Divadelní noviny > Festivaly

Tváře alternativy 2023

Festival …příští vlna/next wave… patří k nejstarším polistopadovým festivalům u nás. Založili jsme jej v roce 1994 s Janem Dvořákem, abychom dali prostor u nás vesměs přehlíženým, méně známým či zcela neznámým osobnostem, souborům a aktivitám divadelního okraje.

Vladimír Hulec

Termín „divadlo“ jsme chápali v nejširším možném smyslu. Mixovali jsme amatérské tvůrce s profesionálními, avantgardisty s konzervativci, experimentátory s tradicionalisty, hudebníky s literáty a výtvarníky, hráli jsme v divadelních sálech (zprvu v Divadle v Celetné, poté v Divadle Na zábradlí, v Divadle v Dlouhé, v Paláci Akropolis a v DISKu), v klubech (Roxy, NoD), v kostelech (sv. Anny, sv. Jiljí), na náměstích a v ulicích i na vltavském nábřeží. V roce 2013, po dvacátém ročníku, jsme vedení festivalu předali Lence Dombrovské, která se tak stala jeho výhradní kurátorkou (tento termín, původně z výtvarného světa, jsme programově vtáhli do divadelního prostředí, stejně jako pojmy performance či site-specific). Na individuálním osobnostním přístupu a odkrývání nových – či znovu objevovaných – pojmů, pohledů a cest jsme si vždy zakládali. Žádné skupinové vybírání programu a skrývání se za objektivitu, ale osobní ručení za vše.

Po deseti letech je možná zajímavé podívat se na festival z pohledu toho, kdo jej dvacet let formoval, stále se o něj zajímá, většinu aktérů osobně zná, ale s jeho směrováním a programem dnes nemá nic společného. Zvlášť když se v rámci 30. ročníku festival ohlížel za osobnostmi, které jím v minulosti prošly, a vydal objemnou (a velmi záslužnou) publikaci s řadou profilů a rozhovorů Tváře alternativy, jíž navázal na počiny nakladatelství Pražská scéna Jana Dvořáka, především na antologii alternativy, okraje a undergroundu v českém divadle devadesátých let Příští vlna / Next wave (1996), slovník českého alternativního divadla Alt.divadlo (2000) a od roku 2002 nepravidelně vydávanou revue Orghast.

Labyrint pocitů

Od roku 2003 festival každoročně vyslovuje tzv. Pocty. Tou hlavní je vždy Živoucí poklad. Tím byl letos označen Jan Číhal, zakladatel a až do ukončení jeho činnosti v létě 2021 hlavní performer a šéf ostravského Bílého divadla. Skvělá volba! Bílé divadlo a jejich Lyžaři patří k ikonám jak v rámci české nezávislé divadelní scény, tak i festivalu …nw… V roce 1997 měli právě zde (v klubu Roxy) premiéru a po obrovském (a velmi nečekaném, Bílé divadlo bylo do té doby značně přezírané) úspěchu s performancí šesti nahých stárnoucích performerů-lyžařů doprovázených komorním dívčím kvartetem vážné hudby projeli takřka celý svět a uváděli ji až do konce své činnosti.

Večer Poct dostal letos na starost režisér a light designér Jan Komárek, s festivalem spjatý od dob jeho spoluprací s pardubickou skupinou Jumping Hamada, jež byla v prvních letech pravidelným hostem festivalu. Na jeviště, jež „zasítil“ několika vrstvami bílých průhledných opon, pozval jak nejmladší umělce (mladinký houslista Benjamin Knop), tak především legendy alternativy a undergroundu u nás – hudebníky Vratislava Brabence a Josefa (Pepíčka) Čečila (oba na festivalu několikrát vystoupili). Škoda, že se – ze zdravotních důvodů – nemohl přidat básník a zakladatel DG 307 Pavel Zajíček. Brabencova Vlaková opera (2007) a Zajíčkova performance Pustina (2014), vzniklá ve spolupráci s režisérem Miroslavem Bambuškem, patří k zásadním divadelním „zářezům“ v historii …nw…

Komárek v průběhu večera na opony rozevláté větráky promítal – formou tzv. cinema préparé – různé abstraktní černobílé obrazce s odkazy na témata předávaných poct. Bylo to snové propojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti, technicky – zvukově i obrazově – precizní. Možná nejlepší způsob, jaký mohli organizátoři zvolit pro symbolické svázání v paměti mizejících minulých let festivalu s éterickými vizemi budoucnosti.

Šaman

Ještě před slavnostním předáváním Poct vystoupila ve foyer divadla Komedie další osobnost, jež formovala divadelní a hudební okraj – či underground – u nás, brněnský fyzický básník Petr Váša. Dnes je znám spíše jako rocker, vedle své skupiny Ty syčáci léta spolupracuje s Jasnou pákou, ale v osmdesátých a devadesátých letech byl důsledným experimentátorem s rytmem, hlasem a zvukem a razantním inovátorem v hledání možností fyzického a hlasového projevu. Jeho divadelní směrování vyvrcholilo právě na …nw… v roce 2001, kdy v Divadle Na zábradlí a v Divadle Na Prádle uvedl svou punkovou „voperu“ SSSS (Samota, Sláva, Smrt a Spása), dvouapůlhodinový zajíkavý proud slov rámovaný primitivní hudbou-nehudbou (o rok později operu vydal na CD). Na svém letošním minikoncertu vplul do formy svých sólo-prezentací devadesátých let a nabídl průřez celou svou tvorbou (včetně písní s Jasnou pákou) v energií nabitém provedení. Jeho fyzický projev, rytmické zdůrazňování slov i rytmizování textu, práce s působením nejen pohybu a hlasu, ale i celkového tělového výrazu včetně rozpouštených vlasů a komentářů k jednotlivým skladbám z něj činily šamana, jenž uměním léčí. Duši i mysl. Váša je dokladem, jak lze z útržků symbolů a odkazů postupně vytvořit širokou škálu výrazových možností hlasu, těla, prstů či obličeje. Dokonce třeba jen oka. A navíc dosáhnout mistrovství v práci se zvolenými tématy (osobními i nadosobními) a symboly (kruh, minaret, liška…). A hlavně s češtinou či různými Vášou vytvářenými imaginárními jazyky odkazujícími až kamsi k prapůvodu jazykové komunikace lidstva, jež nazývá translatinou.

Často pochybuju o tom, zda lze z divého experimentátorství dospět k obecně uznávanému a na jevišti i po více než třiceti letech fungujícímu projevu. Právě Váša je pro mne dokladem, že člověk může zůstat srdcem i myšlením punker, ale formou je Mistr, pravý old shaman. Mnozí současní tvůrci – aniž by to možná tušili – z jeho objevů a cest čerpají, od Iriny Ahmed po Cabaret Calembour.

Básník

Obdobným mágem je Petr Nikl, který se svou nikdy nekončící improvizací vystoupil ve stejném prostoru den poté. K performanci přizval několik hudebníků – Michaela Deliu (mbira), Annu Romanovskou (housle, koto) a Jaroslava Kořána (perc) – a zapojil dokonce i psa jednoho z nich. Svou one man show nazval Velký úklid a po vzoru svých výtvarných akcí utkával za zvuků éterické repetitivní hudby jemné akce reagující na malé nepředvídatelné události a před diváky vytvářel trojrozměrné (prostorové) výtvarné dílo rozložené po téměř celé ploše foyer. Rozsvítil a rozpohyboval elektrické svíčky, rozkýval ručky malých Buddhů, vpustil na jeviště své oblíbené elektrické broučky, kteří malovali svými cestami v ploše posypané bílou krupičkou vlastní obrazy.

Niklovy performance vyžadují od diváků otevřenost, klid a usebrání. V jeho fascinujících imaginárních světech neplatí obvyklé zákonitosti příčin a následků, přičemž právě v jejich podněcování (každá akce má vlastní, Niklem nepřipravovaný, neočekávatelný následek) celá událost spočívá. Výtvarně a hudebně laděné performativní kvadratury časových kruhů, fyzické integrály soustav nekonečných křivek iracionálních událostí.

Extatik

Alex Švamberk ve stejném prostoru a tentýž den jako Nikl odehrál svou performanci (News)Paperaman 2nd edition. Švamberk byl spolu s tanečnicí Antonií Svobodovou po plných dvacet let každoročním účastníkem festivalu, dnes však vystupuje zřídka. Pro letošní ročník inovoval jeden ze svých raných projektů (z roku 1992), který byl jeho prvním pokusem o přímou komunikaci s diváky formou fyzické performance beze slov. Švamberk je ovlivněn formou japonského experimentálního tance butó, jehož formy fyzicky náročných improvizací, absolutního nasazení, duchovní soustředěnosti a jisté vyšinutosti a běsnosti jevištní prezentace důsledně využívá. Není to divadlo pro každého. Švamberk si dodnes udržuje běs v očích a předsmrtnou křečovitost pohybu. Kdysi posypán moukou a nalíčen na bílo, dnes to – vzhledem ke svým šedinám – ani nepotřebuje. Pomalu vylézal jako Fénix z hromady roztrhaných novin, zatímco vedle něj performerka Kateřina Bilejová nezúčastněně četla staré Divadelní noviny (nahlas vždy jen slova či útržky vět) a po přečtení je odhazovala. Švamberk se, věren syrovosti a apelativnosti snad všech svých performancí, sunul do publika, trhal ze sebe noviny, podával je divákům a nutil je reagovat. K tomu hráli členové jeho uskupení, kytarista Miroslav Posejpal, baskytarista Vladimír Šťástka a na klávesy Michal Kořán.

Vynikající hudba je vždy to, co Švamberkovy produkce drží ve sférách divácké skousnutelnosti, a tak tomu bylo i nyní. Divý Švamberk nenabízí formální tělesnou či výtvarnou ekvilibristiku Váši či Nikla, ale drží se jako ohař svých výchozích pozic běsného performera, kterého coby diváci nemůžete ignorovat. Leda utéct. Punk/butó v raných stadiích přímočarého, nerudného, s děním ve společnosti/světě nespokojeného fyzického prozaika. To je punk. To je pravá …nw…

Procesy

Další den v kavárně Řehoř Samsa vystoupila herečka Hana Frejková s monodramatem Jakoba Gordina (1853–1909) Dement Lemach. Suverénní expresivní herectví navazující na tradiční jidiš kulturu a literární avantgardu první poloviny dvacátého století. Vzpomněl jsem si na rok 2010 a na performanci Jiřího Sozanského a Spitfire Company Procesy 10/48/7830 v prostorách Vrchního soudu na Pankráci. Byla věnována Miladě Horákové a skrze ni všem obětem politických procesů v padesátých letech u nás. Šlo o nejpodstatnější počin celé historie …nw… Dokonale očistný. Ve stejné soudní síni – v procesu se Slánským – byl v listopadu 1952 k trestu smrti odsouzen i Frejkové otec, ekonom Ludvík Frejka. V Procesech vystupovala i Miřenka Čechová, další velká osobnost z historie …nw… a spolutvůrkyně autobiografické inscenace Hannah, za niž byla Frejková poctěna coby Osobnost roku 2021.

Všechny tyto spolupráce jsou dokladem, že festival pod taktovkou Lenky Dombrovské pokračuje v mapování historického povědomí, v angažovaných postojích, v propojování uměleckých osobností, druhů a směrů, ve vyhledávání a oslovování nezavedených tvůrců a tvůrkyň, v neobvyklých uměleckých formách, přístupech a cestách. A nadále navazuje intelektuální dialog s umělci a jejich diváky (čtenáři, posluchači). Jak v úvodu zmíněnou knihou a kritickými reflexemi (festival publikuje na svých stránkách denní zpravodajství), tak i pozváním fotografa Bohdana Holomíčka (Živoucí poklad 2012), který po představení Hany Frejkové promítl návštěvníkům kavárny rozpohybované série fotografií ze svého bohatého divadelního šuplíku. Úlevná – a potřebná – stopa paměti.

O dalších produkcích a osobnostech letošního ročníku píší kolegyně.

Výlety a úlety

Marie Reslová

Čtyři naprosto odlišné produkce letošní …příští vlny/next wave… spojovalo využití „nedivadelních“ míst pro více či méně divadelní projekty. Drogový a vztahový „ekosystém“ tanečního klubu zpřítomnilo uskupení Pomezí v bytě ve třetím patře činžáku na Florenci. Nonsensové loutkové miniatury zahrála zábavní společnost Musaši Entertainment Company na náměstí Václava Havla. Performativní projížďku historickou soupravou metra z Florence na Kačerov a průvodce peripetiemi výstavby pražské podzemky připravilo společensky užitečné divadlo Krutý krtek. A o finále festivalu – pouť po umrlčích cestách Stříbrnoskalicka – se postaral písničkář a vypravěč vnitřních i vnějších krajin Jan Senft alias Člověk krve a jeho přátelé.

Climax

Pomezí vzalo publikum na ravovou párty do tanečního klubu Climax. Co nelze imerzivní inscenaci v režii Lukáše Brychty rozhodně upřít (a na co je koneckonců tohle uskupení specialistou), je dobře zinscenovaná „autentická“ atmosféra. Stačilo několik kroků a okamžitě se mi vybavila moje první návštěva podobného podniku: lepkavá, pod botou táhle mlaskající podlaha i všudypřítomný opar (tehdy ještě z cigaret a jointů). Z mlhy vydatně produkované kouřostrojem vystupoval temný labyrint, protínaný barevnými bodovými světly, a v něm halucinační výzdoba: spleť izolačních návleků na vodovodní trubky, stěny zářící neonovými barvami, zrcadla a všelijaké „pelechy“ z bizarních, lesklých nebo chlupatých materiálů. Do ušních bubínků tepal neúprosný rytmus taneční hudby.

Po trochu rozvláčném začátku a synchronizovaných tanečních kreacích všech šesti postav v průhledu mezi místnostmi konečně začínám rozlišovat aktéry od přihlížejících, dialogy houstnou a objevují se první konflikty. Z děravého puzzle výstupů, v němž logicky vždy nějaké dílky chybějí, protože se odehrávají paralelně na několika místech, začínají poměrně přesvědčivě vystupovat obrysy osobních příběhů, jaké se tak dají v prostředí tanečního klubu očekávat. Nejsilnější linkou je drogová závislost, s níž mají v nějaké míře problém všichni zúčastnění. Dealerství. Náhodný sex, střídání partnerů, studium, spolužáci, problémy v rodině.

S imerzivními projekty mám vždycky stejné problémy. Zaprvé si připadám jako voyeur, který se ve vyhrazeném prostoru honí za co nejšťavnatějšími zážitky. Zadruhé: vždycky to nakonec dojde do fáze, kdy se spustí klasická „čtvrtá stěna“ a herci dělají, že jsou v prostoru sami a začnou hrát „normální“ divadlo. Iluze klubového života v Climaxu fungovala na začátku, kdy se účinkující snažili o spontánní interakci s publikem (většinou šlo o banální seznamovací konverzaci), ale když došlo na intimní dialogy či sex odehrávající se desítky centimetrů od divadelních čumilů, ocitl se imerzivní koncept v obvyklé pasti.

Zvolila jsem strategii pobytu v jedné místnosti a vyčkávání, jaké příběhy za mnou přijdou. Byly docela silné, i když zásadně nepřekvapující. Dramatický lesbický vztah sebevědomé dealerky (Jindřiška Dudziaková), vykolejené svým nechtěným těhotenstvím a znejistěné výčitkami svědomí a strachem o partnerku (Marie Machová), která se prošňupe až k totální sebedestrukci. Proces opětovného pádu do opojné závislosti po odvykačce (Jakub Müller). Utajeno mi zůstalo, kde se v křehce působící dívce (Lucie Hrzalová) vzala intenzivní touha po náhodném sexu, zároveň mi nedořečenost jejího příběhu imponovala, stejně jako nejednoznačný charakter charismatického barmana (Nikolas Ferenc). Příběh chlapce (Jakub Jelínek) z dobře zajištěné, leč nefungující rodiny měl naopak pointu až příliš doslovnou. Pochvala nakonec: herecky obdivuhodně zvládnuté postavy, včetně excesivních situací a drogových raušů.

Tři v jednom

Loutkové hříčky Na záhoně, Závodník v kožichu a Funus od Musaši Entertainment Company jsou co do rozměru jeviště i výrobních nákladů asi nejúspornějším divadlem, jaké se dá vymyslet. Zato přímo hýří neokázale vtipnými nonsensovými nápady. Ani ne desetiminutové produkce mají každá svou rozkládací dřevěnou bedýnku velikosti zhruba tří krabic od bot. Zatímco se v jedné hraje, dvě zbývající slouží jako podstavec.

Příběhy jsou to bizarní i poetické, dohromady je drží příjemně insitní humor. V miniatuře Terezy Havlové Na záhoně vyrostou k radosti zahradníka po dešti kytky, ale hned se taky připlazí slimák a požírá mu je. Zahradník si ho rafinovaně vyčíhá a vykopne ze záhonu. Jenže zatím mu mezi kytkami vyroste i masožravka, která po mouše slupne i jeho samého, a tak se na svůj záhonek vrací reinkarnovaný. Nechybějí vybroušené detaily: třeba slimák za sebou nechává slizovou cestičku z průhledného plastu. V podobném duchu se odehrávají i dva akčnější kousky Adama Páníka. V Závodníkovi v kožichu nejdřív důvtipně připraví lyžaře o vítězství v závodě medvěd a pak je zase sám o medaili okraden. Funus je vlastně originální rakvičkárna: ovce pohřbí spícího pasáčka šokovanému krtkovi rovnou do obýváku. Prekérní situaci vyřeší až duch, který pasáčka v rakvi probudí.

Tohle nápaditě recyklované divadlo má budoucnost. Jednoduché loutky a rekvizity sešité z kousků látek a smontované z různých materiálů či dřívek baví děti i dospělé a nejen česky mluvící, jak se ukázalo na piazettě za Novou scénou, kde Musaši hráli pro náhodné kolemjdoucí. Přitom nejde o nějaké pouťové dryáčnictví, spíš o intimitu „dětské“ hry a vyprávění.

Paláce pro lidi

Popůlnoční projížďka metrem s performativními výstupy v režii Krutého krtka alias Karla Kratochvíla začala na shromaždišti před stanicí Florenc. Divnej chlápek s taškou přes rameno zapředl s každým nepříjemně familiérní rozhovor a všem na ruku uvázal kus magnetofonového pásku. Že to bylo nejspíš obrazné vyjádření tzv. vázacího aktu, kterým si StB zajišťovala loajalitu svých konfidentů, a že tenhle týpek, který nás pak celou dobu provázel, byl pravděpodobně projektant pražského metra a spolupracovník StB Vladimír Jirout, nám dojde až mnohem později. To už se vracíme historickou sovětskou soupravou metra z cílové stanice Kačerov zpátky a zpívá nám k tomu Jiří Schelinger: Už jsem řek, metro je můj těla a srdce lék /metro je vše, metro je dříč / tak metro, dobrý den.

Podzemní performance se z provozních důvodů nejspíš moc zkoušet nedala, pokud se rovnou nejelo naostro. Není tedy divu, že maličko drhly přesuny a vystupování a nastupování do soupravy někdy trvalo déle než krátké performance ve stanicích, leckdy nebylo dobře slyšet. Nicméně i tak podal Petr Reif coby průvodce s megafonem v ruce heroický organizační, herecký a improvizační výkon. Nejen že udržel tu stohlavou smečku pohromadě, ale ještě se mu podařilo předat účastníkům to podstatné z často kuriózních historek, dokumentů a bizarních okolností jedné z největších normalizačních staveb.

Noční projížďka metrem je jistě zážitek sama o sobě. Promyšleně vystavěná dramaturgie projektu i drobných divadelních výstupů jí teprve dává smysl. Vše asociativně spojoval motiv magnetofonové pásky: od nepostradatelného pomocníka estébáckých výslechů i odposlechů přes nahrávky vzpomínek pro Paměť národa, s nimiž projekt rovněž pracuje, až k divadelnímu odkazu na Beckettovu hru Poslední páska. A přirozeně přestřižení pásky při otvírání metra, na které také dojde. Krutý krtek rovněž dostál svému jménu. Během cesty „krtkem“, jak se metru přezdívalo, nám tvůrci dopřáli dva krutopřísné výstupy nevidomé zpěvačky Michaely Blažkové. Poprvé proti nám šla, ťukajíc bílou holí, po nástupišti s budovatelskou písní na rtech: … my dojdeme… Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok. Jinou nás učila sborově zpívat: Bez chleba nelze žít / a bez vody nelze pít / bez očí se nejde dívat… Výstižnější metaforu slepoty komunistické ideologie si těžko představit.

Umrlčími cestami

Na svatého Václava vyšlo několik desítek výletníků na pouť po historických „úmrlčích cestách“ Stříbrnoskalicka. Šlo se, kudy se nosily či vozily rakve s nebožtíky, lesem, kam se pohřbívali sebevrazi, a Jan Senft vyprávěl o místech, která jsme míjeli, citlivě, poutavě a zasvěceně. Stejně jako dávné pohřební průvody jsme došli na hřbitovy, místo otevřeného hrobu nás ovšem u kostelní zdi či mezi pomníky čekalo autorské čtení poezie s patřičně funerální či krajinnou tematikou. Četli Rostislav Šíma ze své sbírky Hrobařův syn a Martin Veselka básně o jizerskohorských pomníčcích na místech tragických událostí. Byl krásný slunečný den, dobrá nálada, parádní vyhlídky do krajiny. U jednoho z mnoha křížků se svačily utopence. Uvolněná atmosféra mi kdovíproč připomněla fotky z výtvarných akcí v krajině z doby normalizace.

Ve stříbrnoskalickém románském kostelíku zahrál na závěr na mírně rozvrzané varhany Vladimír Franz svoji skladbu Poutní cesty. Klaněl se z kůru a vypadal jako ďábel, který právě vystoupil z fresky na zdi. Mohlo by se zdát, že s divadelní alternativou ten výlet souvisel jen velmi okrajově, ale katarze se v hospodě Na Marjánce dostavila a duše byla poutí očištěna.

O hranicích lidskosti

Petra Zachatá

Těžko si představit …příští vlnu/next wave… bez angažovaného divadla. Letos mu byl věnován především první festivalový čtvrtek v Divadle X10, jehož betonové zdi rozvibrovaly hlasy i těla performerů podávajících svědectví o životě v nesvobodě a útlaku, o síle vzdorovat, touze utéct, o děsivé prázdnotě nových začátků a boji s předsudky.

V projektu Přicházejí. Co chtějí? Co chceme? pravidelného spolupracovníka festivalu, spolku Teď, nádech a leť, zazněly autentické výpovědi lidí různých národností, kteří museli prchnout ze své vlasti. Interpretovaly je – velice dobrou češtinou – mladé ukrajinské herečky Kapitolina Kolobova, Kateryna Polietaieva a Sofiia Brahina, jež po započetí ruské výbojné války nalezly azyl v České republice. Každá do pásma navíc přispěla vlastním příběhem, ovšem silná osobní zkušenost s tématem se propsala do naléhavosti a autentické emocionality každého okamžiku představení.

Tvůrci v čele s režisérem a vůdčí osobností souboru Davidem Zelinkou navíc vymysleli originální scénografický prvek: hrací prostor uprostřed přehradili skrumáží židlí, které zároveň slouží jako hlediště. Diváci tak vlastně spolutvoří onu hranici, kterou se aktéři vyprávění snaží překonat, a zároveň mohou pocítit alespoň nepatrný zlomek diskomfortu, který život na hranici skýtá. Každý z nich sedí trochu jinak natočen, tedy často musí všelijak otáčet hlavu a trup těla, aby viděl na herečku, která právě mluví. Přibližně v první třetině představení pak účinkující překážku z židlí a lidí prorazí – prostě odstraní pár volných židlí a vytvoří úzký průchod, kterým průběžně velmi dravě až agresivně probíhají. Invazivně působí také pasáže, kdy se ženy obracejí na jednotlivé diváky a kladou jim nepříjemné otázky, jako například: Co si myslíte o uprchlících? Kdyby čekaly o něco déle na odpověď, možná by se rozproudila zajímavá diskuse, tuto možnost však tvůrci nevyužili. Ale okamžiky, kdy se vám pohled jedné z hereček zabodne do očí, zatímco vám a jenom vám vypráví další dramatický příběh o útěku z vlasti a pokoření hranice, tvořící poslední překážku od svobodnějšího – když už ne spokojenějšího – života, jsou k nezaplacení.

Na představení zakotvené v ukrajinské životní zkušenosti navázal vhled do běloruské totalitní, opresivní každodennosti, přetavený spolkem Pulsar do stylizovaného tanečního jazyka. Choreografky Kateřina Stupecká a Helena Ratajová se spolu s režisérkou Terezou Krčálovou inspirovaly dílem běloruské autorky vystupující pod pseudonymem noname67 Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče. Označeno je jako divadelní text napsaný pro jednu nebo více žen, což překvapí, jelikož na první pohled vyhlíží jako soubor krátkých povídek. Básnivostí jazyka a dravostí obrazů, jimiž autorka popisuje běsy uvnitř ženské duše sužované nesvobodou, však text připomene například hry Sarah Kane. Jeho úryvky ovšem zaznějí pouze v úvodu (na pokyn tanečnic Terezy Krejčové, Jolany Šturmové, Heleny Ratajové a Anny Wollemannové nejistě čteny zaskočenými diváky) i v závěru (v podání Šturmové). V hlavní, taneční části inscenace tvůrkyně svůj zážitek z četby transformovaly do abstraktních obrazů, z nichž lze sice odečítat téma mocenských vztahů, demonstrace převahy a podvolování se, rovněž jsou patrné odkazy na běloruský folklor a prorežimní „spartakiádní“ estetiku, ale drásavé emocionality předlohy tyto výjevy nedosahují. Jsou až příliš dokonalé, vyspekulované, jenže vnitřní život autorčina alter ega, to je zmar, špína, bahno, bolestivý souboj sama se sebou i s okolnostmi, proti nimž je člověk bezmocný. Život jako les, jehož houštinou se člověk prodírá. V paměti nejvíce uvízne silně metaforický obraz, v němž si jedna z postav zabodává pletací jehlice do hlavy, rukou, nohou. Sebepoškozování jako akt vzdoru, demonstrace síly a osobní svobody. Noname67 (v překladu Krčálové) píše: I když bych si hrozně chtěla setřít ten šrám, ty cizí ruce na mně, ta jakoby milá, ale uši řezající slova, ty pohledy a tu absenci pohledů, tu břečku a ne zem pod nohama, která se rozlezla všude a neumožní ti stát vyrovnaně a zpříma. A všechno to, co se s námi stalo. Nesetřu. Vyšiju si to do kůže. (…) Výšivkou, kterou uměly dělat naše prababičky.

• Autor: Vladimír Hulec,Marie Reslová a Petra Zachatá
• Publikováno: 17. října 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tváře alternativy 2023

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ