Trójské uprchlice
Tři ženy čekají za hradbami spálené Tróji na okupanty, kteří je mají odvézt do Řecka coby válečnou kořist. Tak začíná inscenace Trójanky ukrajinské režisérky Anny Turlo, uváděná ve Studiu Švandova divadla. Tragický epilog mýtu o trójské válce, u nás známý především v Eurípidově verzi, zpracoval do současné podoby dramatik David Košťák. Soustředí se na osudy válečných uprchlic, jež musely opustit svou vlast a v cizině se potýkají s mnoha předsudky a nenávistnými projevy. Text samozřejmě reaguje na aktuální situaci vyvolanou vpádem ruských vojsk na Ukrajinu, ovšem obejde se bez prvoplánových aktualizací. Výpověď, kterou o válce poskytuje, je podobně nadčasová jako ta Eurípidova.
Na křížové cestě. Zleva Anna Grundmanová, Anežka Šťastná a Marie Štípková FOTO PATRIK BORECKÝ
Mnoho různých ženských osudů autor koncentroval do tří postav, ztvárněných Marií Štípkovou, Annou Grundmanovou a Anežkou Šťastnou. V jednu chvíli vzpomínají na soutěže krásy, které tak rády sledovaly, a přes jednoduché bílé řízy si navlékají šerpy, každou s jiným posměšným nápisem: Miss přijela v bávu, Miss nauč se řecky a Miss krade nám muže. Tyto „tituly“ přesně vystihují, jak určitá část české společnosti smýšlí o Ukrajincích, kteří k nám po začátku války přišli. Viz nejrůznější internetová fóra, kde se lidé pozastavovali nad tím, že uprchlíci přijeli v kvalitních autech a teple oblečeni…
Nejtendenčnější představu o „ukrajinské uprchlici“ naplňuje hrdinka Anežky Šťastné: mladá a nezkušená, neumí cizí jazyk, takže se živí jako služebná neboli holka pro všechno – vaří, pere, uklízí, hlídá děti, a když je paní unavená, poskytne pánovi sexuální služby. Ve své dobromyslné naivitě je až dojemná, nejvíce ve chvíli, kdy si myslí, že povýšené „nemáš zač“ znamená totéž co „děkuji“.
Postava Marie Štípkové naopak zpochybňuje zažitá klišé: z hořícího města zvládla uprchnout včas patřičně zajištěná, takže si nyní může ve vlasti svých nepřátel koupit velký dům. Místní ani její krajanky jí to však nemohou odpustit, citově ji vydírají a nárokují si její jídlo či oblečení. I tak si žena v sošném podání Štípkové zachovává důstojnost, zároveň je však patrné, že ji zevnitř rozežírá nesmírný žal. Její zoufalství se naplno provalí v drásavé interpretaci písně Zuzany Navarové A Deus.
Jestliže osud Štípkové hrdinky nejvíce připomíná Andromaché, jíž přímo z náruče vyrvali a z hradeb svrhli synka, postava Anny Grundmanové zase odkazuje k Bríseovně, nucené sloužit vrahovi svého manžela jako konkubína. Společně s Janem Grundmanem v roli řeckého vojáka dokáže Grundmanová vystihnout pokřivenou dynamiku vnuceného vztahu. On se jí nejprve snaží vlichotit, jako by si ani neuvědomoval, co spáchal. Ona reaguje chladně, povýšeně, přezíravě a seká kolem sebe jízlivými komentáři. Vítěz je tedy nucen kapitulovat, vzdát se své „kořisti“. Jedním z nejsilnějších momentů inscenace je okamžik, kdy Grundmanové Trójanka pohřbívá brnění padlého manžela a obřad doprovází cituplným zpěvem Navarové písně Do nebes.
Ukrajinská scénografka Ruslana Basenko do centra sklepního prostoru umístila dřevěnou ohrádku s tmavou zeminou, jež evokuje nejen pohřebiště, ale také pískoviště, symbolizující zavražděné či ukradené trójské děti. Obklopují ji tři dřevěné telegrafní stožáry, které zároveň připomínají kříže. Na začátku se každá z hrdinek izoluje u jednoho sloupu a na svou „křížovou cestu“ si svítí jednou jedinou žárovkou. Postupně však překonají vzájemné animozity, semknou se a prorazí tím okolní tmu. Na konci tragického příběhu tak přeci jen zasvitne jiskra naděje.
Švandovo divadlo, Praha – David Košťák: Trójanky. Režie Anna Turlo, dramaturgie David Košťák, scénografie Ruslana Basenko, kostýmy Olena Zahrebina, hudba Martin Šimek. Premiéra 27. května 2023 (psáno z reprízy 29. května).
Komentáře k článku: Trójské uprchlice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
