazuje také to, jak se takového nám i Evropě nebezpečného politika stejnou demokratickou cestou zbavit…

Autor: Vladimír Just
Publikováno: 6. února 2018

Názory – Glosy K věci

Komentáře k článku: Trilobit

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)