Divadelní noviny > Rozhovor

Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 3)

V DN 2/2013 jsem uveřejnili rozhovor s Vladimírem Markem Ochutnal jsem všechno, co je lákavé. Otázky a odpovědi, které se do rozhovoru nedostaly, uveřejňujeme na pokračování na i-DN. Tentokrát opět něco více osobního, ale i o Draku a o řeči, jež je pramenem dorozumění.

Které vaše vlastnosti a postoje byly a jsou pro vás a váš život určující?

Myslím, že jsem sám sebe už docela prokoukl a našel to, co pro mě bylo mnoho let určitým prokletím a brzdou. Byl to strach. Respektive různé strachy budované v něm od dětských let vlivem genů, okolí i výchovy. Nashromáždilo se ve mně tolik falešných priorit, o které jsem se bál, abych o ně nepřišel, až jsem málem přestal plně žít a svobodně tvořit. Toto poznání a vyrovnání se s ním bylo pro mne zcela zásadní.

Jaké to byly priority a obavy, jichž jste se musel zbavit?

Byly to takové ty připosrané, umolousané jistoty, které mne ovládaly. Abych nepřišel o stálé angažmá, abych měl pravidelný, byť mizerný měsíční plat a k tomu nějaký ten kšeftík. To vše vedlo ke ztrátě sebevědomí a sebeúcty. A stačil jeden vyhazov a Marek je svobodný, otevřený báječné nejistotě. A zčistajasna s ním není zacházeno jako s naivním blbečkem, šťastným, že je někde najisto, a vděčně polykajícím kdejaký podraz. Hodně se mi tím srovnal žebříček hodnot. Navzdory tomu, že se v této zemi pravda a láska staly nadávkou, můžu tyto hodnoty postavit na nejvyšší příčku.

V mnohých svých postojích a rolích působíte jako provokatér a transvestita…

Nehraji ženské role s oním kalhotkovým orgasmem, z jakých podezřívám umělkyně z travesti shows. Já ženy neimituju, nehraju přece Charleyovu tetu. Například Agrado ze Vše o mé matce dělá všechno, aby byla dokonalá a věrohodná. Hraju zodpovědně postavu se vším, co k ní patří. A pokud už publikum bavím, není to rozhodně hra na to, že je chlap přestrojenej za ženskou. Nejblíže mi byla Alžběta v Richardovi III. Už tím, že to je matka, zoufalá matka, které jsou vražděny děti.

A co Agrado?

Ta je mi lidským vzorem nezištnosti a bezpodmínečné lásky.

Dramaturg Draku Miloslav Klíma si vás cení jako herce, který dokáže v jedné inscenaci precizně zvládnout mnoho úloh. To vám dala loutkářská katedra?

Náš ročník nebyl příliš početný, ale pracoval skvostně. Byli jsme poměrně kreativní a vymýšleli si rozmanité akce. To pro mne bylo spásné, protože po technické stránce mi loutkářská katedra nemohla poskytnout víc, než co jsem uměl již z Říše loutek, kde jsem se kromě marionet setkal i se spodovými loutkami a černým divadlem. Díky tomu nasazení jsem se stále víc přesvědčoval, že divadlo bude mým povoláním, a nikoliv zaměstnáním, kterým by se pravděpodobně stalo mé knihkupcování, které jsem coby učební obor bez maturity vystudoval po základní škole.

Jak se dnes díváte na své účinkování v Draku?

Nevím, zda mám snad po tisící odpovídat, že to bylo osmnáct úžasných let. Byla to také nejzlatější léta tohoto divadla. Léta naplněná nesmírným množstvím práce. Práce velmi soustředěné. Už proto, že v Hradci nebyly příležitosti ke kšeftům, které skýtá Praha. Žili jsme Drakem. Dobře se s ním žilo. Krásně. A s jakými osobnostmi jsem tam setkal! Určující Pepa Krofta, kumštýř a kamarád na věky věků. Věrka Říčařová a Franta Vítek, kteří mě svým viděním divadla velmi ovlivnili. Lída Engelová vyprávějící o stáži u Petera Brooka. Vtipný a neuvěřitelně chytrý Honza Borna. Fascinující Jan Grossman. A všichni mí herečtí kolegové a kamarádi. Bylo by toho možno říci mnohem, mnohem víc, leč to bych zesentimentálněl a rozkecal se plačtivě. A o to přece nikdo nestojí.

A jak je to s těmi více úlohami a rolemi najednou?

Hrát více než jednu roli v jednom představení je pro loutkáře téměř samozřejmé. Ve své sólovém představení Kašpar Láry Fáry, pro které jsem si sám vyrobil celou výpravu a vyřezal loutky, jsem hrál 16 postav. V muzikálu Johanka z Arku jich hraju šest. U loutek je to usnadněno, prostě popadnu panáka a hraju. V činohře či muzikálu to znamená bleskové převleky. V Romeovi a Julii bylo nutno vystačit si jen se znakem – tohle je ženská a tohle je chlap. A tak jsem svou Chůvu vybavil náznakem mocného poprsí ze dvou starých povlaků na polštáře svázaných cípy. Stačilo je přehodit okolo krku. Chůva a Lorenzo jsou kladné postavy, jsou to ti staří co to s mladými myslí dobře. Liší se jen původem a slovní zásobou. A tak jsem příliš nečaroval a příliš se nesnažil je od sebe odlišit jinou hlasovou modulací. Moje Chůva je tedy spíše typem staré, zkušené barmanky, která toho už vyslechla a zažila dost a pro každého měla slova útěchy, a pohybuje se světem s věčně přilepeným žvárem na rtu. Plebejka, ženská do nepohody, plná pochopení a lásky. Lorenzo je vzdělanec, jakýsi drogový šaman – spirituální guru na rockovém festivalu. V jedné scéně se ti dva setkají a mluví spolu. Byl to, pravda, z počátku trochu tvrdý oříšek, ale s Frikym jsme nakonec zvolili tu nejotevřenější cestu – na jevišti je jeden člověk a hraje zároveň dvě postavy střihově, bez vysvětlivek publiku.

Překvapuje mne, jak jste racionální. Navenek působíte mnohem démoničtěji, neovladatelněji.

Vytvořil jsem si „veřejnou personu“ na základě svých životních zkušeností, ať už to byly úspěchy, průsery či nemoudrá rozhodnutí. Rozhodl jsem se pro cestu osobní svobody, která nezasahuje do svobody mého okolí.

Tedy znovu. Kdo jste?

Když odečtu klinickou podstatu svého „extrémismu“, jsem v zásadě pohodář. Nevyhledávám sváry a snažím se jim předejít trpělivostí a důkladným nasloucháním druhé straně. Narozdíl od Exupéryho si totiž nemyslím, že řeč je pramenem nedorozumění. Nedorozumění podle mne pramení z nenaslouchání. Učím se kontrolovat své negativní vlastnosti. Své hněvy, vzteky, trucy a strachy.

Co se mi však nikdy nepodařilo ovládnout, je radost. Ve chvílích radosti se většinou chovám jako malé dítě, co se chce se všemi o tu radost podělit. A stejně jako ono se tak dávám všanc, že má čirá radost bude proti mně použita. Ale takové je patrně riziko všech radujících se lidí. Je to riziko, které podstupuji dobrovolně a… a s radostí.

 

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 4. února 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 3)

1. Zdeněk Plincner

   

   Přeji Vám příjemný den.
   Vladimíre, máte můj veliký obdiv. Vždy, když Vám spatřím, cítím Vaše silné charisma. I z kratičkého vstupu z druhého dílu Českého století.
   mám na Vás otázku – poprvé jsem Vás zaznamenal v televizním záznamu hry, ve které jste vodil loutku, se kterou jste měl společné nohy a myslím i ruce. Prosím, řekněte mi, o jaké představení se jednalo a jestli je možné získat záznam tohoto představení. Bylo to úžasné.
   děkuji za odpověď. ZP

   03.11.2013 (21.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ