Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 1)
V aktuálních DN 2/2013 vyšel velký rozhovor s Vladimírem Markem Ochutnal jsem všechno, co je lákavé. Přes Vánoce a Nový rok jsme však s Vladimírem vedli mnohem delší a obsáhlejší dialogy, které se zdaleka nemohly dostat do tištěné verze rozhovoru. Rozhodli jsme se proto publikovat postupně na stránkách i-DN vypuštěné části a doplňovat je i o témata, s jejichž zvěřejněním jsme původně ani příliš nepočítali. Nabízíme tak nezvykle otevřený dialog, který – veříme – může čtenáře zaujmout.
Vladimír Hulec
Vladimír Marek: Autoportrét (variace na Gustava Klimta).
Buď šťastný
Jste gay. V dobách reálného socialismu před rokem 1989 to mohlo být dost bolestné stigma. Jak jste se s ním vyrovnával?
Nebylo to pro mě ani pro mé rodiče snadné. Odlišná sexuální orientace se skrývala, i když už byla homosexualita komunisty dekriminalizována. Když jsem si svou odlišnost začal uvědomovat, zažil jsem neradostné chvíle. Společensky jsem v podstatě spadal někam mezi spodinu, stoku. Homosexualita byla tehdy brána jako dosti odporná choroba, kterou je však možno léčit! Maminka se tedy rozhodla, že půjde na poradu se sexuologem. A aby nechodila ke kováříčkovi, šla rovnou za legendárním doktorem Plzákem. Osvícený Plzák jí řekl, že homosexualita se léčit nedá, že to je lidská přirozenost, i když menšinová. Dodal, že pokusy o „léčbu“ mohou vést i k sebevraždě, protože se tím boří jedincova osobnost. Po té návštěvě se sešla celá má rodina a ujistila mě, že je jim jedno, jaký jsem, že si jen přejí, abych byl šťastný. A já jim – i sobě – to dodneška plním. Pravda, občas jsem musel vyslechnout nějakou nevkusnou narážku a dělat, že o ní nevím. Člověk se časem otříská a nad vulgaritu se povznese. Naštěstí v divadle se to bralo a bere úplně jinak. Buď umíš, nebo ne. Napříč sexuálním spektrem.
Změnil se podle vás tento celospolečenský přístup po listopadu 1989?
Poté, co šli komoušové od válu, se mnohé uvolnilo. Vznikly iniciativy za práva sexuálních minorit, díky kterým vstoupila v platnost instituce registrovaného partnerství. Lidé se přestávají schovávat a neničí si život předstíráním něčeho, co nejsou. Ani já si nehodlám život ničit lží.
Vladimír Marek: Autoportrét 2013
Komentáře k článku: Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Vzpomínka:
Už jako dorostenec, tj. od 16 let – 1960 – jsem se s gayi setkával dost často. Přímo ve sportu – zápas ř.-ř. – se pochopitelně nevyskytovali (v úpolových sportech je to asi pravidlo), ale o to frekventovanější byli v Karlových lázních, kam jsem chodil pravidelně upravovat váhu před utkáním (shodit 2 – 5 kilo). Zdaleka ne vždy jsem je identifikoval, ale nikdy jsem s nimi neměl sebemenší problém. Potom, na vojně, se pokud vím nevyskytovali a mezi dělníky také ne. První gaye jsem osobně poznal až mezi divadelními kritiky. No problem.
Pro nás, heterosexuály, mají gayové jedno nesporné pozitivum: nejenomže nám nekonkurují, ale nevadí ani jako přátelé našich milenek a manželek, je možno jim plně důvěřovat!
23.01.2013 (18.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Marek
Petře,
s pozitivem, že nejsme konkurencí pro heteráky bych v mém případě zacházel obezřetněji. Mám slabost i pro krásné ženy, a výsledkem je můj syn a má čarokrásná vnučka Anička.
🙂
26.01.2013 (13.51), , Trvalý odkaz komentáře,