Divadelní noviny > Rozhovor

Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 2)

I andělé mají drápy

V Divadle Na zábradlí jste zažil mnoho dramatických situací. V rozhovoru v DN mluvíte o pozvání Janem Grossmanem, který bohužel až příliš brzo zemřel. Po něm nastoupil Petr Lébl. V rozhovoru se zabýváme jeho osobností a režijním přístupem a opět se dostáváme až k jeho smrti. Mě by ale zajímala ještě jedna krizová situace v DNz, jíž jste byl v dobách šéfování souboru Petrem Léblem svědkem. Hostování režiséra Vladimíra Morávka a 9. února 1996 jediné uvedení jeho Maryši neboli – jak se jí tehdy říkalo, neboť šlo o první verzi textu bratří Mrštíků – Mařky.

Dostal jsem v té inscenaci drobnou roli kadeřníka Hrdličky. Měl jsem tenkrát ještě dlouhé vlasy. Petr nechtěl, abych dostal takovou čurdu, a ptal se mě, zda ji beru. Říkal mi, že mluvil s Vláďou Morávkem a že pro mě chtěl velkou roli, protože těch drobných už mám celý vějíř, a Vladimír ho ujistil, že ví, co s tou postavou udělat. O Vladimírovi a jeho vidění divadla se hodně mluvilo a mě to zajímalo. Aspoň jako zkušenost. Rozhodl jsem se do toho jít.

Vladimír Morávek. FOTO VIKTOR KRONBAUER

Kde a kdy nastaly problémy?

Práce šla zpočátku velmi dobře, panovalo oboustranné porozumění a vstřícnost. Teprve když došlo ke zkouškám v dekoraci, začalo cosi skřípat. Vladimír měl s Petrem v mnohém podobné vidění, vážil si ho a Petr myslím rovněž. Jenže Vladimír – právě z obdivu k Petrovi – některé Petrovy postupy v Mařce citoval. A to neměl dělat. Tenkrát byl na Zábradlí ansámbl „zapřísáhlý“ Petru Léblovi. Nazval bych nás slovem sekta, kdyby to pojmenování nemělo tak hanlivou příchuť. Petr byl pro nás absolutně určujícím, nedotknutelným a vzhledem k jeho psychické křehkosti i opatrovaným člověkem. Ty citace nám přišly jako jeho parodování a vykrádání. Herci v hlavních postavách se navíc cítili příliš manipulováni. Petr totiž dával svým hercům dosti volnou ruku při výběru hereckých prostředků. Vladimír každý pohyb a situaci stylizoval. Žádal naprostý pohybový i gestický řád svého režijního vidění. Dusná atmosféra se dala krájet, tak divné to bylo. Pak se odehrála premiéra, která byla zároveň derniérou. Petr nedovolil další uvádění. Následovala prudká roztržka mezi Vladimírem a Petrem v jeho kanceláři. A bylo vymalováno.

Jak se na tu kauzu díváte a jak ji hodnotíte dnes?

S odstupem let se na celou situaci dívám mnohem shovívavěji. Odvykl jsem zbytečnostem, jako je vztek nebo hněv. To jsou emoce krajně nekreativní, vytvářející jen řetězec nepříjemností a chaos.

A jak jste přijal či nepřijal režijní metody Vladimíra Morávka?

S Morávkem jsem se po této události pracovně setkal v roce 2001 při Shakespearově Richardu III. inscenovaném v replice divadla Globe na pražském Výstavišti. Byla to spanilá inscenace, kterou Vláďa připravil v duchu alžbětinského divadla a jeho zásad. Všechny role – kromě jediné, ve hře shodou okolností mé dcery (hrál jsem Alžbětu, ženu krále Edwarda IV.) – hráli jen muži. Královna Alžběta byla – a už stále bude – jednou z mých nejmilovanějších „parádních“ rolí.

Pak přišel jeho muzikál Excalibur v divadle Ta Fantastika, který se stal téměř kultem. Hrál jsem tam Merlina. To byla a je velká „srdcovka“. Když jsem v roce 1982 viděl dodnes skvostný anglický film Excalibur, říkal jsem si: Až mi bude okolo padesáti – šedesáti let, tak to bych si chtěl Merlina zahrát. A vida, splnilo se mi to! Díky Vladimírovi. (Vláďo, díky!)

Vladimír není jednoduchý člověk. Jako u Petra je třeba i u něj akceptovat jeho „pihy na kráse“. Když se střetnou dva takto výjimeční lidé, ke kolizi dojde téměř automaticky.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 28. ledna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ