Tristanovský argument v boji o přežití

Tristan a Isolda ve Státní opeře? Zní to, vzhledem k nevyjasněné situaci, v níž se soubor již delší dobu nachází, jako špatný vtip. Ne že by právě tato Wagnerova opera právě do tohoto domu nepatřila, naopak, vezmeme-li v úvahu jeho historii a bohužel už dávno zapadlou uměleckou prestiž, pak je jen málo míst v Evropě, kde má vrcholné Wagnerovo hudební drama domácí právo. Naposledy ho však využilo v roce 1934.

Jak tedy dopadl pokus vrátit Tristana na prkna této opery, po šestasedmdesáti letech, odpovídajících zhruba délce lidského života? Dobře. Ostudu svému domu rozhodně neudělal. Především se podařilo dát dohromady velmi dobrý tým. Britský dirigent Jan Latham-Koenig zaručuje kvalitu, absolvent londýnské Royal College of Music je stálým hostujícím dirigentem vídeňské Státní opery a působí i v řadě významných evropských domů. Další plus = tři velmi dobré Isoldy: Marion Amman, švýcarská sopranistka, jež si získala ve wagnerovských a straussovských rolích velké renomé, především pak Elizabeth Connell představující po neuvěřitelných čtyřicet let nejvyšší světovou třídu, tak trochu do počtu byla francouzská pěvkyně Catherine Hunold. Proti nim musel obstát jediný Tristan, ale Leonid Zachožajev patří od roku 1995 k předním sólistům Mariinského divadla v Petrohradu. Argentinští inscenátoři, režisér Marcelo Lombardero, scénograf Diego Siliano a kostýmní výtvarnice Luciana Gutman, už mají spíše lokální, jihoamerický význam.

Dopadlo to přesně podle personálních předpokladů. Nejvíce překvapila hra orchestru. Znova se ukázalo, že soubor Státní opery má řadu dobrých muzikantů, a dostane-li šanci pod dirigentem formátu Lathama-Koeniga, dokáže razantně vystoupit ze stínu. Pravda, bylo nutno nejprve pár hráčů vyřadit, ale jádro souboru pak bylo ochotno na zkouškách tvrdě pracovat. Mám, možná idealistickou, teorii: pokud muzikanta ani partitura Tristana a Isoldy neprobudí z profesionální rutiny a letargie, může to jako umělec zabalit. Latham-Koenig v nich probudil muzikanty a konal se zázrak: orchestr hrál svěže a zaujatě jak na premiéře, tak na prvních reprízách. Na předehře ještě zbývá stále dost práce, nepovedla se ani jednou, ale jinak se partituru podařilo oživit v celé šíři symfonické polyfonie, při velmi dobré čitelnosti všech hlasů. Věc podle mne tak zásadní, že se programově odmítám zabývat dílčími nepřesnostmi – hraje-li orchestr dobře v Tristanovi, už prostě nemůže jít o fiasko, jak psaly některé deníky.

Tím spíše, že inscenaci podpořily pěvecké výkony. Výkon Marion Amman zdobila kultivovaná, pečlivá dikce, suverénně zvládnutá zejména v deklamačních pasážích, které měla lepší než Connell. Té bych ovšem dal přednost, pokud jde o kvality vokální: je to pravá wagnerovská heroina s lesklým, ale nijak tvrdým nasazením a velkým objemem v základní tessituře. Obavy mohlo, vzhledem k jejímu věku, vzbuzovat snad jen vibrato, ale to se ukázalo ještě v normě, byť již na hraně. Catherine Hunold má velmi dobré typově hlasové předpoklady, ale nevyrovnanost melodických oblouků ještě žádá mnoho práce. Leonid Zachožajev se vrcholně obtížného partu Tristana zhostil velmi dobře a lepšil se od představení k představení, snad s výjimkou 2. dějství, kde měl ve střední poloze problémy technického rázu. Extatické 3. dějství zato bylo slovem vynikající! Nadějná americká mezzosopranistka Amber Wagner, vítězka finále National Council Auditions v Met z roku 2007, byla nejlepší Brangaenou, jakou mohla Praha poznat za poslední tři čtvrtě století (což tak mnoho zase neznamená, vzhledem k četnosti Tristana: kromě Pitínského/Koutovy inscenace v ND Praha v roce 2000 možno zmínit už jen repliku Felsensteinova nastudování, se kterým přijela berlínská opera v roce 1981). Její hlas se nese i nad sytým orchestrem ve forte bez jakýchkoli problémů. Stejně tak příznivě překvapil, po ďábelské čtyřroli na jaře v Hoffmannových povídkách v ND Praha, i polský basbaryton Tomasz Konieczny. Jeho projev v roli Kurwenala byl mnohem přirozenější, legato splývavější a měkčí, rušila jen značná pohybová topornost, což vzhledem k jeho herecké kariéře překvapuje. Velšský bas Richard Wiegold se vcelku dobře vyrovnával s úskalími rozsáhlého monologu Krále Marka, bojoval snad trochu s výslovností, ale jinak byl typově přesně obsazen.

Scénografická koncepce byla výtvarně elegantním, byť trochu kýčovitým východiskem z nouze. Levné, ale místy docela působivé řešení, založené na flexibilně proměnlivé projekci na dvě opony, jejichž průsvitnost se podle potřeby mění, umožňovalo až filmově hbitý střih (Siliano mohl zúročit léta, kdy pracoval jako výtvarník pro filmová studia v Hollywoodu). Virtuální kulisy byly rozhodně přijatelnější než režijní koncepce. Pokud se režie vzepjala k nějakým gestům, bylo to většinou nešťastné, jako piedestalizace mileneckého páru. Barbarský obří škrt uprostřed jejich duetu tak byl jediným těžkým lapsem jinak úctyhodně vyrovnané inscenace, jíž Státní opera statečně zabojovala o svůj raison d’être. Na program Pražského jara se tento Tristan hodil určitě lépe než velmi rozpačitý Idomeneo z Národního divadla.

Státní opera Praha – Richard Wagner: Tristan und Isolde. Dirigent Jan Latham-Koenig, režie Marcelo Lombardero, scéna Diego Siliano, kostýmy Luciana Gutman. Premiéra 20. května 2010.