Třpytivá chiméra na horizontu paměti
Tvůrčí tandem Petr Erbes a Boris Jedinák představil na konci dubna v domovském Divadle Na zábradlí svou druhou premiéru, inscenaci s názvem Discoland. Po prvotině Kyjem po kebuli (premiéra 2020), zkoumající českou stopu jezuitského misionáře na Mariánských ostrovech, vychází také v Discolandu ze skutečných událostí a dokumentárního materiálu, tentokrát však vypovídajícího o době poměrně nedávné.
Výpověď Tanečnice Magdalény Sidonové (uprostřed) tematizuje lidský sklon k idealizaci vlastní minulosti (na snímku s Kateřinou Císařovou a Barborou Bočkovou) FOTO KIVA
Když se na začátku roku objevil ve vysílání České televize kriminální seriál Devadesátky, vzbudil velký ohlas u širší veřejnosti a vyvolal opět po čase mediální zájem o známé kauzy devadesátých let: Discoland Sylvie Ivana Jonáka nebo o skupinu tzv. orlických vrahů. Noviny Blesk údajně nikdy nezažily takovou čtenost jako v souvislosti s články, které publikovaly po odvysílání seriálu. Mě samotnou následná rešerše ze zvědavosti přivedla do takových obskurních vod, jako je díl publicistického cyklu ČT Vizitka věnovaný Jonákovi nebo YouTube kanál Jiřího Kajínka. Devadesátky pochopitelně nejsou prvním seriálem, který se vypořádává se zločinnými událostmi konce milénia. Z poslední doby můžeme zmínit taktéž na české poměry značně úspěšné Případy prvního oddělení (2014–2016) nebo minisérii Rédl (2018). Dobu reflektovalo i několik filmů (Sametoví vrazi z roku 2005 a Příběh kmotra z roku 2013) a v žurnalistické oblasti také knihy investigativních novinářů (Zločin jako profese Janka Kroupy z roku 2006 nebo Kmotr Mrázek Jaroslava Kmenty z roku 2007) či podcastová série České podsvětí (2021).
TOHLE TAM PROSIM NEDÁVEJTE
Těžko říct, jaká byla prvotní motivace dramaturgicko-režijního tandemu Petr Erbes a Boris Jedinák danou dobu znovu otevřít a představit fenomén Discolandu na divadle. Devadesátá léta museli tvůrci totiž (podobně jako já) zažít pouze coby děti. Snad s tím má co dělat přesvědčení, že šlo o epochu, která výrazně utvářela podobu světa, ve kterém žijeme nyní, anebo zkrátka potřeba přesunout fokus z centrálních figur na nevyslechnuté příběhy obyčejných lidí. V Erbesově a Jedinákově pojetí totiž nespatříte Jonáka (navzdory předpremiérovým fámám, že ho bude hrát Petr Čtvrtníček), nýbrž anonymní zaměstnance a návštěvníky klubu Discoland. Hlavními hrdinkami a hrdiny jsou DJ (Johana Matoušková), Návštěvník (Jiří Vyorálek), Ředitel (Václav Vašák), Kuchař (Petr Čtvrtníček), Ředitelka (Anežka Kubátová), Barman (Kateřina Císařová), Tanečnice (Magdaléna Sidonová) a Krokodýl Kuba (Barbora Bočková), jejichž předobrazy se stali konkrétní respondenti, s nimiž tvůrci v uplynulém roce a půl vedli rozhovory (a Jonákův krokodýl, kterého choval přímo v Discolandu). Peloton charakterů uzavírá postava Mlčící tanečnice (Valerie Lobačova), nenápadné dívky v šedých šatech-uniformě s vlasy na ježka, která se jednou za čas mihne scénou a symbolicky zpřítomňuje všechny nepřítomné, kteří svědectví z jakéhokoli důvodu nepodali. Mlčící tanečnice působí trpitelsky, jako jakýsi sotva postřehnutelný stín s mírným steskem a bolestí ve tváři. Zdá se mi, že tuto interpretaci v mém případě podporuje také vědomí vnějšího kontextu (z inscenace nikoli patrného) – představitelkou postavy je ukrajinská studentka divadelní akademie z Kyjeva, která uprchla před válkou a nyní studuje na DAMU. Nedokážu však posoudit, do jaké míry tvůrci s tímto momentem pracovali záměrně.
Nasbíraný dokumentární materiál dokázal tvůrčí tým vtělit v imaginativní divadelní tvar obdivuhodným způsobem. Výsledkem je dvouhodinová inscenace, která v dílčích monologických celcích volně provazuje příběhy jednotlivých postav a dynamizuje je vtipem, nadsázkou a jednoduchou pohybovou či scénickou stylizací. Staví převážně na výrazných hereckých výkonech, které sebevědomě zabydlují scénu, jež zůstává (vyjma pár momentů, kdy je na ni přineseno křeslo, krokodýlovo terárium nebo taneční tyč) zcela prázdná. Jeviště pokrývá šedo-béžové lino s potiskem plovoucí podlahy, prozrazující amatérskou realitu dobového českého bohatství – Jonák nechal koneckonců Kubovi v nedostatečně velkém teráriu málem uhnít bříško. V zadní části pak scénu ohraničují stříbřité pruhy závěsů, které se celou dobu třpytí jako jakási fata morgána nebo chiméra na horizontu naší paměti.
Erbes s Jedinákem v inscenaci pracují také s metadivadelní rovinou a prostřednictvím promluv některých postav zpřítomňují fázi prvotních příprav inscenace. Hned v úvodní scéně (jedné z nejsilnějších) tak například Matoušková vklopýtá na scénu coby zpovídaný DJ a požaduje po tvůrcích podrobnosti ohledně vznikajícího díla. Monolog vrcholí v momentě, kdy si Matoušková-DJ nechá ukázat fotky herců z divadla, aby mohla rozhodnout, kdo by měl co hrát. Zdánlivě schematický metadivadelní princip je Matouškovou velmi živě a vtipně rozehrán: Ty vole! Tohle je úplnej Milan, ty vole! Později na podobné narážky dochází hlavně v souvislosti s citlivým obsahem svědectví, kdy respondenti žádají tvůrce, aby danou pasáž do představení nezapojili. Věty typu tohle tam prosimvás ale nedávejte, po kterých následuje zcela otevřené odhalení obsahu, se stávají koloritem, jehož humor opakování spíše umocňuje.
Johana Matoušková coby DJ FOTO KIVA
STŘÍPKY „ZÁZRAKŮ“, KTERÉ ČAS UŽ NEVRÁTÍ
Otázky pokládané v inscenovaných rozhovorech směřují ke vzpomínkám na Discoland ve dvou základních rovinách. První se soustředí na přiblížení reality klubu a Jonákovy osoby, včetně postojů jednotlivých zaměstnanců k případu vraždy jeho manželky Ludviky. (Z té byl Jonák obžalován a následně na dvanáct let odsouzen.) Ve výpovědích samozřejmě nechybějí dílčí obskurnosti jako například vzpomínka Kuchaře-Čtvrtníčka na Jonákovu střílecí propisku, kterou jste moh buď podepsat fakturu nebo někoho voddělat. Druhá rovina tázání se pokouší prozkoumat psychickou kondici zaměstnanců v době jejich působení v Discolandu a zároveň povahu jejich vzpomínání: zda by se do dané doby chtěli vrátit, zda v ní byli šťastni. Naprostá většina dotazovaných na tyto otázky odpovídá kladně a právě v takových momentech vysvítá téma Erbesovovy a Jedinákovy inscenace: idealizace a romantizace vlastního mládí, vytěsňování špatného; tedy takové vzpomínání, které může zkreslovat „oficiální“ dějiny a vytvářet určitou mytizaci.
Se vztahováním se k historii si tvůrci scénicky pohrávají různými způsoby, například když na scénu dvakrát svěsí reprodukci malby Zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem z 19. století a postavy se na ni odkazují jako na relevantní dokumentární fotografii. Jiří z Poděbrad – samozvaný král-mafián, podezřelý z vraždy předchůdce – v bílém plášti na obrazu nápadně připomíná Jonáka v jeho slavném bílém obleku. Dalším inscenačním prostředkem je citování výňatků Máchova Máje zdůrazňujících motiv uplývání času a nemilosrdně se vzdalujícího období nespoutaného mládí a sladké nevědomosti.
Obzvlášť imaginativně je téma harmonizace vzpomínek zachyceno v herecké a kostýmní stylizaci Sidonové Tanečnice. Ta podává svědectví usazená v křesle, s šátkem zavázaným pod bradou. Na klíně třímá proutěný košík s pletením a vzpomíná, jak při vystoupení jedné z tanečnic klubu jako Karkulky přivedl Jonák vlka, kterého přivázal k tyči vprostřed točny a nechal ho téměř se uškrtit. Nebo jak Discoland navštívil Karel Gott a ona se musela při sado-masochistickém vystoupení nechat skutečně zbičovat, načež kvůli zraněním nesměla tři dny vystupovat. Sidonová svým vzezřením i laskavým tónem hlasu připomíná babičku vyprávějící pohádku a ostrý kontrast formy a sdělovaného tak nechává intenzivněji vyznít jak temný obsah svědectví, tak právě onu tendenci idealizovat.
TO JSEM ZAŽILA JENOM JÁ – A JÁ
Návštěva premiéry pro mě a také několik dalších diváků sedících na balkoně nabyla v průběhu večera ještě jiných, nečekaných rozměrů. Již při příchodu jsem si všimla čtveřice diváků sedících přede mnou, kteří svým hlučným počínáním poněkud vybočovali z řad ostatních přítomných. Neztišili se ani během představení, polohlasem neustále komentovali dění, a jednou dokonce nahlas odpověděli místo herce na otázku položenou postavě. Pomyslela jsem si, že může jít o diváky s Touretteovým syndromem nebo zkrátka jen o intenzivní příbuzné někoho z herců, a v první půlce se mi podařilo jejich chování vytěsnit. O přestávce jsem si ale povídala s přáteli, kteří seděli ve stejné řadě jako já. Díky nim jsem pochopila, že nejde o ledasjaké „obyčejné rušící diváky“, nýbrž o dva respondenty vyobrazené v inscenaci a jejich doprovod. Těžiště mé pozornosti se poté ve druhé půli částečně přesunulo z jeviště do řady přede mnou a můj zážitek tak získal úplně novou kvalitu. Pozorovala jsem reakce čtyř zúčastněných, kteří se smáli a tleskali na zcela jiných místech než ostatní, komentovali představení, přitakávali, upřesňovali a doplňovali informace nebo jména (na určitou historku z jeviště se například přede mnou polohlasně ozvalo to je pravda, to byla Anežka), případně posuzovali, jak věrně je herci zpodobnili (doprovod skutečného Ředitele oceňoval Vašákův svetr).
Tato intenzivní balkonová interakce vyeskalovala v již zmíněné scéně výpovědi Sidonové-Tanečnice. V ten moment už ji zaregistrovali i diváci v přízemí a samotní herci. Skutečná Tanečnice, která seděla přímo přede mnou, totiž inscenované svědectví velmi napjatě prožívala. Když Sidonová vyprávěla příběh o vlkovi, netrpělivá respondentka prozrazovala dílčí pointy dříve než herečka, aby všechny ujistila, že zvíře nezemřelo. A když Sidonová monolog uzavírala slovy A to jsem zažila jenom já –, ozvalo se z balkonu na celé divadlo A já, načež se rampa mezi jevištěm a hledištěm na okamžik zcela rozplynula. Já jsem tady, dodala žena již o něco tišeji, protože si uvědomila zraky všech diváků upřené na sebe. Sidonová tento velmi emotivní moment ustála decentním vystoupením z role: vřelým polibkem a potleskem, které vyslala směrem na balkon.
Když jsme po představení vyšli ze sálu a s přáteli viděné ještě vstřebávali, zastavil nás ve foyer tamní dobrovolný hasič, že prý má potřebu s námi – s mladými lidmi, kteří dobu nezažili – sdílet svou vlastní zkušenost. V Discolandu jsem byl jednou jedinkrát, povídá, a když jsem tam vstoupil, měl jsem pocit, že jsem přišel do pekla. Víte, v tom představení to zpracovali dobře, ale v mojí zkušenosti je ještě mnohem víc hnusu, temna. K odleskům jedinečných vzpomínek, které se pokusily zachytit éru kolem Discolandu, tak přibyl na odchodu ještě tento. Snad nebudu příliš romantizovat, když napíšu, že se Divadlo Na zábradlí toho pátečního večera zalesklo mnoha různými odstíny sdělení a sdílení – jako obří zářící disco koule.
Divadlo Na zábradlí, Praha – Petr Erbes, Boris Jedinák a kol.: Discoland. Scénář, dramaturgie a režie Petr Erbes a Boris Jedinák, scéna a kostýmy Klára Fleková, hudba Ivo Sedláček, světelný design Tereza Bartůňková. Premiéra 29. dubna 2022.
Komentáře k článku: Třpytivá chiméra na horizontu paměti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Feyfar Petr
V každodenním pořadu Vltavy „Vizitka“
hovořila 30. 5. t.r. moderátorka Markéta Kaňková s jedním z autorů a režisérů představení P. Erbesem. Přitom citovala z titulku recenze Marcely Magdové, že „výsledek (představení – pf) je rozpačitý“, a ptala se ho, jak je se svou inscenací v souvislostí se shromážděným dokumentárním materiálem, s kterým inscenace pracuje, spokojen. Reagoval jsem takto (ovšemže se moderátorka mou připomínkou v poměrně krátkém rozhovoru nemohla zabývat): „Dobrý den, asi složitější a teoretičtější poznámka: to je opravdu zajímavé. Já sice devadesátá léta prožil, ale ve vyspělém a demokratickém kapitalismu, o Discololandu jsem nikdy dříve nic neslyšel (Blesk nečtu), a tak jsem hru a představení – i když jsem věděl, že jde o skutečné rozhovory s jakýmisi exoty – vnímal jako zajímavý neoabsurdní, kafkaeskní konglomerát – asi obdobně jako zde byla vnímána Widmerova hra Top Dogs, která vznikla na základě postupů, které jsme svého času – m.j. v bernském Foru Ost-West – vyvinuli pro pracovní úřad. Nějaké konkrétní životní situace – tedy jak byly zkreslené či přesně popsané, či co (poznámka paní Magdové) mne vůbec nezajímaly.“
K problému jsem napsal delší text (Aktuality pf).
29.06.2022 (23.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Feyfare,
moc mi není jasné, kdo co říkal a proč. Co říkal Petr Erbes a co Vy? A proč Vy? Vy jste byl součástí toho rozhlasového rozhovoru s panem Erbesem?! Nebo jste se k němu online připojil? Nebo na něj reagujete zde? A proč zde? Navíc z titulku recenze (a myslím ani z jejího obsahu) žádné výrazné autorčiny rozpaky z představení neplynou…
30.06.2022 (0.40), , Trvalý odkaz komentáře,
Feyfar Petr
Děkuji za reakci.
Pořad Vizitka je o desáté dopoledne každý všední den ke slyšení na stanici Českého rozhlasu Vltava. S moderátory – převážně – Cihlářem a Kaňkovou tam hovoří vesměs zajímaví lidé. Kdokoliv, tedy kterýkoliv posluchač, který pořad sleduje, má možnost online podat dotaz, nebo vyjádřit k rozhovoru názor. Bohužel je pořad poměrně krátký (necelá hodina protažená hudbou), takže není možné jít do hloubky, objeví-li se nějaké kontroverzní téma. Zde reaguji, poněvadž obdobně jako paní Magdová, která byla v pořadu explicitně citována, zabývala se i paní Raiterová ve své recenzi představením DNz Discoland převážně z pohledu „dokumentárního“ divadla. Já sám, jak píši, jsem představení viděl zcela jinak, což jsem pokládal za docela zajímavé. Proto jsem svou reakci, kterou jsem zaslal Vizitce, potažmo paní Kaňkové, jež neměla možnost mou poznámku rozebrat, jen krátce podotknout, že došla, zde přidal: čili jsem recenzi paní Raiterové použil jako berličku k tomu, aby se přece jen objevil i jiný pohled.
K tématu jsem napsal i delší poznámku. Doufám, že zodpovídá zbylé otázky. Nevím, ale kdy, jak a zda bude zveřejněna.
30.06.2022 (15.35), , Trvalý odkaz komentáře,