Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Trocha hronovské historie VI.
Tvořivost
Ten pojem jsme od jisté doby začali často a mnohokrát používat. Občas nám sloužil i k obranným hrátkám s patřičnými stranickými a státními orgány, když byly s něčím znepokojeny a hrozily nějakými opatřeními.
Karel Šefrna v inscenaci Zazděná slečna, C Svitavy, 1976. Foto archiv ARTAMA
Tehdy jsme říkali, že to znepokojivé je projevem tvořivosti lidu, která je přece projevem péče socialistické společnosti o rozvoj člověka. Párkrát se tímto manévrem podařilo něco ubránit. Ale jinak tvořivost znamenala zásadně pojetí amatérského divadla jako možnosti osvojovat si poměrně volně a svobodně estetickou aktivitou nějakou realitu a vyjadřovat se k ní.
Byly dva druhy divadelních podob – nejraději bych napsal projevů, v nichž se projevovaly jisté divadelní prvky – jež na JH začaly intenzívně pronikat od okamžiku, kdy se stal žatvou. Na místě prvém to byla dramatická výchova, na místě druhém tzv. divadlo poezie. To řazení neznamená jakoukoliv hierarchii, oba ty projevy se stejně výrazně a vydatně podílely na rozvoji tvořivosti. A s oběma mám také jistou potíž při jejich hodnocení. Neboť stručně řečeno: ani jeden z těchto divadelních projevů si neklade za svůj prvotní cíl vytvořit scénický tvar.
Dramatická výchova chce rozvíjet osobnost mladého člověka, divadlo poezie realizuje verbální, slovní tvar básnický opírajíc se především a hlavně o krásu slova, literatury. Tedy ani v jednom případě není na prvém místě této aktivity scénický tvar, ale subjektivní výraz. A právě v tom byl – a je i nadále bude – zásadní přínos obou těchto nikoliv ryzích divadelních druhů k tvořivosti v amatérském divadle a k jejímu rozvíjení na JH.
Nikdy jsem nebyl příznivcem tzv. divadla poezie. S Pavlem Boškem jsme kdysi dokonce prohlašovali, že když je něco špatné divadlo, tak i kdyby to byla „eisrevue“, je to divadlo poezie. To byla ovšem „doba her a malin nezralých“. Mezi tím jsem se poučil, co znamenal pojem lyrismus pro vznik imaginativního divadla odmítajícího na přelomu devatenáctého a dvacátého století zplanělý realismus, a také viděl několik představení divadla poezie, která mne přesvědčila, že lze najít adekvátní vyjádření básnického slova na jevišti i v nonverbálním materiálu scénického tvaru – především v materiálu tělesném. Tam pro mne byl vždycky a stále ještě bývá hlavní problém tzv. divadla poezie: jak představení zachází s tělesným hereckým materiálem, aby nesl tutéž poetickou hodnotu v téže poloze jako slovo. Některé soubory vycházející se zkušeností loutkového divadla – jako třeba svitavské “Céčko“ – byly tomu nejblíže.
Zažili jsme tendence zařadit do lektorského sboru znalce různého “nečinoherního“ divadla, aby vysvětlovali podstatu zhlédnutého druhu amatérského vystoupení na jevišti. Moc se to neosvědčilo. Ale říkám to proto, že jsem marně čekal od těchto znalců, že mne objasní kritéria, jimiž mám měřit tzv. divadlo poezie. Stejně marně jsem na toto téma vedl řadu rozhovorů v porotách s těmi, kdo tuto oblast nejen sledují, ale o nichž vím, že ji i úspěšně dělají nebo dělali. Co ovšem vím bezpečně, je to, že ten subjektivní přístup, které divadlo poezie vyžaduje, přinesl v jistém čase amatérskému divadlu tvořivý přístup k divadelní funkci jako příležitosti osobitě se vyjádřit ke světu a také k sobě. Jinak řečeno: tzv. divadlo poezie pomáhalo rozvíjet principy autorského divadla, které od časů malých jevištních forem je pokládáno za princip amatérismu.
Totéž lze konstatovat o dramatické výchově. Její soustředění na rozvoj dítěte nebo mladistvé osobnosti pracuje s nejrozličnějšími prostředky, které radikálně burcují tvořivost. Viděli jsme na JH inscenace, které v tomto směru vynikaly tak, že jejich prohřešky proti kvalitě divadelní byly zcela zanedbatelné a přehlédnutelné. A dokonce nechyběly inscenace, které zpracovávaly velmi závažné a obtížné téma, poměrně těžko přístupné a zpracovatelné. Ale tvořivá hravost a lehkost dramatické výchovy je posunula do roviny, v níž zůstala zachována jejich závažnost, ale přitom uvolnila cestu pro postupy, které byly vlastní aktérům – rozumějme těm, kdo hráli – v dané inscenaci. Tento typ tvořivosti, který vychází od postojů, možností a předpokladů aktérů inscenace se postupně stal záležitostí celé jedné generace, která prošla dramatickou výchovou. A pokud její příslušníci zůstali věrni jako dozrálí dospělí amatérskému divadlu, tak nemohli zapomenout na to, s čím se seznámili v dramatické výchově. Uplatňovali sebe, své předpoklady a své postoje v tvorbě činohry, jež opouštěla onu „pravou“ činohru, která slavila před lety své triumfy na Jiráskově Hronově, a přispívali svým dílem k její proměně v činohru po moderně.
(Pokračování)
/Text vychází současně v denním Zpravodaji Jiráskova Hronova/
Komentáře k článku: Trocha hronovské historie VI.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
