Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Trocha hronovské historie V.
Žatva
Žatva není české slovo, v češtině bychom asi říkali sklizeň nebo žně. Tu žatvu jsme přejali od podobné či obdobné amatérské záležitosti konané v Martině; mimochodem starší než Jiráskův ronoc Hronov. Ale podstatné je to, že žatvou reagoval Jiráskův Hronov zavčas a správně na vývoj, postavení a funkci divadla v dnešní společnosti a kultuře.
/Malé nedivadelní studio POAN Nymburk – Jiří Seidl, Milan Strotzer, Vladimír Vodrážka: Pohádka o Červené Karkulce. Premiéra 17. 3. 1976. Hrají: Jiří Seidl (Babička), Milan Strotzer (Vlk), Ludmila Seidlová (Karkulka), Vojtěch Kladívko (Vypravěč) a Antonín Hlavička (klavír). Záznam části představení pro pořad ČST Praha – (více zde)/
Mají na tom zásluhu osvícení pracovníci onoho státního orgánu, jenž měl JH na starosti, ať už se jmenoval jakkoliv – dnes je to NIPOS-ARTAMA. První z nich, kterou pokládám přímo za povinnost tu jmenovat, je Jana Paterová, která rozšířila hronovské obzory scénování studijními představeními, která požehnaně přibývala, až začala tvořit kvantitativně, ale hlavně kvalitativně důležitou součást hlavního hronovského programu. To byl první důležitý krok k dnešku.
Druhý vykonal dr. Milan Strotzer. Byl jsem u toho jako tehdejší předseda poradního sboru, ale hlavně: jako dlouholetý účastník PClubu jsem to zažíval přímo v praxi. Milan totiž naprosto správně pochopil, že vyznačuje-li se dnešní divadlo něčím, je to skutečnost, že žádný druh divadla, žádný scénický tvar, žádná poetika nezaujímají vůdčí dominantní postavení, že je třeba ve všech směrech JH otevřít. A učinil to – kluby počínaje přes druhový a žánrový rozsah amatérského divadla pokračujíce a podobami diskusí konče. Myslím, že za jeho péče a starostlivosti se začala tvořit nová tradice JH, která odpovídá základnímu a klíčovému směřování divadla dnes, kdy existuje tak říkajíc bezbřehá pluralita – to postmoderní heslo „anything goes – všechno se může“ v devadesátých letech rozbilo v divadle všechny konvence a stereotypy – a je pouze na divákovi, aby si vybral, co chce, a určil si, co se mu líbí.
Myslím, že tohle dělá JH nadále živým, živoucím a žijícím festivalem amatérského divadla – od různorodosti početných poetik, druhů a žánrů až po ten Triton, jenž se stal správným centrem nočního i intelektuálního dění.
A jsou tu kluby, které ztrácejí charakter školení v divadelních dovednostech, jak jsme to kdysi praktikovali. Mělo to své klady. Připravenost přijímat různé podněty a samostatně zkoumat nabídnuté poznatky, se tak systematicky zvětšovala. Dnes je stále zřejmější touha po inspiracích, které lze okamžitě uplatnit při osobním sebevyjádření. Není už tak důležité osvojovat si divadelní znalosti a dovednosti, ale daleko více jde o to vyrovnávat se sám se sebou a se světem, v němž žijeme, získávat a sdělovat takové zkušenosti a poznatky, jež dovolí tohle vyrovnání rovnou, přímo, bez nějakých zábran sdělovat a předávat jiným – řekněme účastníkům takové události, která je takovému setkání zasvěcena.
Nedávno jsem četl studii, která rozlišovala estetické a umělecké kvality. Estetické znamená podle ní specifické uchopení reality, zatímco umělecké chápe spíše v technologickém smyslu – jako objevování nových postupů a přístupů, které umožňují nové a jiné jako hlavní smysl uměleckého počínání. Mám s těmito názory jisté potíže, ale přiznávám, že tváří v tvář divadelnímu vývoji mně to často pomáhá orientovat se v divadelní přítomnosti.
Myslím, že dnešek přeje v divadle diletantům, těm kdo odmítají jakékoliv povědomí o elementárních principech, základních podstatných náležitostech, jež dělají divadlo divadlem. Neboť místo toho se domnívají nabízet umělecké kvality, jež razí nové cesty.
Setkávám se s tímto jevem velice často u amatérů i profesionálů. Někdy mně to vadí a rozčiluje, jindy se potkám s něčím, co mne potěší a naplní nadějí pro budoucnost. A přesně tohle platí i pro ten současný JH. Je dobře, že se v něm – použiji-li onoho rozlišení, o němž jsem už psal – setkává estetické s uměleckým a zároveň ještě pořád i se starou dobrou činohru v onom systému a v oné struktuře, které jsem podle Kosińského definoval jako “pravou“ činohru, jež koneckonců před lety stvořila díky ÚMDOČ slávu Jiráskova Hronova. To je pro mne dnes nejvnitřnější důvod hronovské „žatvy“.
(Pokračování)
/Text vychází současně v denním Zpravodaji Jiráskova Hronova/
Komentáře k článku: Trocha hronovské historie V.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
