Divadelní noviny > Kritika

Týden fyzické rozmanitosti

Šestý ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu Cirkopolis se tradičně konal v Praze v polovině února. Během jednoho týdne se v Paláci Akropolis, v Divadle Ponec a poprvé i v prostorách Kasáren Karlín představily čtyři zahraniční inscenace, dvě česká díla a program doplnila přehlídka studentů a absolventů profesionálních cirkusových škol a neopakovatelná závěrečná performance.

Dramaturgie opět vsadila na komorní, v lecčems inspirativní, žánrově propustnější projekty – festival se ostatně od svého počátku profiluje jako pestrá platforma různorodých počinů v oblasti nového cirkusu se samozřejmými přesahy do tance a mnohotvárné hudby, fyzického divadla a klaunerie. Z disciplín se letos objevila pozemní párová hand to hand akrobacie, žonglování a manipulace s předměty, vzdušná akrobacie, z témat často vyplouvaly na povrch touhy „ovládnout a ovládat“, „mít nad někým/něčím moc“ a „poměřovat se“. Ve srovnání s předchozím ročníkem mi ale letos v zahraniční linii chyběly výrazné osobnosti, nadšenci ve svém oboru; vloni to byli například akrobat Jonathan Guichard a zvukový designér Mikael Le Guillou (Cie H.M.G.) s představením 3D či Hisashi Watanabe, japonský kontorsionista a žonglér, s projektem Inverted Tree.

Zahájení festivalu se neslo na vlně humoru a hravosti s nenáročným, ale příjemným představením Loop umělecké skupiny Cie Stoptoï. Nástrojem žonglérského dua Neta Oren – Gonzalo Fernandez byly míčky, ohebné kruhy a paličky. Ale spíš s nimi umně manipulovali, než aby žonglovali; důraz kladli na estetiku na úkor dokonale ovládnuté techniky. Míčky si podávali, přesouvali po těle, nahazovali si je, nechávali je klouzat. A kruhy ohýbali, aby se vymršťovaly, nebo je spojovali do řetězů a forem připomínajících masky či přilby. Ale předměty jim také často padaly z ruky, nejspíš neplánovaně. Zcela zásadní roli v představení plném smyček (překlad Loop), ať už fungoval jako hnací motor, nebo „jen“ vypadal jako muž z typické francouzské komedie, sehrál bubeník Gaëtan Allard. Bez jeho expresivního, až exaltovaného hudebního doprovodu by show vypadala jako dětská hra, sice místy napínavá a zábavná, ale brzy okoukaná.

Katalánský ansámbl PSiRC (Wanja Kahlert, Adrià Montaña, Anna Pascual) není českému publiku neznámý. S představením Acrometria již dříve hostovali v plzeňském DEPO 2015. Sice jsem měla dojem, že nápaditá směs vypointovaných čísel na čínské tyči, v silové pozemní akrobacii a v manipulaci s objekty postrádala nadšení z objevování, spontánní radost z dotažených krkolomných pozic a zvládnutí riskantních triků, nicméně technicky byli dokonalí. Originálně vytěžili možnosti z manipulace s čínskou tyčí, kdy ji nakláněli a pokládali, a přesto se na ní udrželi, ve visu i stoji. A ještě více variací k důmyslné souhře při neustálém přesouvání, boření, přeskupování a zanořování poskytly dřevěné krychle různých velikostí bez bočnic.

Holandsko-belgické duo Zinzi Oegema a Evertjan Mercier se ve své divadelní prvotině Memo zaměřili na dilema z otcovství. Funkční částí byla výborně zvládnutá párová akrobacie hand to hand, která velmi dobře sloužila k vytváření emočně nabitých vztahových obrazců. Choreografie čítala i velmi náročné prvky, Zinzi Oegema například kráčela ve výšce okolo hlavy partnera tak, že našlapovala na jeho ramena a ruce. Jindy zase artistka stála na jeho ramenou a vykláněla se, odrazem z jeho ramen skákala salta. Slabinou představení byl však pokus o civilní herectví a verbální projev. Ryze pohybové pasáže byly totiž natolik výmluvné, že herecké vsuvky oproti nim působily křečovitě, až amatérsky.

Za jednu z vlajkových lodí ročníku považuji představení Masse Critique francouzského souboru Lonely Circus, které celou svou podstatu vytěžilo z manipulace s kamenem. Autor sisyfovského konceptu o čtyřech mužích a kamenné zídce, francouzský provazochodec Sébastien Le Guen, se představil téměř před šesti lety v paláci Akropolis s titulem Fall, Fell, Fallen, kdy na mnoho způsobů a za výtečné spolupráce s hudebním mágem Jérômem Hoffmannem pokoušel gravitaci. Masse Critique intenzivně, až ad absurdum zkoumá vztah muže a kamene. Čtveřice v šedých oblecích, která mi na první pohled evokovala Fantomase, stála na zídce, z níž se při sebemenším pohybu drolila suť. Jejich snahy o nevybočování z řady, udržení rovnováhy či o společný rytmus, a dokonce i následná destrukce zídky působily komicky. Představení chvílemi připomínalo atypický koncert, kde zdrojem zvuku byl právě kámen, jindy zase živou instalaci nebo grotesku, například když se čím dál tím více zpocení a zaprášení muži předháněli v ekvilibristice na balvanech a vratkých kamenných sloupcích. Díky dobře vypointovaným gagům performeři vytěžili svůj kamenolom tak, že nenechali kámen na kameni, jen spoušť.

Českou scénu letos reprezentovala Eliška Brtnická s nejnovějším projektem Opticon, situovaným do prostor bývalého bazénu v Kasárnách Karlín. V intimním představení, v němž prostředkem sdělení byla poutavě propracovaná vzdušná akrobacie a zvukový design Stanislava Abraháma, autorka vyprávěla o křehkosti vlastního tvůrčího procesu v paralele k fotografické činnosti introvertního bratra. Celek byl netradiční vernisáží výstavy jeho fotografií, do níž mohl v závěru aktivně vstoupit i sám divák. Druhý český zástupce, žonglérsko-taneční představení DÓ, které vzniklo jako bakalářská práce Lukase Blahy za spolupráce Evy Staré, pracovalo s odlišným vnímáním času a s touhou najít osobitý pohybový jazyk pro vyjádření haiku. Z obou projektů čišela ohromná vnitřní síla a odhodlání. Naopak jako na závodní trať se vydalo šest absolventů a studentů profesionálních cirkusových škol, kteří v rámci přehlídky Cirkopolí Cirksession uvedli krátká sóla. Standardně vysoké laťky dosáhl žonglér Filip Zahradnický, který své kruhy nejen dokonale a s noblesou ovládal, ale ještě s nimi tvořil poetický příběh o ptácích a létání. Co do kvality a zpracování výstupu na něj navázal akrobat Jan Jirák, který předvedl handstandy na stálkách i na točně, prvky z break dance a ještě si při tom zahrál na baskytaru. Tečkou za festivalem byla neopakovatelná performance Berlin Spirit!, premiéra i derniéra zároveň. Výsledek týdenní rezidence českých a berlínských cirkusových umělců v nuselském Cirqueonu pod vedením Ondřeje Holby vynesl povedené žonglérské triky sestavené do optimisticky laděného tvaru.

Cirkopolis číslo šest nabídl týden fyzické rozmanitosti v úzké symbióze s hudbou. Letošní ročník jako by si posvítil nejen na tělo, ale často rozvibroval i sluch. A díky tomu stál za to.

• Autor: Hana Strejčková
• Publikováno: 4. března 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Týden fyzické rozmanitosti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ