Ty, jež mluví samy za sebe
Když spolu s ostatními diváky vstoupím z osvětleného foyer do ztemnělých hracích prostor Divadla Archa, uslyším tiché šumění ženských hlasů. Vychází z dvanácti mobilních telefonů položených na černých stoličkách, jež jsou rozmístěny všude možně po rozlehlé hale (tvůrci propojili větší sál s menším, hraje se i v chodbě mezi nimi). Není zde žádné hlediště, diváci chvíli nesměle přešlapují na místě, pak první odvážlivci přikročí k jednotlivým stoličkám. Ostatně před vstupem do sálu byli instruováni režisérkou Janou Svobodovu, aby se v hracím prostoru pohybovali svobodně, bez ostychu.
Inscenace Ti, kdo mluví sami za sebe je dalším příspěvkem Archy do dramaturgické linie dokumentárního divadla. Foto: Jakub Hrab
Abych nahrané vzkazy dobře slyšela, musím si k mobilům mnohdy přidřepnout. Anonymní ženy hovoří o svém původu, povolání či studiu, o svých zájmech, snech, traumatech, vztazích s rodiči. Mezi záplavou diváků v rouškách se občas mihne dívka s odhaleným obličejem, doprovází ji záblesk červené barvy – na tričku, sukni, šatech, kalhotách. Mohla by to být autorka výpovědi, kterou právě poslouchám?
A tu se představení zcela nenásilně přelije v další část. V sále svítá, dívky v červené se chopí každá jednoho mobilu a umisťují je na stojany, tak aby je diváci měli zhruba ve výšce očí. Přeruší audiostopu a otevírají Instagram – svou osobní stránku s fotkami, někdy i písemnými vzkazy. Skoro jako by nás vybízely k prolistování. Osměluji se tedy a prohlížím si příspěvky blonďaté dívky s elegantně, a přitom prakticky zapletenými vlasy, oděné v šik šedém kostýmku s červeným topem. Ona zatím do mikrofonu pronáší svou výpověď: rodina z ní chtěla mít doktorku, protože od malička byla považována za „tu chytrou“, ale nakonec si vybrala povolání, které ji doopravdy baví – stala se pekařkou. Její příběh mě zaujal hned v první části, protože se s ním dokážu velmi dobře ztotožnit. Jsem ráda, že si k anonymnímu „vzkazu v lahvi“ nyní mohu přiřadit tvář i jméno. Dle instagramového účtu se jmenuje Eliška. Na Instagram si nahrála i fotku přímo z pekárny, v bílém pracovním úboru. Když mám pocit, že naše setkání bylo naplněno, chvíli jen tak pozoruji dění kolem, až mě upoutá další hlas, linoucí se z většího sálu. Vydávám se tedy za ním, po stopách dalších příběhů… Záleží totiž pouze na mně, jakým podnětem se nechám zlákat, komu budu naslouchat, zda se pokusím plošně zachytit všechny příběhy, anebo zda svůj zážitek vložím do rukou náhody.
V době, která konečně dopřává sluchu i znevýhodněným ženským hlasům, jsou takováto díla potřeba. Foto: Jakub Hrab
Inscenace Ti, kdo mluví sami za sebe je dalším příspěvkem Archy do dramaturgické linie dokumentárního divadla. Název mluví za vše, autenticita zde hraje prim. Na základě konkurzu bylo vybráno dvanáct žen – nebo spíše dívek, věkové rozpětí odhaduji zhruba od 18 do 30 let –, které nejen že tvůrcům poskytly své životní příběhy, myšlenky a názory, ale zároveň se staly jejich interpretkami. Některé z nich jsou tanečnice, či dokonce herečky, jiné s vystupováním nemají žádnou zkušenost. Člověk však sotva zaznamená rozdíl. Režisérka se svými svěřenkyněmi totiž dokáže pracovat velmi citlivě, včlenit jejich výpovědi i individuální schopnosti (tanec, hra na klavír, zpěv, jóga) do relativně pevně strukturovaného tvaru, v němž však dívky mohou stále svobodně dýchat.
Podstatnou oporou je jim atmosférotvorná, místy výbušná či hypnotizující hudba Michala Nejtka a skutečně prokomponovaný light design Pavla Kotlíka, které společnými silami zaplňují blackbox Archy, prostý jakékoli scénografie. Výsledek tvůrci nazývají divadelní instalací. Nejde však jen o jednoduché ostentativní vystavování střípků z autentických životů několika žen, inscenace má zřetelné estetické kvality v čele se zmíněným hudebním a světelným plánem a je promyšleně strukturovaná do čtyř identických cyklů se dvěma mezihrami a tanečním „diskotékovým“ finále. Bez něj bych se, přiznávám, obešla, je to konec poněkud nastavovaný a strojený. Tím spíš když mu předchází skutečně originální nápad, jenž v podstatě nastavuje divákům zrcadlo a potvrzuje, že bez jejich ochoty naslouchat a možná i sdílet něco ze svého vlastního života by performance nemohla proběhnout. Víc neprozradím.
Podstatnou oporou je jim atmosférotvorná, místy výbušná či hypnotizující hudba Michala Nejtka a skutečně prokomponovaný light design Pavla Kotlíka, které společnými silami zaplňují blackbox Archy, prostý jakékoli scénografie. Foto: Jakub Hrab
Zbývá zodpovědět otázku, proč by měl člověk toto divadelní setkání absolvovat. Já osobně inscenaci vnímám jako nenásilný pokus o zachycení nejrůznějších podob ženství, o autentický vhled do dívčího přemýšlení a bytí, jenž není motivován toliko feministickými stanovisky, jako spíše snahou o přirozenost a pravdivost. V době, která konečně dopřává sluchu i znevýhodněným ženským hlasům, jsou takováto díla potřeba. Nikoli militantní proklamace, ale podobná autentická setkání by mohla být součástí řešení.
///
Divadlo Archa, Praha – Ti, kdo mluví sami za sebe. Koncept, scénář a režie Jana Svobodová, dramaturgie Ondřej Hrab, hudba Michal Nejtek, zvukový design Ladislav Štěrba a Jan Sedláček, light design Pavel Kotlík. Premiéra 29. června 2021.
///
Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.
///
Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.
Komentáře k článku: Ty, jež mluví samy za sebe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
