Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Trocha hronovské historie VIII.

Adaptace

je pojem, který v přítomnosti pokládám za nejadekvátnější pro označení některých oblíbených inscenačních principů používaných v profesionálním i amatérském divadle a charakteristických pro dobu po moderně – najmě v činohře.

Znamená, že existuje jisté východisko inscenace, kterým v tradičním pojetí bývá nějaká literární předloha (dramatický text), dnes třeba i filmový scénář apod., které se přetvářejí, transformují scénickými divadelními prostředky v jiný tvar, jiný příběh, jinou situaci, jiné postavy. Prostě v jiný tvar s jiným tématem. Adaptace je v tomto smyslu zcela záměrné scénické přepracování původního podnětu inscenace, který sice zůstává v něčem zachován, ale zároveň vzniká nad ním nebo vedle něho nový divadelní tvar se svými novými specifickými rysy. Režisér je v této syntéze absolutním autorem inscenace (někdy to může být celý kolektiv tvůrců) a pro porotce nastává velmi složitá analytická činnost, neboť musí rozpoznat původní východisko a zároveň onen autorský podíl divadelního scénování.

Zažil jsem svého času několik vystoupení poroty, která pohřbila svými soudy dobrou adaptaci, protože nebyla schopná učinit toto rozlišení. Fundamentální princip tohoto divadla je režisérovo (nebo kolektivní) totální autorství inscenace. V tomto smyslu československé amatérské divadlo srovnávalo krok s vývojem evropské činohry. Na divadelním festivalu v Avignonu proběhly před lety diskuse, kdy režiséři inscenací tam hraných vytkli kritikům, že je soudí překonanými kritérii, vycházejícími pouze z textu. V tehdejším „federativním“ amatérském divadle toto divadlo skoro jako zázrak předvádělo Divadlo „Z“ – divadelný ochotnický súbor pri DO SZM Zeleneč v režii Jozefa Bednárika. Troufnu si tvrdit, že neexistoval v celém československém divadle tehdy soubor, v němž by režijní gestus jako celistvý scénický postoj dokázal působit tak, jako tomu bylo v představeních tohoto souboru z malé slovenské vesničky. Ostatně: většina souborů, jež reprezentovala na JH slovenské amatérské divadlo, jevila tuto tendenci a předbíhala tak svým způsobem vývojové trendy české amatérské činohry.

Ta ovšem měla jednoho velkolepého reprezentanta tohoto vývoje činohry, a tou byl českolipský soubor Jirásek s inscenací Jak se vám líbí Jak se vám líbí? (1985), což byla adaptace známé Shakespearovy komedie. Opět si troufnu tvrdit, že jsem málokdy viděl tak hlubokou a přesnou transformaci Shakespearova textu jako v tomto případě. Vtip byl v tom, že ta adaptace děla pomocí kolektivního herectví, neboť soubor prošel rozsáhlým všestranným hereckým školením pod vedením pedagogů DAMU Jaroslava Vostrého a zejména Josefa Vinaře a uměl uplatňovat hereckou tvořivost nejen v humorné improvizaci, ale i hereckým jednáním prezentovaný vlastní životní postoj. Totéž se prokázalo i v adaptaci legendárního Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Byla to inscenace pracující velice jednoduchými prostředky scénografickými, ale zato opřená o herectví schopné na jedné straně prožitku neuvěřitelných fiktivních situací a na straně druhé komediálního odstupu, využívající příležitosti k intelektuálnímu nahlédnutí situace a jednání postav.

Myslím si, že těmito inscenacemi splnila česká amatérská činohra poslání, jež ji za normalizace připadlo. Nalezla divadelně účinnou specifickou poetiku, jak uchopit konkrétní realitu a vyjádřit k ní vztah. Takový, který byl pro větší část diváků nejen zajímavý svým tvarem, ale obsahoval i zřetelný estetický postoj jako osvojení si skutečnosti.

Znovu ovšem musím důrazně upozornit, že síla a hlavní funkce českého amatérského divadla, které se představovalo na Jiráskově Hronově, byly v té rozmanitosti, která pro diváky ani pro soubory nepreferovala žádnou poetiku a žádné principy. Viděli jsme na JH některá vystoupení, jejichž estetická a umělecká hodnota byla minimální, ne-li nulová; vzbudila u některých diváků nevoli projevovanou známou otázkou: Kdo to vybral a proč? Soudím, že ten výběr byl správný, neboť připomenutí, že amatérské divadlo je také – a v některých ohledech především – fenoménem sociologickým, jemuž připadá plnit i jiné úkoly než jenom pěstovat estetické postoje a hledat umělecké inovace a novosti, je krajně užitečné a prospěšné. Zejména k tomu, abychom si vážili všestrannosti, jež amatérské divadlo může poskytnout.

Ta trocha historie, kterou jsem v tomto sloupku po dávkách podával, neměla jiný cíl než připomenout tuto kvalitu, jež činí divadlo hrané amatéry nenahraditelným a jež v dějinách Jiráskova Hronova má svou nezastupitelnou roli.

(Pokračování)

/Text vychází současně v denním Zpravodaji Jiráskova Hronova/

• Autor: Jan Císař
• Publikováno: 8. srpna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Trocha hronovské historie VIII.

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ