Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Trocha hronovské historie II.
Jaký bude Jiráskův Hronov?
Musím poněkud uhnout od JH, abych vysvětlil souvislosti. Nezačínal jsem jako porotce s amatérským divadlem po roce 1968 rovnou na Jiráskově Hronovu – a už vůbec ne s činohrou.
S hercem, dramatikem a publicistou Pavlem Boškem (druhý zprava) na Šrámkově Písku začátkem sedmdesátých let. Vpravo (mladičký) režisér, zakladatel a vedoucí pražského Divadla na okraji Zdeněk Potužil. Foto rodinný archiv
Jednoho dne na počátku sedmdesátých let za mnou přišli Ivan Vyskočil s Pavlem Boškem a oznámili mně, že mne zvolili předsedou poradního sboru pro malé jevištní formy, v němž zatím zasedají oni dva a že s nimi pojedu do poroty amatérského festivalu Šrámkův Písek. Což byl tehdy mladý festival mladého divadla. Nebyl jsem proti, protože s oběma pány jsem si dobře rozuměl a do Písku jsem se těšil, i když jsem vůbec netušil, co je to tzv. mladé divadlo. A tak jsem vlastně poprvé vstoupil mezi amatéry a byl u toho, když se Šrámkův Písek začal proměňovat v amatérský festival malých jevištních forem.
A jsme u jádra pudla. Ten pojem se prvně objevil u Šrámkova Písku v roce 1960, ale kromě něho tam nadále byly další typy amatérského divadla – např. dětské soubory. Když jsem do Písku dorazil poprvé, tak doznívala jeho minulost, která ještě poukazovala k Soutěži tvořivosti mládeže – STM. Leč malé jevištní formy už nemilosrdně a vítězně nastupovaly a Ivan Vyskočil byl jejich guru: jakýsi duchovní učitel, který nabízel zcela jiný typ divadla než činohru, o níž pojednávalo první pokračování tohoto historického sloupku.
O fenoménu malých jevištních forem se napsalo už hodně, dokonce bych řekl, že tolik, že to občas vypadá, jako by nic jiného v amatérském divadle sedmdesátých a následujících let neexistovalo. Pravdou ovšem je, že když jsem srovnával Písek a Hronov, tak jsem musel uznat, že ty malé jevištní formy se snaží o něčem dnešním vypovídat a jsou často i velmi zábavné, protože tehdy v nich převažovala vystoupení humorná. Zatímco hronovská činohra poměrně nezáživně předváděla jakési příběhy, které nikoho nevzrušovaly – ba často ani nezajímaly – a kromě nějakého jednotlivého hereckého výkonu nebyly ani moc přitažlivé. Málo platné: vypadalo to, jako by činohra scházela na úbytě, jako by v tom normalizačním bezčasí skomírala, přinejmenším byla k ničemu. Moc mně to na JH – na rozdíl od Písku – nebavilo.
Jenže pak se v roce 1979 stal malý zázrak: z Vodňan přijeli na JH zahrát amatéři takovou nenáročnou hříčkuJ Franka Tetauera Úsměvy a kordy. Hrálo se v Dřevíči ve škole, bylo příšerné vedro – a šíleně narváno diváky. Bylo to totiž studijní představení pro Klub mladých diváků, na něž mohli jen jeho frekventanti a zvaní hosté. Ale zájem byl velký. Chtěli to vidět všichni účastnící Hronova. Režírovali a hlavní role hráli Jaroslav Deyl a František Zborník – a byla to jejich inscenace: pro jejich radost, potěšení: zdůrazňuji pojem inscenace. To znamená tvar, jenž vznikl na jevišti, nikoliv iluzivně provedený děj a fabule textu, ale důležité, podstatné, rozhodující bylo to, co hrají herci, co se rodí z jejich pohledu na to, co vypráví text o těch dvou šlechticích z dávné minulosti. Rázem jsem si připadal jak na Šrámkově Písku, neboť jsem byl přítomný radosti z hraní, která vyjevovala divadlem a na divadle svůj postoj k tomu, co se hraje – a ještě navíc sdělovala, že jde o to cítit se na divadle volně. Prostě si zařádit. Když dovolíte poněkud nezvyklé slovo „zatvořit“. Dnes je velmi oblíbený pojem performance označující různé podoby různých projevů před diváky, které vypadá jako divadlo, ale občas se tomu nechce věřit, že to divadlo je. Performance má ovšem v angličtině mnoho významů, dá se překládat také jako hra, předvedení, herecký výkon. A o tohle v tom vodňanském představení tehdy šlo.
Nebylo to nic velkolepého, ale bylo to zábavné, chytré, tvořivé a vypovídalo to o jedné poloze amatérismu. O té, která míří dovnitř souboru, rozvíjí imaginaci, nápaditost, prostě kultivuje nitro osobnosti. V databázi českého amatérského divadla oznamuje životopis Jaroslava Dejla, že se účastnil Klubu mladých divadelníků, kde se seznámil s dramatickou výchovou a že byl také na kaplickém Divadelním létě, festivalu věnovaném především a jenom právě dramatické výchově. Což je pro české amatérské divadlo 20. století krajně důležité, neboť dramatická výchova sice vychází z hry v roli a z fikce, ale nesnaží se za každou cenu „udělat“ představení. Jsou to nástroje převzaté z divadla, ale jen nástroje k tomu, aby jejich „majitel“ nahlédl svět a sebe v něm. To bylo uloženo i v tom vodňanském představení a pro další budoucnost Jiráskova Hronova bylo rozhodující, že se tím studijním představením stala legální jiná alternativa amatérského divadla.
(Pokračování)
/Text vychází současně v denním Zpravodaji Jiráskova Hronova/
Komentáře k článku: Trocha hronovské historie II.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
