Tuctová kriminálka v nablýskaném obalu
Petra Tejnorová se svým komandem uvedla v holešovických Jatkách78 další z řady projektů zkoumajících možnosti propojování médií v reálném čase přímo před zraky diváků. Inspirací se jí stal skutečný příběh z amerického Texasu, kde se jednoho dne ztratil třináctiletý chlapec, aby se o tři roky později objevil ve Španělsku. Inscenace Nick je složená z výpovědí tří postav doplněných filmovými záběry vznikajícími na jevišti. Očekávání nezapomenutelného zážitku však neplněno nebylo.
Petra Tejnorová má nepochybně ambice tvořit v rámci relativně stále nového umění Live Cinema, což koneckonců deklarovala už v projektu Innocence/Nevina. V Nickovi pokračuje ve zkoumání všech možností, které kombinace divadelního a filmového jazyka nabízejí. Tentokrát se ale zdá, jako by jí byl výsledek lhostejný. Jakkoli se to na první pohled „tváří“ jako něco nevídaného, něco speciálního, ve skutečnosti jde o poměrně tuctovou kriminálku tvořenou z velké části monology herců a nijak překvapivými záběry.
Příběh sledujeme od okamžiku, kdy sestra Nicka (Hana Vagnerová) vypráví, jak se její mladší bráška ztratil a jak jí o tři roky později zavolala matka, že ho našli někde ve Španělsku. Pak začne svůj příběh vyprávět Nicolas (Jiří Konvalinka), muž, kterého zajmou ve Španělsku policisté a on se začne za ztraceného chlapce vydávat. A do toho občas vstupuje policejní vyšetřovatel (Michal Sieczkowski), který se stále snaží přesvědčit Nickovu rodinu (ztělesněnou pouze jeho sestrou), že onen muž jejím bratrem není.
Vyprávění se odehrává nepříliš originální formou výpovědí, kdy se celou dobu zdá, jako by všichni tři o událostech po létech mluvili v nějakém imaginárním dokumentárním filmu. Oživení skoku z minulého času do přítomného, a tedy toku událostí, se děje pohříchu sporadicky. Veškerá jevištní akce se omezuje na promluvy a občasný potrhlý tanec Konvalinkova Nicka. A bohužel ani obě kamery, které na dvě plátna promítají různé záběry z toho, co se zrovna na jevišti děje, nezachraňují celkový pocit něčeho statického. Tam, kde má rychlé střídání monologů navodit dramatický spád událostí, filmový střih chybí.
V Nickovi Tejnorová pokračuje ve zkoumání všech možností, které kombinace divadelního a filmového jazyka nabízejí FOTO KATEŘINA TRNKOVÁ
Konvalinka v roli Nicka irituje vším – od mluvy po pohyb na jevišti. Jeho projev je nepříjemnou směsí arogance a sebestřednosti. Možná to byl celé záměr, proč ne. Nicméně způsob, jakým to Jiří Konvalinka prezentuje, především jeho hlas, intonace, frázování, to vše působí velmi amatérsky a neuvěřitelně. Naproti tomu Vagnerová zvládla proměnu z nešťastné, posléze šťastné a nakonec afektovaně se bránící sestry skvěle.
Jako podklad inscenace je sice vzat reálný příběh, ale přinejmenším začátek, kdy je Nicolas na policejní stanici a oni ho nechají si zavolat do Států, přijmout fax s fotkou pravého Nicolase a nakonec přesvědčit policisty, že je to on, působí tak zkratkovitě a nereálně, že by možná stálo za to v přípravách inscenace věnovat scénáři trochu více času. Jinak je linie kriminálního příběhu držena víceméně standardně. I technicky působí Nick zvládnutě a má rozumnou délku, takže princip trojmonologu tolik nevadí. Zklamáním jsou ponejvíce očekávání stran propojování médií. Handa Gote pracují s filmovou technikou rozhodně zajímavěji.
STK Theatre Concept: Nick. Koncepce, režie Petra Tejnorová, scénář, dramaturgie Jan Tošovský, asistent režie a dramaturgie Kateřina Jandáčková, scéna a kostýmy Adriana Černá, hudba Jiří Konvalinka, kamera Marek Bartoš. Premiéra 9. listopadu 2015 v Jatkách78.
Komentáře k článku: Tuctová kriminálka v nablýskaném obalu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
jaro viňarský
Pane Dominiku,
promiňte ale vaše kritika je příkladem kritik kritiků, kteří (i když by to měla být jejich základní schopnost) nejsou schopni se skutečně dívat a porozumět tomu, co je jim předkládáno. Dívejte se na to, co se děje SKUTEČNĚ před váma, ne na projekci vlastních očekavání a představ (tedy aspoň né jako kritik). Tolik násilí ve vašich nerozumných slovech. Promiňte, ale jako diváka v první řadě (a až pak i jako tvůrce a spolupracovníka Petry Tejnorové) mě to fakt vytočilo. Kritik by nejdříve měl být otevřeným divákem bez očekávaní, na kterých je vaše kritika postavená, a tedy jako kritika zcela neúčinná. A pak, kde je respekt vůči tvůrčí práci někoho.
Píšu, abych povzbudil ty, kteří ještě na Nicka nebyli a chtějí, aby se nedali vaší neprofesionalitou ošálit. Můžu se zeptat, jaká je vaše praktická zkušenost s divadlem? Nebo jste jenom plný statických teorií? Každopádně věřím v kritiku, která vede dialog a nevyhlašuje soudy. Soudit ani posuzovat není právo kritické práce.
Takže ať žije NICK a práce všech tvůrců! S respektem k Petre Tejnorove a spol.
13.11.2015 (14.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
Vážený pane Viňarský,
děkuji za Váš přípodotek k mé kritice. Nicméně – skutečně si myslíte, že nejlepší divadelní kritik je člověk jakkoli s divadlem spjatý? Skutečně si myslíte, že obrazu porozumí nejlépe jen výtvarník? A poezii pouze básník? Nač tedy dnes už letité debaty, diskuse, ba konference na téma kritiky. Nač stesky nad tím, že poezii hodnotí zas a pouze básníci, neboť chybí erudovaná kritika s odstupem? Pokud skutečně žijete v tomto světě, napište na vstupenky „vstup pouze pro herce, režiséry a další, kteří prokážou divadelní praxi“. A hlavně proboha neposlouchejte, co si myslí onen obyčejný člověk, který ráno vstane, jde do ubohé a nudné práce prosté jakéhokoli umění a večer si sedne k televizi, neboť ta jediná ve Vašem světě po něm nechce certifikát, že v ní pracoval a má s ní praktickou zkušenost. Jeho názory by Vás nepotěšily…
V duchu Vašich slov závěrem – nejdříve čtěte, pak formulujte komentáře!
Srdečně
Dominik Melichar
18.11.2015 (10.48), , Trvalý odkaz komentáře,