Divadelní noviny > Názory – Glosy
Tvůrci & kritici
České středisko AICT/IATC – Asociace českých divadelních kritiků ve spolupráci s IDU uspořádalo na konci listopadu besedu KOLIZE, KRIZE, KRITIKA, kterou moderoval šéfredaktor Světa a divadla Karel Král a vedoucí kulturní rubriky Lidových novin Jana Machalická.
Na témata o vztazích kritiků s praktiky, kritiků s politiky i kritiků s kritiky / o kritickém myšlení, PR, skandálech a cenzuře se jim podařilo do poměrně malé místnosti Divadelního ústavu nalákat skutečně reprezentativní vzorek českých divadelních umělců. A poměrně stejně reprezentativní vzorek kritiků. Za umělce přišli Miřenka Čechová, Viktorie Čermáková, Jiří Havelka, Jana Preková, Tomáš Procházka, S.d.Ch., Petr Zelenka, Ivan Acher, Jan Frič a Martin Glaser. Za kritiku tu byli mnozí od profesora Císaře po studenty katedry teorie a kritiky na DAMU.
Impulsem pro uspořádání besedy byla slova Jiřího Havelky pro časopis Svět a divadlo, i když v rozhovoru s ním nakonec nevyšla: Hrozně mi na české divadelní scéně chybí dialog tvůrců a odborné veřejnosti, který přesahuje trapnou platformu „hysterický a ješitný umělec“ versus „zakomplexovaný a frustrovaný kritik“. Zkráceně řečeno. Chybí-li ovšem dialog Havelkovi, neznamená to, že by jej vyžadovali všichni ostatní, o čemž svědčila některá prohlášení diskutujících z obou stran. Jako obvykle na podobných debatách se základní otázky v diskusi chvílemi ztrácely pod nánosem detailů a vyprávění osobních zkušeností z umělecké tvorby. Na povrch vystoupily i dávné křivdy, jichž se na umělcích dopustil ten či onen kritik. Jako červená nit se diskusí táhla myšlenka, že dialog mezi kritikem a umělcem prakticky není možný, i otázka, je-li vůbec žádoucí vzhledem k rozdílnosti pohledů na věc i vzhledem k tomu, že jak představení, tak recenze jsou určeny především divákům a čtenářům. A pokud se nemá jednat o PR články o tvůrci a jeho tvorbě, není tak úplně jasné, co která strana od recenzí očekává.
Nicméně diskutovalo se více než dvě hodiny a zaznělo tu množství otázek, tvrzení a doporučení, která mohla být z té či oné strany považována za naivní, někdy až komická, někdy kontroverzní, nabádající k ostřejší diskusi nebo naopak jen k pokrčení ramen. Neboť se tvůrci a kritici shodnou v tom, že na západ od našich hranic jsou podmínky tvorby, ale i kritiky v jistém slova smyslu jednodušší. Ale možná, že to přesvědčení vyplývá jen z nedostatku informací.
Celou debatu lze najít na stránkách časopisu Svět a divadlo. A tak za stranu kritiků vybírám slova „člověka odjinud“, tedy literárního vědce Pavla Janouška, která podle mého nejlépe charakterizují pozici divadelního kritika: O podobných věcech, které tu byly řečeny, se můžete dočíst už v časopise Jeviště v roce 1922. Je to něco, co se táhne dějinami a literáti s tím mají také problém. Všechno spočívá v tom, jak mnohé funkce kritik podle požadavků tvůrců má. Tady zaznělo, že by měl být tiskový mluvčí toho divadla, té inscenace, že by mohl být chytřeji myslící divák, že by měl být učitel, který by měl vědět, co by divadelník měl udělat. A pak by také mohl být kazatel, kritik v tom pravém slova smyslu nebo zpravodaj. Na jedné straně se po něm chce, aby byl objektivní, a na druhé aby byl subjektivní. Aby to představení prožil a procítil a zároveň o něm podal objektivní zprávu…
Karel Král debatu zakončil slovy: Nepsaným zákonem všech besed je, že nemají konec, který by účastníka či posluchače plně uspokojil. „Kolize, krize, kritika“ nebyla výjimkou. Já si z té diskuse například odnesl nepříjemný pocit, že příliš klouzala po povrchu – asi proto, že se zabývala kritikou v obecné rovině. Vyčítám to sám sobě. Mělo mě napadnout, že když zaznějí výtky typu „kritika neumí popis“ či „nezná a nectí fakta“, zvrtne se beseda v někdy až urážlivé generalizování. Mnohé pak zůstalo nevysloveno, nezodpovězeno, nedořečeno. Nejen proto bych byl rád, aby naše beseda pokračovala.
Prakticky ta diskuse nikdy nepřestává a pokračuje každou novou kritickou reflexí.
Komentáře k článku: Tvůrci & kritici
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
