Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Trocha hronovské historie IV.
O Pavlu Dostálovi…
Kdybych se v tomto historickém seriálu nezmínil o Pavlu Dostálovi, tak by to bylo trestuhodné. Ne proto, že byl ministrem kultury ani ne proto, že byl mým kamarádem a že jsem ho měl rád. Ale proto, že po jistou dobu představoval osobnost, jež ztělesňovala tu ohromnou zásadní změnu, která v amatérském divadle nastávala.
Výtečník Pavel Dostál, 1968. Foto archiv
Ta změna začala už v šedesátých letech a souvisí se společenským a politickým vývojem v této době, jenž se tak významně dotkl i divadla a to nejenom amatérského. Přitom „amatérismus“ do divadelního vývoje tehdy zasáhl podstatně. Připomínám jen některé studie třeba Jana Grossmana a Jaroslava Vostrého, kteří stáli v čele dvou profesionálních souborů, jež nesmírně přispěly k obnově činohry – Divadla Na zábradlí a Činoherního klubu – v nichž oba přední praktičtí divadelníci a zároveň teoretikové přiznávají vliv „amatérismu“ na podobu „alternativního, obrozeného“ činoherního divadla, která se zrodila v šedesátých letech. Není divu, že byly naprosto patrné některé signály hlásicí nové trendy a tendence v amatérském divadle. A jedním z tvůrců, kteří to měli na svědomí, byl i Pavel Dostál.
Nemohu vydat osobní svědectví o inscenacích, souborech a osobnostech šedesátých let, v amatérském divadle jsem se tehdy neangažoval. Ale vím, že se objevilo několik amatérských souborů, jejichž kvalita byla nesporně vysoká. S některými osobnostmi, jež na tom měly zásluhu, jsem se potom, když jsem vstoupil do amatérského divadla, seznámil. A jednou z nich byl právě Pavel. Ta naše známost začala jeho hrou, jíž vystoupil na amatérský Olymp. Neviděl jsem na JH v roce 1968 jeho Výtečníky, zato jsem je od počátku svého působení na amatérské půdě velice často potkával v inscenacích jiných souborů; byli totiž přímo ideální scénickou předlohou pro mladé začínající soubory, zračila se v nich Pavlova zkušenost s malými jevištními formami, zejména s jejich lehkou zábavnou formou a přitom už v nich probleskovala jeho představa o velkém hudebně dramatickém žánru, která potom jemu i Studiu Divadla Oldřicha Stibora z Olomouce přinesla vynikající pověst v našem amatérském divadle i mezinárodní slávu.
Pavel Dostál coby ministr kultury předává prof. Císařovi Cenu Ministerstva kultury za neprofesionální divadelní a slovesné aktivity. 74. Jiráskův Hronov 7. 8. 2004. Foto Ivo Mičkal
U toho jsem dokonce byl, jednou na zájezdu olomouckých v Rakousku, kde hráli svou inscenaci podle novely Marka Twaina Princ a chuďas a po druhé před širokým mezinárodním amatérským fórem na festivalu v Monte Carlu, kde olomoučtí zahráli svou jevištní adaptaci maďarského muzikálu Festival, již se ještě – před tím, než Pavel musel v Olomouci skončit – představil dokonale úspěšně v roce 1976 na JH. Upřímně řečeno: slavná éra osmdesátých let byla jiná, otevírala celému českému divadlu – tedy i profesionálnímu – okno k jinému divadlu než k základním postupům tradičního divadla. Olomoucké divadlo ovšem dokázalo něco, co jsem od té doby neviděl. Bylo to na amatérské divadlo vypracované do posledního detailu. Muzikálu se nedalo nic podstatného vytknout, fungoval jako syntetické divadlo znamenitě.
Musím nutně v tomto kontextu zmínit Richarda Pogodu, který ručil v těch Pavlových výbojích za hudbu – a ručil za ni bezpečně, jistě, skvěle a tvořivě. A při té snaze a vůli o pečlivost, přesnost a – mohu-li to tak říci – dokonalost zároveň zůstalo něco, o čem třeba v už vzpomenuté zmínce o amatérském divadle psal Jan Grossmann: jakási lehkost, volnost, nesvázanost – prostě ochotnické potěšení z toho, že hrajeme divadlo, které diváci berou vážně, a my ochotníci se tím, že jsme na jevišti sami, ohromně bavíme. A dělá nám to dobře.
Takhle jsem poznal Pavla i osobně při jednom hodnocení jeho inscenace. Nikdy nezapomenu jak ležérně, nonšalantně a pohodlně seděl pod tabulí ve třídě, kde se to hodnocení konalo. Jen jsem jeho „sed“ uviděl, tak jsem pochopil, že to nebude nějak lehký a snadný hovor. A taky ne. Pavel paríroval na každé mé slovo bystře, ironicky až sarkasticky, souhlasu s mými názory jsem se nedočkal. A tak to šlo mezi námi, pokud jsem vykonával funkci porotce, vždycky. Musím říci, že jsem se na každé naše setkání těšil, protože jsem vždycky věděl, že jsem se potkal s někým, kdo mne poslouchá a pro nějž – přes všechen nesouhlas tak vtipně a tvrdohlavě projevovaný – má nějakou cenu. Je paradoxní v duchu Pavla Dostála, že jménem tohoto rebela se na Jiráskově Hronově uděluje cena po něm pojmenovaná.
(Pokračování)
/Text vychází současně v denním Zpravodaji Jiráskova Hronova/
Komentáře k článku: Trocha hronovské historie IV.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
