Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

Tvůj problém je i mým problémem…

Již 33. ročník Festivalu frankofonie v Limoges, jehož čestným hostem bylo Haiti, si jako motto vybral citát Danyho Laferrièra, haitského autora žijícího v Kanadě (v Čechách vyšla jeho kniha Jak se milovat s černochem a neunavit se): Exil času je neúprosnější než exil místa. Moje dětství mi chybí víc než moje země. Témata vykořeněnosti, identity, humanismu, ale také války, terorismu a environmentu určovala charakter letošní dramaturgie.

Na Haiti vedou Čtyři cesty

Čestným hostem se stalo Haiti a festival Quatre Chemins (Čtyři cesty) vedený dramatikem, překladatelem, režisérem a filmařem Guy Régisem jr. Na přelomu listopadu a prosince se v Port-au-Prince uskutečnil už 17. ročník této kulturní události, která s minimem prostředků a divadelních sálů dlouhodobě neúnavně rozvíjí divadelní aktivity přímo mezi obyvateli města, mladými lidmi a uprchlíky a vytváří vazby se sousední Dominikánskou republikou. Stále žijeme v zemi, kde zdaleka ne všichni mají právo na kulturu. Když sedíš v hledišti sálu FOKAL, tak víš, že máš něco, co jiní nemají. A když se ti nabídne hra od Novariny, tak neřekneš: „…tomu nerozumím“, řekneš: „Rozumím!“ – snaží se přiblížit tamní situaci Guy Régis jr. V Limoges se skupinou spřízněných umělců způsobil šňůrou performancí, koncertů, klaunerií – v rámci inauguračního programu Désordres dans la ville (Zmatek ve městě) – doslova poprask v ulicích. Během festivalu následovala další setkání, divadelní, poetická, hudební, lidská.

O tom, že Haiti není jen zemí vúdú stíhanou politickými či přírodními katastrofami, přesvědčují haitští umělci po celém světě. V Limoges byl jedním z nejvýznamnějších hostů Lyonel Trouillot, básník, prozaik a novinář, jehož tvorba v Čechách teprve čeká na objevení. S jeho neméně známou sestrou, prozaičkou a dramatičkou Evelyne Trouillot, jsme se však již v Čechách setkali v roce 2010 (společně s básníkem Jeanem-Durosierem Desrivièresem) u příležitosti 9. ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, který v Divadle Komedie uspořádal čtení z děl současných haitských autorů Haiti, má láska, jehož výtěžek putoval k umělcům strádajícím ničivým zemětřesením.

René Depestre aneb Politika a erotika v Praze

Naše kulturní propojení s haitskými umělci má však hlubší historii. Málo se ví, že Prahu si oblíbil jeden z nejznámějších haitských autorů, surrealista, komunista a erotoman René Depestre. Multimediální frankofonní knihovna v Limoges spravuje Depestrův fond, který obsahuje i letmé upomínky Prahy: fotografii před chrámem sv. Víta s věnováním od české malířky Lídy Ambrožové, s níž se Depestre setkal na Festivalu mládeže v roce 1947, či francouzské vydání Nezvalovy sbírky Praha s prsty deště z roku 1961 s věnováním od básníkovy ženy Františky. Praha se pro Depestra stala v období let 1951 a 1952 domovem. Když musel do 24 hodin opustit z politických důvodů Paříž, nabídl mu ochranu brazilský spisovatel Jorge Amado, který byl rovněž uprchlíkem v tehdejším Československu. V Dobříši se pak Depestre setkal s Pablem Nerudou, Vítězslavem Nezvalem či Iljou Erenburgem. I když byl tehdy zapáleným komunistou, čehož později litoval, dostal se do střetu se zdejším režimem a byl vyhoštěn. Jeho tehdejší žena byla jako židovská Maďarka obviněna z toho, že je agentkou Mosadu. Depestre se dostal do Jižní Ameriky, zapojil se do kubánské revoluce, ale i z Kuby ho nakonec vyhostili kvůli románu Le mât de cocagne (1979, Jako o závod). Skandál vyvolala i jeho eroticky laděná kniha Alléluia pour une femme-jardin (1980, Chvalozpěv na ženu-zahradu): Jak může revolucionář psát o erotice?!

Depestrův fond v BFN Limoges stále čeká na úplné zpracování. Především jeho korespondence. Knihovníci o autorovo dílo však pečují i jinak. V rámci festivalu představili scénické čtení z autorovy tvorby Voix-ci, voix-là (Hlas tu i tam), díky němuž diváci mohli nahlédnout i do bohatých obrazových materiálů, které obvykle bývají skryty v přísně střežených regálech v podzemí.

Sýrie v exilu

Svůj názor a zkušenosti s exilem představili také umělci ze Sýrie. Dramatik Wael Kaddour, výtvarnice Sana Yazigi a hudebník Hassan Abd Alrahman se shodli na tom, že odloučení od jejich země je pro ně daleko bolestnější než odstřihnutí se od vlastního dětství. Wael odešel ze Sýrie v roce 2011, kdy se musel rozhodnout: buď nastoupí do armády a bude nucen zabíjet, nebo uteče. Zvolil druhou možnost. Žil nejprve v Jordánsku, poté využil možnosti azylu, který nabídla Francie. Hovoří o tom, jak exil poznamenal jeho psaní: Musel jsem přehodnotit celý svůj život – co je pro mne Sýrie, divadlo. Utvrdil jsem se v tom, co dělat nechci: Nechci psát informativní texty. Píšu nerealistické hry vycházející z reality, ale nejde o dokumenty. Byl jsem dokonce kritizován za to, že nepíšu o revoluci. Když jste Syřan, lidi si vás hned zařadí do určité škatulky.

O podobném klišé hovoří i hudebník Hassan, jehož osud tak trochu připomíná příběh našeho Dalibora. Hassan si během svého prvního věznění v osmdesátých letech sestrojil tajně z chleba, marmelády, cukru a nití z ponožek loutnu, na kterou se naučil hrát a celých sedm let se mu ji podařilo před dozorci skrývat. Od roku 1998 žije rovněž ve Francii. Spolupracuje s tamními hudebníky, s nimiž si vytříbil osobitý styl orientálního jazzu. Nechci, abyste mě viděli jako uprchlíka, říká, ale jako hudebníka. Nejsem žádná hvězda, jsem normální muzikant. Přesto mě lidé ve Francii od roku 2011 vidí především jako Syřana. Hassanův životní příběh zpracoval na základě mnohahodinových rozhovorů jeho krajan, novinář Waël Ali. Z jejich spolupráce vznikla originální dokumentární inscenace Je ne m’en souviens plus (Na to si už nepamatuju) o angažovanosti, ilegalitě, věznění, svobodě a nuceném exilu. A především o naději na návrat do Sýrie.

Víme, že náš osud není v našich rukou. Nechtěli jsme to, ale je to tak. Jediné, co můžeme dělat, je poslat před smrtí poslední zprávu, svědectví o tom, co se v Sýrii děje. Jinak nás budou zcela ignorovat, říká Sana Yazidi, iniciátorka projektu Creative Memory zachycujícího syrskou revoluci ojedinělým způsobem, který v ostatních médiích nenajdete. V širších a hlubších souvislostech, nápaditě a především s vědomím, že za všemi zprávami, fotografiemi a videi se skrývají skuteční lidé.

V Sýrii stále zůstávají lidé, kteří riskují život, aby poskytovali přímá svědectví. I v destruktivních podmínkách vyrůstají díky odhodlání a odvaze Syřanů konstruktivní kulturní počiny. Lidé schraňují knihy a vytvářejí improvizované knihovny. V Homsu na zelené autobusy, v nichž dříve sváželi lidi do vězení, kreslí graffiti. V dubnu minulého roku v al-Hirak (předměstí Daraa) vznikl divadelní projekt Pro tebe, Sýrie. Nežádáme nic zvláštního, jen normální podmínky k životu. Stojí v jednom z videopříspěvků…

Občanské postoje i rozpolcené pocity

Tradičně na festivalu nechyběla divadelní produkce, scénická čtení, koncerty a debaty tvůrců z Québecu a Afriky. Zmíním alespoň konžsko-francouzskou inscenaci Trans… propojující činohru, tanec a živou hudbu v jakýsi „zádušní“ kabaret reflektující složitou a bolestnou koloniální historii. Inscenace, na níž se autorsky podílel známý konžský autor Julien Mabiala Bissila, vychází ze skutečné události, která změnila leteckou dopravu: v roce 1989 na lince z Brazzaville do Paříže došlo k výbuchu bomby v zavazadlovém prostoru, po němž se letadlo zřítilo do nigerské pouště. Právě na působivých vizuálních obrazech byla inscenace postavená. Jednou z nejpůsobivějších byla choreografie černých pneumatik vysílaných na scénu v promyšleném sledu, avšak s přirozenou kinetickou nevyzpytatelností pohybu, kombinovaná poté s pohyby tanečníků (konžský choreograf DeLaVallet Bidiefono).

Ze skutečné události vychází také v dobrém slova smyslu angažovaná inscenace Habiter les terres (Obývat země), jež vznikla v koprodukci dvou montrealských divadel: Tandem a Des Porteuses d’aromates. Jde o moderní bajku, ve které zvířata debatují s lidmi o domově a rodových kořenech vyprávěnou magicko-realistickým divadelním jazykem propojujícím činohru s loutkami a animací. Příběh reaguje na necitlivé zásahy kanadské vlády v tzv. nerentabilních oblastech vzdálených mnoho kilometrů od centra, kde jsou rušeny celé vesnice a obyvatelé nuceni k násilnému přesídlení. Inscenace vypovídá o vzpouře obyvatel v takto postiženém městečku Guyenne, kteří nakonec existenci svého domova obhájí. Stále dokola však musí dokazovat, že nejsou teroristé.

Východní frankofonní Evropu „reprezentoval“ srbsko-francouzský projekt Hodac (Hodači), jakási sociologicko-dokumentární sonda do života mladých v provinčním srbském městě Niš, která vznikla spoluprací místní Akademické scény Studentského kulturního centra s francouzským režisérem Giannim-Grégorym Fornetem.

Nečekaným překvapením nejen pro návštěvníka z Čech bylo představení Tu iras la chercher (Půjdeš ji hledat) mladého kanadského dramatika Guillauma Corbéile, v němž se žena (ve velmi precizní režii Marie Pierre Bésanger ji hraje francouzsko-belgická herečka Bénédicte Wenders, která ve svém životopise nezapomíná – vedle jiných zvučných jmen režisérů – jmenovat i spolupráci s Otomarem Krejčou) rozhodne jednoho dne změnit svůj život a odjet do Prahy. Vede dialog se svým druhým já, cesta, na niž se vydává, je v podstatě cestou k sobě, pokusem o ukotvení sebe v kruhu vnitřní nejistoty, kdy vše, co se jeví tak „jistě“, je jí zároveň zpochybněno. Inscenace je křehkým, důmyslně vystavěným obrazem životního pocitu osamocení, odosobnění.

Koho to vlastně zajímá?

Upřímně řečeno, zažít festival frankofonního divadla v Limoges je frustrující zážitek. Pokud umíte francouzsky, cítíte se zde jako ryba ve vodě. Skrze francouzštinu (na akcent se nehledí) jste součástí frankofonní rodiny od Québecu, přes Karibik, západní Afriku, Maghreb, Libanon, samozřejmě Francii, Belgii, Švýcarsko, ale též třeba Rumunsko či Bulharsko až po Vietnam, Laos či Vanuatu v Oceánii. Jste fascinováni růzností kultur, barev, vůní a tvarů, kterých v té které zemi slovo divadlo nabývá. Prostřednictvím divadelních textů v Čechách zcela neznámých, nepřekládaných autorů a rozhovory s nimi a s divadelníky, kteří je inscenují, objevujete „jejich“ svět, jejich problémy. A ztotožňujete se s nimi, protože koneckonců podstata všech lidských trápení a dramat je univerzální. A pak vám doma položí otázku na tělo: Koho v Čechách zajímá hra o diskriminaci lesbických žen v Jižní Africe (vítězná hra Prix Sony Labou Tansi Straight Guillauma Poix), problematika dětských vojáků (vítězná cena Prix SACD A la guerre comme à la Gameboy kamerunského autora Edouarda Elvise Bvoumy) či identita Afričanů rozkrývaná skrze historii a filosofii tradičních subsaharských látek zvaných wax (Si tu sors, je sors) tožského dramatika Gustava Akakpa? O překlad těchto „podezřelých“ textů a jejich inscenace nikdo u nás nestojí. Stává se z vás exulant ve vlastní zemi.

Cestou na představení Costume ou demi-dakar (Pánský oblek aneb Sako zvlášť, kalhoty zvlášť) Konžana Crisse Niangouny (bratra Avignonským festivalem proslaveného Dieudonného), jenž se nechal inspirovat dandyovskou subkulturou zvanou la sape, o níž toho mimochodem také mnoho nevíme, se dávám do řeči se Soefem el Badawim, jedním z nejuznávanějších afrických intelektuálů, dramatikem a hudebníkem z Mayotte (Komory).

Z druhé strany planety mi položil otázku: Může být můj problém zároveň tvým problémem, i když žijeme každý jinde a v odlišných podmínkách? Můžu tě zajímat víc než jen jako objekt atraktivní exotiky? – Věřím, že může. Po dlouholetých zkušenostech s prosazováním textů afrických dramatiků u nás ale vidím, že se vše zdaleka nedaří tak, jak by mohlo. Co všechno musíme v Čechách ještě překonat, aby Soefův problém byl i naším problémem?

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 26. ledna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tvůj problém je i mým problémem…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ